Palachův život po životě v médiích

Pruvod ze Staromestskeho namesti

S pomocí archivu Newton Media se můžeme vrátit v čase a postupně se podívat na to, jak na příběh Jana Palacha nahlížela tištěná média v lednu 1999, 2004, 2009 a 2014.

Foto: Praha,  25.1.1969: Desítky tisíc lidí následují rakev s Janem Palachem. Zdroj: Profimedia.cz

Jan Palach zemřel před 45 lety, přičemž svobodně se o něm mohlo u nás psát až po listopadu 1989. Po pádu minulého režimu se navíc postupně otevřely komunistické archivy, takže historici získali přístup i k dosud utajeným materiálům, které pomáhají v strhujícím Palachově příběhu leccos dokreslit, případně vyvrátit některé mýty kolem jeho činu.

Komunistický režim se po dvacet let usilovně snažil, aby se na Jana Palacha zapomnělo. Neštítil se dokonce zrušit Palachův hrob na pražských Olšanech, který se stal jakýmsi poutním místem. Nepomohlo to. V lednu 1989, kdy uplynulo 20 let od Palachovy smrti, vypukly v Praze demonstrace proti režimu, které později dostaly název Palachův týden a které se staly prologem Sametové revoluce. Zdánlivě zapomenutý Palach se stal symbolem protikomunistických protestů. Pokud se tedy budeme v tomto článku zabývat mediální reflexí činu Jana Palacha, nelze pominout fakt, že mnozí komentátoři na jeho odkaz pohlížejí i optikou Palachova týdne.

Dnes se po 25 letech svobodného bádání dostáváme do bodu, kdy už asi žádný převratný objev týkající se Jana Palacha nepřijde. To však neznamená, že se jeho sebeupálení nebude dostávat stále nových interpretací. Ty se množí především v časech kulatých a půlkulatých výročí.

Leden 1999: Bez kontroverzí aneb myslel to dobře

Na počátku roku 1999 převažovaly komentáře chápající Palachův čin z ledna 1969 jako oběť, pomocí níž se snažil společnost sraženou ruskou okupací vytrhnout z letargie. Jeho čin byl označován za šokující, neopakovatelný, obtížně pochopitelný, ale přesto nakonec smysluplný. Mnozí pisatelé článků odkazovali na osobní zkušenost, kdy jim Palachův příklad bránil přistupovat na příliš velké kompromisy. Oběť Jana Palacha nakonec podle nich splnila svůj účel v lednu 1989, kdy dvacáté výročí jeho smrti přispělo k probuzení společnosti.

V mainstreamových médiích se v lednu 1999 neobjevil článek, jenž by v duchu někdejší komunistické propagandy byť jen naznačoval, že Jan Palach byl blázen, nešťastný člověk, někým navedený. „Společnost tento krajní čin okamžitě pochopila, vyjadřoval totiž zoufalství a bezmoc té doby“, řekl tehdejší prezident Václav Havel ve Všetatech, kde Jan Palach vyrůstal (Hospodářské noviny 18.1.1999). Ono „pochopení“ určitě bezpodmínečně neznamenalo schvalování. Martin Komárek v Mladé frontě DNES (16.1.1999) napsal: „Nynější oslavné ódy na mladého hrdinu jsou spíše výrazem pokrytectví a špatného svědomí než přesvědčení. Racionálně myslící Západoevropan nemůže upřímně schvalovat takto bolestnou, krutou, barbarskou formu pasivního odporu proti zlu“. Nicméně i Komárek na závěr konstatuje, že Palachova oběť se v roce 1989 zhodnotila. Ve stejný den a ve stejném deníku jako Komárek polemizoval Martin C. Putna s názory, že Palachův plán na odvrácení nastupující normalizace vlastně selhal: „A přesně v tom spočívá vtip, smysl, riziko (jak chceme) hrdinství, ba vůbec svobodného lidského jednání. Že se výsledek dopředu neví.“

2004: Hrdina, mučedník i fanatický levičák

V lednu 2004 už byly v médiích zastoupeny i hlasy důrazně odmítající to, co památka Jana Palacha ztělesňuje. Pokud pomineme stranický deník KSČM Haló noviny (23.1.2004), kde se psalo o „zoufalém činu Jana Palacha“, z něhož „žijí antikomunisté dodnes“, strhl na sebe pozornost především někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek následujícími slovy: „Jan Palach, dle pamětí spolužáků fanatický levičák, se pak nutně musel stát symbolem boje proti symbolu jiných levičáků – ruské branné moci. Jeho sebevražda ohněm ho k tomu přímo předurčovala. Co na tom, že nezkrátila okupaci země ani o vteřinu a ničemu následnému nezabránila. Dodávala přece naději, říká se dnes, byť z té doby nepamatuji nikoho, kdo by tehdy něco takového pociťoval, jen lítost nad zcela zbytečně zmařeným životem“ (LN 19.1.2004). Mackův názor byl ojedinělý. Ne že by se nepochybovalo o tom, zda měl čin Jana Palacha v danou chvíli smysl. Nicméně za „fanatického levičáka“ nevydával Palacha nikdo kromě Macka. V čem spočívalo ono „levičáctví“? V Palachově požadavku, aby se zrušila cenzura? V touze po svobodě?

Názoru, že Palach svou smrtí nic nezmohl, oponoval kněz Tomáš Halík (Mladá fronta DNES 16.1.2004). Ten podobné výtky spojil s pár měsíců starým vystoupením tehdejšího prezidenta Václava Klause, jenž prohlásil, že komunistický režim povalily spíše nevýkonnost, náhradní individuální aktivity a pasivní žití v kulisách propagandy než disidentská činnost. Halík k tomu se zřetelnou narážkou na Klause dodává: „Jen ta revoluční úloha přikrčených mas a bankovních úředníků, bojících se ještě chvíli před listopadem podepsat petici za Havlovo propuštění, je jaksi těžko prokazatelná. To onen dodatečný dopad Palachova činu, oživený demonstracemi disidentů v lednu před patnácti lety, je přece jen reálnější.“

V lednu 2004 poskytla několik rozhovorů senátorka Jaroslava Moserová, která o dva roky později zemřela. Moserová, která coby lékařka byla na blízku umírajícímu Palachovi, o něm řekla: „Přesně věděl, co dělá. Jeho duševní stav nezpochybnili ani odborníci-psychiatři“ (Deník 14.1.2004). Jan Palach měl její obdiv a úctu, i když jako křesťanka nemohla souhlasit s tím, když si někdo vezme život. Ostatně křesťanský prvek je v diskusích o Palachovi, který sám byl evangelického vyznání, přítomný od počátku. Mnozí kněží Palachovu oběť chápali (viz Tomáš Halík), ale přímého srovnání s Kristem se nedopouštěli. Dnes již zesnulý komentátor Práva Jiří Franěk tak učinil, když poznamenal, že mnohým uniká strašná bolest, kterou jak Ježíš, tak Palach museli během umírání prožít. „To je úděl mučedníků, kteří se obětovali za jiné, a tím je zbavili povinnosti se obětovat“, konstatoval Franěk (15.1.2004).

2009: další střípky do mozaiky

Připomínání 30. výročí smrti Jana Palacha v médiích ovlivnilo rozluštění některých neznámých týkajících se jeho příběhu. Přispěly k tomu i kniha Jana Palach 69 a televizní dokument Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha. Co se týče knihy, z jejích autorů vystupoval v médiích výhradně historik Petr Blažek. Tvůrcům knihy se i díky zpřístupněným archivním dokumentům podařilo víceméně zrekonstruovat průběh Palachova upálení i to, co dělal pár hodin před tím. Blažek v několika rozhovorech (např. Mladá fronta DNES 16.1.2009 a Xantypa 27.1.2009 ) upozornil, jak Palach při svých dvou návštěvách (1967 a 1968) Sovětského svazu vystřízlivěl z iluzí o této zemi. Upozorňuje též na dopis, jejž Palach poslal deset dní před svým upálením studentskému vůdci Holečkovi, kterému navrhl, aby obsadili rozhlas a vyhlásili stávku. Na svůj dopis nedostal odpověď, proto se zřejmě rozhodl k samostatnému činu.

O dokumentu Kristiny Vlachové se v tisku debatovalo především v souvislosti s hrozbou žaloby na Českou televizi ze strany psychiatričky Zdenky Kmuníčkové, která natočila v nemocnici s umírajícím Palachem rozhovor. Kmuníčková nechtěla, aby se tento rozhovor objevil v zmíněném dokumentu, neboť laická veřejnost prý nepochopí pravý smysl rozhovoru psychiatra s trpícím pacientem. Tehdy se podle svých slov snažila jen zabránit dalším „živým pochodním“, o kterých mluvil sám Palach ve svém dopise a později i v nemocnici. Média upozorňovala, že Kmuníčková už jeden soudní spor s ČT vyhrála. Jednalo se o náznaky, že psychiatrička natočila rozhovor na zadání StB.

Roli bořitele Palachova mýtu tentokrát od Miroslava Macka přejal Ondřej Slačálek, jenž v časopise A2 publikoval text Skončeme s kultem zbytečného ohně (21.1.2009). Palachova oběť podle něj sloužila jako důkaz, že obyčejný člověk, který není hrdinou, nemůže v dané situaci nic dělat. Slačálek Palachovi dále vyčítá, že znemožňoval komunikaci kladením ultimát. Pokud nebudou přijaty naše požadavky, vzplanou další lidé. „Mučedník se v tomto typu vztahu stává záhrobní autoritou, která rozhoduje za živé.“ Nic na tom podle Slačálka nemění fakt, že Palach s největší pravděpodobností blufoval, protože žádní jeho domluvení následovníci nejspíše neexistovali.

Naopak k Palachovu odkazu se v roce 2009, pro mnohé možná překvapivě (viz jeho nepřímá kritika disidentské činnosti), přihlásil prezident Václav Klaus, který během slavnostního odhalení sochy na počest Jana Palacha v Mělníce prohlásil: „Palachova výzva byla a je slyšena. V tomto smyslu jeho oběť nebyla marná. Jeho čin burcoval, i když tehdy, před čtyřiceti lety, celou naši zemi ke stejně radikálnímu odporu vůči okupaci a vůči způsobu, jak se k okupaci postavila naše politická reprezentace, nevyburcoval. Každý z nás však byl tímto činem osloven. Žili jsme s Janem Palachem celých následujících 20 let, byl v nás po celou tuto dobu přítomen, přispěl k rezolutnosti vystoupení české veřejnosti v listopadu 1989 a inspiruje nás dodnes“ (MF DNES 20.1.2009).

2014: Hořící keř a zanechané otazníky

Letošní vzpomínky na Jana Palacha jsou do značné míry ovlivněny skvělým filmem Agnieszky Holland Hořící keř (2013), který obrátil pozornost k dalším důležitým aktérům Palachova příběhu. Jedná se především o postavu Palachovy matky, která se rozhodla žalovat pro urážku na cti komunistického poslance Viléma Nového, jenž prohlásil, že Palach byl podveden, neboť si myslel, že použije studený oheň(!), který ho na životě neohrozí. Paní Palachovou zastupovala mladá právnička Dagmar Burešová, která se po listopadu 1989 stala předsedkyní tehdejší České národní rady. Film plasticky ukazuje prohlubující se normalizaci, jejímž následkem byl nárůst demoralizace společnosti. Tvůrci ve filmu pracovali i s novými zjištěními, které v archívech našel výše zmiňovaný Petr Blažek.

Autoři filmu k Palachovu činu přistupují nepředpojatě, snaží se jej i následné dění vykreslit co nejvíce v souladu se skutečností. Scénárista Štěpán Hulík k tomu říká: „Palachův čin byl projevem mimořádné odvahy, ale dodnes vyvolává otazníky. Jan přece nemohl nepřemýšlet o tom, co svým sebeupálením způsobí své mamince a blízkým lidem. Přesto to udělal. (…) Myslím, že je to dobře, že náš film nedává rozhřešení. A že je to i důvod, proč Palach nikdy nebude mrtvou stránkou v učebnici dějepisu, kterou by se děti musely otrocky učit. K jeho činu a otázkám, které vyvolává, si každý musíme najít vlastní vztah“(Deník 16.1.2014).

O tom, že Palachovu živou pochodeň těžko někdy bude většina společnost vnímat stejně, svědčila i diskuse v příloze Lidových novin Orientace (11.1.2014), jíž se zúčastnili mimo jiné Miloš Rejchrt, Ondřej Slačálek, Petruška Šustrová a Jiří Peňás. Citován zde byl i názor Agnieszky Holland, že Palachova oběť odhodlání společnosti srazila, neboť jeho cesta byla nenásledovatelná. Jeho odkaz se naplnil až po dvaceti letech, když coby symbolická postava sjednotil odpůrce režimu.

Na závěr diskuse Lidových novin se rozhořel spor, zda má v Palachově rodném domku vzniknout muzeum, na které už jsou vyčleněny peníze ze státního rozpočtu. Bez ohledu na to, jestli vznikne, nebo ne, Janu Palachovi asi zatím nehrozí, že se stane mrtvou stránkou v dějepise, jak o tom mluvil Štěpán Hulík. Přestože už je 45 let po smrti, každý 16. leden chodí lidé spontánně zapalovat svíčky na Václavské náměstí i na jeho hrob, který se po roce 1989 znovu vrátil na Olšany. Otázku, zda měl jeho čin smysl a zda měl právo způsobit utrpení nejen sobě, ale hlavně svým blízkým, si musí skutečně zodpovědět každý sám. Nicméně neměl by při tom odhlížet od historického kontextu. Stačí si vzpomenout na desítky tisíc lidí účastnících se jeho pohřbu. Disident Petr Placák ke sporům o Palacha říká: „Nikdy jsem nerozuměl tvrzení, že čin Jana Palacha neměl smysl, padl na neúrodnou půdu, nic nezměnil… Bylo to přitom Palachovo jméno, na rozdíl od Dubčeka a spol., které nás provázelo po celou dobu normalizace. Palach pro nás znamenal absolutní odmítnutí režimu lži, přetvářky, kolaborace, ohýbání páteří, ve kterém jsme byli nuceni vyrůstat“ (Lidové noviny 16.1.2014).

Tomáš Fošum
publicista

Čtěte také

Case study

Pomáháme bořit mýty o lidech s diagnózou schizofrenie. Podívejte se, jaký je mediální obraz „100 tisíc neviditelných“

Lidé, u nichž byla diagnostikována schizofrenie, se musí potýkat s mnoha společenskými mýty, negativními stereotypy a nepochopením společnosti. Negativní stereotypy a mýty jsou často reprodukovány také médii. V sociálních médiích mají zásadní vliv na vývoj debaty outsideři, u kterých často vytvářejí vnímané stereotypy právě insideři – tedy paradoxně lidé, kteří mají se schizofreniky nějakou osobní zkušenost. Podívejte se na shrnutí mediální analýzy, která zkoumala mediální obraz schizofrenie v tradičních a sociálních médiích.

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít