Olympijských her se pochopitelně dotkla i druhá světová válka – v roce 1940 se letní hry měly konat v Tokiu, ale toto rozhodnutí bylo olympijským výborem zrušeno záhy po vypuknutí války mezi Japonskem a Čínou.
Foto: pozdrav Černých panterů na OH 1968 Zdroj: Wikimedia Commons
Nová volba padla na Finsko, i zde však olympiádu překazil válečný konflikt – v tomto případě tzv. zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem. První poválečné letní olympijské hry uspořádal Londýn. Pozvánku odmítl Sovětský svaz, který stále považoval olympijské hry za „americké spiknutí“ a odmítal se jich účastnit. Na londýnské hry nebyly kvůli podílu na rozpoutání druhé světové války pozvány Německo a Japonsko.
Letní hry roku 1952, které připadly finským Helsinkám, už naplno ovlivnila studená válka. Většina států tehdy ještě neuznávala existenci východního Německa a organizátoři proto pozvali pouze reprezentaci Spolkové republiky Německo. Naopak byla povolena účast dvou čínských týmů – Čínské lidové republiky a tajwanského Kuomintangu. Poprvé na olympiádu zavítal Sovětský svaz.
Dozvuky druhé světové války
Olympiádu v australském Melbourne v roce 1956 už bojkotovalo celkem sedm zemí. Kvůli Suezské krizi se nezúčastnili sportovci z Egypta, Libanonu a Iráku. V reakci na potlačení maďarského povstání sovětskými vojsky v roce 1956 a sovětské účasti na olympiádě se ji rozhodli bojkotovat zástupci frankistického Španělska, dále Nizozemska a Švýcarska. Čtrnáct dní před startem olympijských her oznámila svoji neúčast i Čínská lidová republika, které vadila účast sportovců z Tajwanu.
Také letní olympiádu v roce 1964 v japonském Tokiu ovlivnilo bipolární rozdělení světa. Mezinárodní olympijský výbor rozhodl o vyřazení států, které se v roce 1963 zapojily do tzv. Her nově vzniklých států. Sovětskému svazu se povedlo rafinovaně vyhnout postihu – do nové soutěže vyslal méně výkonné sportovce, než se kterými počítal na olympiádu. Nové hry vyhlásil první indonéský prezident Sukarno na podzim roku 1962 jako alternativu olympijským hrám, které obvinil z poklonkování imperialismu. Učinil tak poté, co MOV vyloučil Indonésii za to, že během zářijového čtvrtého ročníku Asijských her podlehla nátlaku Číny a nevydala potřebná víza sportovcům z Tajwanu. Pod vlivem arabských států se Indonésie zachovala stejně i k izraelské reprezentaci. Hry nově vzniklých států byly určeny sportovcům z rozvojových zemí a jejich stanovy dokonce deklarovaly vzájemnou propojenost mezi sportem a politikou. Prvních her se v Jakartě zúčastnilo na 2700 sportovců, druhý ročník se uskutečnil o dva roky později v kambodžském Phnompenhu. Poté, co v roce 1967 nahradil Sukarna ve funkci prezidenta Suharto, a kontinentální Čínu zachvátila kulturní revoluce, už se další ročníky nově vzniklých her nekonaly.
Černí panteři na stupních vítězů
Jeden z vizuálně nejznámějších momentů moderní olympijské historie se zrodil během letní olympiády v Mexiku roku 1968. Je jím známé gesto dvou amerických sprinterů, Tommieho Smithe a Johna Carlose, kteří při přebírání zlaté a bronzové medaile za běh na 200 metrů během hymny Spojených států ostentativně sklonili hlavy a zároveň pozdvihli sevřené pěsti v černých rukavicích coby symbolický pozdrav hnutí Černých panterů, bojujících za práva černých Američanů. Za toto gesto byli oba běžci vyloučeni z reprezentace a stejně dopadl i stříbrný Australan Peter Norman, který je během předmětného ceremoniálu solidárně podpořil umístěním protirasistického odznáčku na dres. Všichni tři se nesměli zúčastnit ani příští olympiády v Mnichově.
Říjnovou olympiádu v Mexiku nesmazatelně ovlivnil i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa – gymnastka Věra Čáslavská si odklonem hlavy od sovětské vlajky během vyhlašování společného vítězství se sovětskou závodnicí Larisou Petrikovou v prostné sestavě definitivně zabouchla dveře do vrcholového sportu. Z hvězdné sportovkyně, jejíž mexické svatby s českým reprezentantem v běhu Josefem Odložilem se zúčastnilo více než sto tisíc přihlížejících toužících spatřit svou hrdinku, padla po návratu do ČSSR až na samé dno. A protože se odmítla omluvit a uznat invazi jako bratrskou pomoc, musela se tato sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa a jedenáctinásobná mistryně Evropy živit jako uklízečka. Až na sklonku sedmdesátých let jí režim umožnil částečný návrat ke gymnastice, když jí bylo povoleno na dva roky odcestovat do Mexika, kde trénovala malé gymnastky – u nás o její služby nebyl zájem.
A to platilo až do roku 1990, kdy si ji jako svoji asistentku vybral nastupující prezident Václav Havel. Ani tato funkce ji ale nepřinesla štěstí, když v roce 1993 po vzájemné hádce se synem a následném pádu tragicky zemřel její, v té době již bývalý manžel Josef Odložil. Vášnivé reakce vzbudilo i rozhodnutí Václava Havla, který udělil Martinovi, synovi Čáslavské a Odložila, milost, což někteří komentátoři považovali za „hradní protekci“. Případ Martina Odložila se mimo jiné stal i impulsem pro založení spolku na ochranu nezávislé justice Šalamoun, který funguje dodnes.
Mnichovská tragédie roku 1972
Rozhodně nejtragičtěji se do olympijské historie zapsala olympiáda v německém Mnichově z roku 1972. Vinu na tom ale nenesl rozsáhlý bojkot takřka všech afrických zemí, které se olympiády nezúčastnily na protest proti rasistické politice tehdejší Jihoafrické republiky – oficiálním důvodem měla být účast novozélandských ragbistů na soutěžích v JAR. Ta byla přitom z Mezinárodního olympijského výboru vyloučena už v roce 1970.
Laxní bezpečnostní opatření, která měla dát zapomenout na nacistický spektákl z roku 1936, možná dodala odvahu palestinskému komandu, které se rozhodlo přepadnout ubikace izraelských sportovců. Svůj čin útočníci obhajovali rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru, který na olympiádu nepozval palestinské sportovce. V půl páté ráno překonala skupina teroristů vyzbrojená samopaly a ručními granáty plot olympijské vesnice. Pomocí odcizených klíčů vtrhli do pokojů, kde byli ubytováni izraelští olympionici. Útočníci budovu dobře znali, protože její vůdcové se v rámci příprav na útok nechali zaměstnat jako dělníci na stavbě olympijského areálu.
Přepadení ale nevyšlo tak úplně podle plánu. Díky včasnému poplachu dokázali izraelští sportovci doslova holýma rukama vzdorovat komandu vyzbrojenému samopaly. Díky nastalému zmatku se z ohroženého prostoru povedlo uniknout trenérovi vzpěračů Tuvju Sokolovskému. Při transportu sportovců z jiné části komplexu se pak podařilo uprchnout ještě zápasníkovi Gadu Tsobarimu, bohužel jeho kolega, vzpěrač Josef Romano, byl během konfliktu s únosci zastřelen.
Propusťte 234 vězňů a šéfy RAF!
V pět hodin ráno nařídila mnichovská policie obklíčit olympijskou vesnici a vzápětí dostali zástupci západoněmecké vlády očekávané ultimátum od únosců – za propuštění jedenácti členů izraelské výpravy žádali teroristi propuštění 234 arabských soudruhů vězněných v Izraeli a také osvobození Ulrike Meinhofové a Andrease Baadera, vůdců první generace Frakce Rudé armády (RAF). Ti si spolu s dalšími členy této podzemní skupiny užívali pohostinnosti v jednom z nejpřísněji střežených německých vězení poblíž Stuttgartu. Tam se dostali mimo jiné kvůli vykrádání bank nebo bombovým útokům na základny US Army v Západním Německu – během výbuchu v Heidelbergu zahynuli v květnu 1972 tři američtí vojáci. Ti se v očích členů RAF provinili imperialistickou agresí nejen v Severním Vietnamu, za což podle nich musely americké okupační úřady počítat s krvavými následky kdekoliv na světě.
Ale zpátky na mnichovskou olympiádu – palestinští únosci demonstrativně odmítli nabídku finančního výkupného za unesené sportovce a zástupci německé i izraelské vlády na oplátku deklarovali neochotu vyjednávat s teroristy. Po několikerém prodloužení ultimáta byli únosci i unesení naloženi do autobusu a pozdě večer je přistavené vrtulníky přepravily na vojenské letiště ve Fürstenfeldbrucku. Na něm se rozpoutala zmatená přestřelka mezi únosci a narychlo sestaveným německým komandem – ve výsledku stihli únosci postřílet všechny unesené sportovce z Izraele a po pokračující přestřelce zůstali naživu tři z pachatelů únosu. Celkem zabili únosci jedenáct členů izraelské výpravy.
Úřady si začaly zpackanou akci přehazovat jako horký brambor, Němci obviňovali izraelské politiky z neústupnosti a ti zase kritizovali chaotický průběh zásahu německých ozbrojených složek. Konflikt se stal impulsem pro založení německé protiteroristické jednotky GSG9, jejímž prvním velitelem byl jmenován generál Ulrich Wegener, kterému při výcviku německých commandos pomáhaly i elitní izraelské jednotky.
Kanada splácela třicet let…
Podstatně klidněji pak proběhla letní olympiáda v kanadském Montrealu o prázdninách roku 1976. Asi nejdiskutovanějším mementem těchto her byl ohromný dluh, který Kanada s mnohými obtížemi dokázala splatit až po neuvěřitelných třiceti letech. I tyto hry byly bojkotovány většinou afrických zemí a jako důvod se opětovně uváděla politika apartheidu v Jihoafrické republice. Celkem se těchto letních her nezúčastnilo 28 zemí, reprezentanti Kamerunu, Egypta, Maroka a Tuniska se do her zapojili na pouhé tři dny a poté se i oni rozhodli připojit k jejich bojkotu. Naopak poprvé se letních olympijských her zúčastnily Andorra, Antigua a Barbuda a Kajmanské ostrovy.
Studená válka se v olympijských hrách plnou silou projevila v roce 1980, kdy olympiádu hostilo hlavní město Sovětského svazu. K bojkotu olympiády v Moskvě vyzval sportovce i tehdejší prezident Spojených států Jimmy Carter. Důvodem měl být protest proti sovětské invazi do Afghánistánu, a nakonec se moskevských olympijských her nezúčastnilo celkem 62 států, i když některé k neúčasti donutila ekonomická situace. Carterova administrativa uspořádala vlastní truc akci v Philadelphii, kde na hrách nazvaných The Liberty Bell Classic mezi sebou soutěžilo 29 zemí.
Některé sportovní mocnosti se ale moskevských her rozhodly zúčastnit a místo státních vlajek Británie, Itálie nebo Austrálie nastoupily pod olympijskou vlajkou, která měla symbolizovat, že sportovci se olympiády účastní jako soukromé osoby a ne zástupci svých vlád. Do moskevských her se nakonec zapojilo osm desítek zemí, i když zástupci Libérie hry opustili hned po slavnostním zahájení. Poprvé v historii se letní olympiády zúčastnila Angola, Botswana, Kypr, Jordánsko, Laos, Mosambik a Seychely. O skandál se postaral polský vítěz skoku o tyči Władysław Kozakiewicz, kterému byla kvůli obscénnímu gestu směřujícímu na ruské publikum málem odebrána vybojovaná medaile.
Družbou proti olympiádě
Následující letní hry v roce 1984, které hostilo americké Los Angeles a zúčastnilo se jich na 140 zemí, pro změnu bojkotoval Sovětský svaz a jeho čtrnáct satelitních států včetně Československa, Vietnamu nebo Kuby. K sovětskému distancu se naopak nepřipojilo Ceauşescovo Rumunsko a Titova Jugoslávie, stejně tak na hrách startovali i sportovci z Číny. Důvodem sovětského rozhodnutí měla být obava o bezpečnost zúčastněných týmů a klasický evergreen o „zneužívání her pro politické účely“. Sovětský svaz se rozhodl také uspořádat vlastní truc podnik, sportovní akci s názvem Družba 84. Té se zúčastnilo 49 států a organizátoři opakovaně uváděli, že akce není „alternativní olympiádou“. Nejspíš proto, aby se předešlo odvetným opatřením Mezinárodního olympijského výboru. Naopak sovětská média akci s olympiádou opakovaně srovnávala.
Následující dva ročníky letních olympiád se nesly v duchu končící studené války, i když olympiáda v jihokorejském Soulu v roce 1988 byla ještě ve znamení bojkotu ze strany Severní Koreje, ke které se připojila Kuba (tyto dva stalinistické státy bojkotovaly už předchozí olympiády v letech 1976, 1980 a 1984). Olympiády v Soulu se dále nezúčastnily týmy Albánie, Etiopie, Madagaskaru, Nikaragui a Seychel. Celkem vyrazili do Jižní Koreje sportovci ze 159 zemí, poprvé v historii se her zúčastnili sportovci Aruby, Americké Samoy, Cookových ostrovů, Guamu, Jižního Jemenu, Malediv a Svatého Vincenta a Grenadin.
Po studené válce přišel rozpad Jugoslávie
První olympiáda po skončení studené války se uskutečnila v roce 1992 ve španělské Barceloně. Celkem dorazili sportovci ze 169 zemí včetně zemí Společenství nezávislých států, tedy jedenácti republik někdejšího Sovětského svazu. Vlastní týmy sestavily pobaltské státy Estonsko, Litva a Lotyšsko. I tentokrát o sobě dala vědět politika, protože kvůli sankcím OSN nemohli sportovci ze zemí bývalé Jugoslávie reprezentovat své státy a her se zúčastnili pouze jako jednotlivci. Poprvé startoval i tým Namibie a také znovusjednocený tým Německa a Jemenu.
Další letní olympiádu opět pořádaly Spojené státy – vítězství americké Atlanty pobouřilo tradicionalistické Řeky, kteří doufali, že by moderní olympijské hry mohly po sto letech proběhnout v rodných Aténách. Hry v Atlantě byly terčem časté kritiky, ať už kvůli kolabující dopravě nebo přílišné komercionalizaci her. Sportovce, kteří přicestovali ze 197 zemí, vystrašil bombový útok náboženského fanatika Erica Robertse Rudolpha, který 29. července odpálil v Olympijském parku bombu, jednoho člověk zabil a dalších 111 zranil.
Olympiáda se v novém tisíciletí konečně oprostila od reliktů studené války, i když asi jen na chvilku. V roce 2000 dorazilo do australského Sydney 199 národních reprezentací, ze členských zemí olympijského výboru chyběl pouze Afghánistán. Poprvé se zúčastnily týmy Eritreje, Mikronésie a Palau a pod olympijskou vlajkou také samostatně závodili čtyři sportovci z Východního Timoru, okupovaného Indonésií.
Vyplatí se vlastně ta olympiáda?
Olympiáda v Austrálii a následné paralympijské hry v Sydney vyšly celkem na 6,5 miliardy australských dolarů. Ze sponzoringu, prodeje vstupenek a televizních práv získali organizátoři tři miliardy dolarů. Vládní náklady tvořily 1,5 miliardy dolarů. Celkem museli Australané postavit patnáct nových sportovních areálů a také olympijskou vesnici. Rozpočet na výstavbu sportovišť dosáhl 3,3 miliardy australských dolarů a ze tří pětin byl uhrazen z vládních zdrojů. Soukromé firmy zaplatily výstavbu Olympijského stadionu, Superdomu v Sydney a samotné olympijské vesnice. Celkem se v Sydney soutěžilo na třiceti hřištích, z nichž většina byla umístěna v Olympijském parku v Sydney. Ten zabírá čtyřicet hektarů a jeho výstavba stála v přepočtu téměř sedmdesát miliard korun.
Podle profesora Holgera Preusse z německé univerzity v Mainzu, který se specializuje na ekonomiku sportu, skončila olympiáda v Sydney malým prodělkem ve výši zhruba 45 milionů dolarů, ale podle jiných zdrojů bylo dosaženo zisku kolem 1,75 miliardy dolarů. Sydney se sice dodnes potýká s obtížemi při využití nově zrekonstruovaných areálů, podle ekonomických komentátorů ale měly hry Australanům výrazně pomoci při lákání nových investorů a podpoře turistického ruchu.
V roce 2004 se olympijských her konečně dočkaly řecké Atény, do kterých dorazili sportovci z 201 zemí světa. Poprvé se zúčastnili zástupci Kiribati a Východního Timoru a úvodní ceremoniál přímo na místě sledovalo na osmdesát tisíc diváků. Tím ale výčet pozitiv končí – olympiáda se pro Atény stala pomyslnou koulí na noze. Aténské úřady investovaly ohromné prostředky do vylepšení infrastruktury, mimo jiné vybudování letiště nebo metra. Ambiciózní a často nereálné záměry nakonec zapříčinily zpoždění při budování sportovních areálů a ještě měsíc před zahájením her doháněli dělníci práci při umělém osvětlení. Rozpočet olympiády se nakonec více než zdvojnásobil a přesáhl jedenáct miliard dolarů – některé odhady uvádí i patnáct miliard. Řecká vláda chtěla čelit přílišné komercionalizaci her a rozhodla se potřebné výdaje zaplatit ze státního rozpočtu, což z ekonomického pohledu nebylo příliš rozumné. Dodnes hledá Řecko způsoby, jak využít některé megalomanské stavby a zamezit jejich neodvratnému chátráni.
A jsou vlastně peníze důležité?
Politickou pachuť pak získaly olympijské hry v čínském Pekingu v roce 2008. Čína se o jejich pořádání ucházela už v roce 2000. Nakonec ale ekonomické zájmy překonaly otázku porušování lidských práv v Čínské lidové republice, když protestní hlasy zazněly pouze od marginálních politických aktivistů. Europoslanec Edward McMillan-Scott inicioval hnutí za bojkot olympiády v Pekingu hlavně kvůli násilnému potlačení tibetského povstání a podpoře některých diktátorských režimů jako je Súdán, Zimbabwe nebo Barma. Jeho snaha se ale nedočkala širšího ohlasu. Jediným opravdu významným západním státníkem, který se odmítl zúčastnit zahájení her v Pekingu, byla německá kancléřka Angela Merkelová. K ní se připojily některé nevládní agentury. Celkem se do her zapojilo 204 zemí a rozpočet pekingské olympiády dosáhl 42 miliard dolarů. Většinu této částky zaplatila čínská vláda a město Peking, hry měly dokonce skončit s přebytkem kolem 170 milionů dolarů. Nejvíce příjmů plynulo organizátorům z prodeje vysílacích práv, sponzoringu, reklamy, sázek a prodeje lístků (jen za ty organizátoři vyinkasovali skoro miliardu dolarů). Hodně prostředků ušetřila čínská vláda i masivním nasazením dobrovolníků, kterých se do práce zapojilo přes sto tisíc, což by měl být světový unikát.
Jubilejní třicáté letní olympijské hry proběhly v roce 2012 v Londýně, který se tak stal jediným městem, které v moderní olympijské historii hostilo hry už potřetí. Opět se jich zúčastnilo 204 zemí. Ještě před samotným začátkem her došlo k menšímu diplomatickému faux pas, když před ženským fotbalovým zápasem mezi Severní Koreou a Kolumbií pořadatelé omylem zobrazili vlajku Jižní Koreje namísto KLDR. Severokorejky odmítly nastoupit do zápasu a přesvědčila je až omluva pořadatelů.
Úvodní ceremoniál poznamenala i žádost izraelské reprezentace, aby jeho součástí byla i minuta ticha za oběti olympijských her v Mnichově. Návrh se setkal s odporem muslimských zemí a neprošel ani kompromisní návrh na uctění památky všech zesnulých olympioniků. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge nakonec situaci vyřešil šalamounsky, podle něj by se zahájení her mělo nést v optimistickém duchu a nepřipomínat tragické události. Londýnská olympiáda vyšla na 9,3 miliardy liber a očekávaná návratnost měla být podle britské vlády kolem 13 miliard liber. Jen zahajovací a ukončovací ceremoniály vyšly na osmdesát miliónů liber.
Zájem o zimní olympiády roste
Otázka peněz a koneckonců i lidských práv ovšem evidentně netrápí organizátory zimních olympijských her v Soči, kteří povzbuzeni úspěchem pekingské olympiády už nevěnují západním kritikům takřka žádnou pozornost. Ostatně, proč taky. Naprostá bohorovnost ruských olympijských funkcionářů plyne i z množství vynaložených peněz. Celkový rozpočet her, dosahující minimálně výše padesáti miliard amerických dolarů, tedy v přepočtu něco přes bilion českých korun, by podle sportovního redaktora Martina Haška mohl zaplatit všechny dosud uspořádané zimní olympiády. A kde jsou ve hře takové peníze, tam musí nejen lidská práva mlčet a šoupat nohama. Ruský prezident Putin dokonce pro forma povolil některé demonstrace kritizující jeho režim a olympijské hry v Soči. Tyto akce jsou ale natolik podchycené bezpečnostními silami, že v jejich reálný efekt nevěří snad ani samotní aktivisté. Miliardy jsou zkrátka těžkým a navíc absolutně nesportovním soupeřem.
Je vůbec pozoruhodné, že většina skandálů, která vypukla v souvislosti s olympijskými hrami, se týkala těch letních. Jedním z důvodů může být menší atraktivita i sledovanost zimních her. Podstatně levnější jsou zde i televizní práva. Podle diplomové práce o televizním zpracování londýnské olympiády, kterou loni na Masarykově univerzitě Fakultě sportovních studií obhájil Petr Kubásek, je rozdíl v ceně u zimních her„logicky dán menším množstvím sportovních disciplín a také kratší dobou konání samotných her.“ Na druhou stranu podle ročenky IOC Marketing Fact File se od her v Sarajevu po Vancouver zvýšily příjmy MOV ze zimních olympijských her více než dvanáctkrát.
Americká televize NBC koupila od MOV vysílací práva na vysílání zimních her z kanadského Vancouveru na území Spojených států za 820 milionů dolarů, přičemž během deseti dní her sledovalo přenosy průměrně 26 milionů diváků. To je o čtvrtinu více než u předchozí zimní olympiády v italském Turíně. Zahájení her ve Vancouveru sledovalo 32,6 milionu Američanů, téměř o polovinu více než úvod her v Turíně. Pro srovnání: Zahajovací ceremoniál letní olympiády v americké Atlantě v roce 1996 si nenechalo ujít 77 milionů amerických diváků.
Jak již bylo řečeno, zimní olympiády bývají obecně méně sledované – účastní se jich méně zemí ze třetího světa, čemuž odpovídají i ceny za vysílací práva. I tak ale za vysílací práva k olympiádě v Soči pro území Spojených států zaplatila společnost NBC druhou nejvyšší částku ve své historii – 775 milionů dolarů. Na České televizi si slavnostní zahájení ze Soči naladilo 1,42 milionu diváků.
