Filmový byznys a Severní Korea

Kim Jon Il kresleny

Asijská kinematografie je už několik let mým koníčkem, pomocí něhož si prohlubuji znalosti anglického jazyka a zároveň sleduji fascinující svět asijských legend a příběhů.

Foto: Kim Čong Il byl velkým milovníkem kinematografie. Zdroj: Flickr.com

První impulsy přišly samozřejmě na konci osmdesátých let, když jsem chodil s kamarády do kina na kung fu příběhy jako Mstitel s píšťalou, Zrada a pomsta nebo Šogunovi nindžové. O dvacet let později jsem se k těmto filmům vrátil a zjistil zajímavou věc. Ačkoliv Mekkou kung fu filmů je Hong Kong, vzhledem ke geopolitické situaci k nám Ústřední půjčovna filmů Praha vozila hlavně filmy pocházející ze spřátelených zemí – budu-li konkrétně jmenovat tři výše jmenované filmy, jde o Severní Koreu, kontinentální Čínu(mezi fanoušky asijské kinematografie v té době označována jako „mainland“¨) a překvapivě Japonsko.

Ano, málokdo to ví, ale jeden z nejpopulárnějších kung fu filmů mé generace, Mstitel s píšťalou, pochází ze Severní Koreje. Pro zajímavost lze dodat, že v českém dabingu exceluje Rudolf Hrušínský v roli taoistického dědečka/učitele. Svérázný ninja film se silným protifeudálním poselstvím mě donutil zajímat se o severokorejskou kinematografii blíže a pokusit se sehnat i filmy jiného žánru, než je kung fu. Do dnešního dne jsem zhlédl zhruba deset severokorejských filmů, počítaje v to i jeden akční film, který italská produkce natočila v Severní Koreji. Nejčastějším tématem filmů je občanská válka proti imperialistům, ať už ta reálná korejská nebo fiktivní.

Severokorejská Godzilla od uneseného režiséra

Zajímavý a světovými médii reflektovaný je příběh filmu Pulgasari. O Kim Čong Ilovi, synovi zakladatele severokorejského režimu Kim Ir Sena a otci současného vůdce Kim Čong Una, se obecně vědělo, že byl filmovým fanouškem a ve svém pověstném vlaku vozil i vagón s biografem. Jeho filmotéka údajně čítala deset až dvacet tisíc převážně hollywoodských snímků a mezi jeho nejoblíbenější tituly patřil horror Pátek třináctého, Rambo a Godzilla.

Právě Kim Čong Ilova vášeň k posledně jmenovanému filmu stvořila příběh Pulgasari, severokorejské Godzilly. Kim Čong Il totiž zatoužil po vlastní Godzille a přikázal své tajné službě unést jihokorejského režiséra Shin Sang-ok, kterého donutil film Pulgasari natočit. Se speciálními efekty mu ale ochotně pomohlo japonské studio Toho, originální autor Godzilly, a v gumovém převleku Pulgasari podle Wikipedie poskakoval Kenpachiro Satsuma, kaskadér, který vystupoval v převleku za Godzillu v sérii filmů od roku 1984 do roku 1995.

Satsuma se údajně také nechal po premiéře snímku Americká Godzilla slyšet, že Pulgasari byla lepší než tento hollywoodský remake. Po skončení natáčení Kim Čong Il nebohého režiséra opět pustil zpět do Jižní Koreje k rodině. Zmínil-li jsem antifeudální poselství Mstitele s píšťalou, Pulgasari je pak celá pouze o tom. Severokorejská Godzilka jí železo a jiné kovy a díky této vlastnosti sice pomůže vesničanům porazit nenažrané lenní pány, ale posléze jim sní veškeré nástroje potřebné k orání půdy. Hrdinka, která malou příšerku vykrmila, se nakonec musí sama obětovat, aby monstrum zabila a vesničané mohli zasít.

Jen jeden film ročně!

Příběh filmu Pulgasari uvádím na dokreslení situace v severokorejském „zábavním průmyslu“. Na to, že byl Kim Čong Il označován za „oddaného filmového fanouška“, natočila Severní Korea od svého vzniku dodnes překvapivě málo filmů:

  • Září 1948 – 1959: 11 titulů
  • Šedesátá léta: 3 filmy (!!!)
  • Sedmdesátá léta: 6 filmů
  • Osmdesátá léta: 18 filmů
  • Devadesátá léta: 7 filmů
  • 2000 – 2008: 12 filmů (novější údaje nejsou k dispozici)

Celkem tedy 57 filmů za šedesát let, méně než jeden film ročně! Navíc celkem 25 roků nenatočil severokorejský režim ani jeden titul, zvláště zajímavé je to během šedesátých let, které nejen u nás patřily k těm filmařsky nejplodnějším a nejúspěšnějším.

Na to, že totalitní ideologové si počínaje Leninem velmi dobře uvědomovali sílu filmového umění, je absence severokorejských filmů v některých letech (kromě šedesátých i začátkem devadesátých let) o to divnější. Ale vždy lze útlum filmové tvorby v nejmilitarizovanější zemi světa odůvodnit mezinárodní situací – korejská válka, vietnamská válka, roztržka se SSSR a přimknutí k Číně, přelomový rok 1989 v Evropě a hladomor následující po pádu tradičních odbytišť ve Východním bloku.

„Pchjongjangská oděvní návrhářka Ri Hyang odjíždí spolu s kolegyněmi na venkov pomáhat se sklizní. Poté, co dorazí na místo, narazí na farmáře Song Sika, kterého potkala už týden předtím v Pchjongjangu a pohádala se s ním. Hnal totiž hejno kachen po ulici a jedna z nich jí zničila nákresy. Song Sikova rodina a přátelé se pak oba dva snaží sblížit a doufají, že se vezmou. To však nejde jen tak lehce, protože Ri Hyang nejeví o Song Sika žádný zájem“.

Na doplnění článku jsem si vybral jeden konkrétní severokorejský titul a pokusím se vysvětlit proč. Nevybral jsem si nejnovější film, poslední severokorejský film, který jsem viděl, byl jeden ze dvou natočených v roce 2006 a nazvaný Pyongyang Nalpharam . Ten by sice šlo označit za kung fu film, ale působil na mě spíše jako kompilát několika různých filmů a závěrečné titulky začaly záběry z tae kwondo turnaje, které ale evidentně záhy došly a nahradily je pouhé fotografie…

Podrobněji jsem se rozhodl rozebrat severokorejský film Urban Girls Come to Get Married („Městská děvčata se vyrážejí vdávat“, některé variace dodávají ještě „na venkov“) z roku 1993. Žánrově se jedná o melodrama, a pokud si zahraju na filmového kritika, označil bych film za křížence mezi Dovolenou s Andělem a Starci na chmelu. Ač mě pamětník za toto srovnání asi nebude mít rád, věřte, že výsledek, ve kterém nechybí ani písňové hity, z nichž ten největší nese stejné jméno jako film (na YouTube se dá pod titulem Dosicheonyeo Sijibwayo nalézt i v úpravě s pchongjangským televizním orchestrem), mnou navržené kombinaci odpovídá.

Film pojednává o „úspěšné“ návrhářce pchongjangské textilky, která se v rámci venkovské brigády, kde pomáhá vesničanům sklízet rýži, seznámí s místním zemědělcem Song Sikem, veterinářem a stranickým funkcionářem v jednom. Jejich okolí se je snaží urputně dát dohromady, a když už vše vypadá dobře, pochopí nadřízený naší návrhářky, že by mu mohla zůstat u manžela na venkově, a sňatek se tak rozhodne sabotovat. Nakonec se mu to ale samozřejmě nepodaří a 73 minut dlouhý film tak končí svatbou a odjezdem hlavní hrdinky vyzdobeným autobusem na venkov.

Sociální změny z pohledu ostalgika

Ještě je třeba vysvětlit, proč jsem v úvodním popisu děje filmu Urban Girls Come to Get Married dal do uvozovek slovo „úspěšná návrhářka“. Textilní továrna v Pchong Jangu je místností se zhruba dvaceti šicími stroji, zaměstnanci textilky objíždí okolní města, měří jednotlivé obyvatele (!) a vlakem jim pak posílají obleky na míru. Za zmínku stojí i scéna, kdy matka hlavního hrdiny vyndá ze zásuvky látku na svatební šaty a poprosí hlavní hrdinku o jejich ušití. Nechce se mi věřit, že by v Severní Koreji během let hladomoru měli vesničané připravenou svatební výbavu. Z hlediska životní úrovně mě zarazila i jiná scéna, kdy hlavní hrdinka sedí s hlavním hrdinou u stolu a povídají si. Oba drží v rukou hrníčky a na stole před nimi stojí plastikový  kýbl. Ano, v průběhu dialogu si oba z kýble nabírají pitnou vodu…

Podobných detailů (jako třeba bydlení se slepicemi) se v průběhu filmu objeví ještě mnohem více. Zajímavé jsou i Severokorejci vyrobené anglické titulky, které třeba minutový dialog dovedou shrnout do jedné věty… Osobně by mě velmi zajímalo, kolik dalších nechtěných gagů mi díky skrovnému překladu uniklo. Čím mě ale tento film tak zaujal? Jde hlavně o celkové vyznění exteriérů a interiérů, které velmi připomínají barvotiskový socialismus ČSSR osmdesátých let (i když americký filmový fanoušek na internetu napsal: „Je to natočené v roce 1994, ale vypadá to na 1964.“). Navíc sledovat interiér domku severokorejského zemědělce, který jako by vypadl ze seriáluJaroslava Dietla, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdinové uprostřed klečí kolem nízkého kulatého stolku, je rozhodně zajímavé déja vu. Horší je pak pomyšlení, jak se asi žije Severokorejcům dnes, když film z roku 1994 působí jako natočený v ČSSR v roce 1984 nebo v USA v roce 1964.

Film Urban Girls Come to Get Married jsem již úspěšně promítl mnoha svým přátelům. Všichni reagovali podobně, po počátečním otrávení a pasivitě je bizarní děj i důvěrně známé prostředí „barevného socíku“ donutily zbystřit a film si nakonec každý pochvaloval. I když hlavně pro jeho dokumentární, spíše než umělecké kvality. Filmová tvorba daného státu vypovídá o jeho lidu i ideologii více, než je možná patrné v době vzniku daného uměleckého díla. A věřím, že i pro historiky budoucích generací bude severokorejská kinematografie zajímavým dokumentem, na němž lze sledovat pohnuté dějiny Korejského poloostrova v druhé polovině dvacátého století.

Jan Brychta
autor je redaktorem týdeníku Marketing&Media

Čtěte také

Case study

Pomáháme bořit mýty o lidech s diagnózou schizofrenie. Podívejte se, jaký je mediální obraz „100 tisíc neviditelných“

Lidé, u nichž byla diagnostikována schizofrenie, se musí potýkat s mnoha společenskými mýty, negativními stereotypy a nepochopením společnosti. Negativní stereotypy a mýty jsou často reprodukovány také médii. V sociálních médiích mají zásadní vliv na vývoj debaty outsideři, u kterých často vytvářejí vnímané stereotypy právě insideři – tedy paradoxně lidé, kteří mají se schizofreniky nějakou osobní zkušenost. Podívejte se na shrnutí mediální analýzy, která zkoumala mediální obraz schizofrenie v tradičních a sociálních médiích.

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít