Stereotypy zobrazování cizinců v médiích přispívají k nejistotě a strachu, který majorita může vůči cizincům pociťovat. Tématu mediálních stereotypů byla proto věnována část konference, kterou pod názvem Mediální reflexe uspořádala ve dnech 24.9.2013 a 25.9.2013 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v Telči.
Foto: historické centrum Telče, Zdroj: Profimedia.cz
Konference byla rozdělena do čtyř diskusních panelů. Panelovou diskusi „Stereotypy a mýty v médiích“ zahájil Jan Křeček z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy provokativním testem naší vlastní citlivosti vůči stereotypům, které jsou s určitými skupinami lidí spojovány. Když děkoval organizátorkám za péči, kterou během dvou dnů hostům konference poskytují, strefoval se do stereotypu žen – pečovatelek. Když se napil z PET lahve zakoupené, jak zdůraznil, u Vietnamců, mířil na stereotyp Vietnamce – provozovatele takzvaných večerek. Kam přesně směřoval náznak diskusní přestřelky vyvolané zapojením vousatého mýtu o „blbé blondýně“, jakéhosi stereotypu stereotypů, si netroufám odhadovat…
Výsledky analýzy Stereotypy mediálního obrazu Romů na konferenci prezentovala Věra Čarná z Newton Media. Na její příspěvek navázala Jarmila Balážová ze sdružení Romea, která se věnovala tzv. anticiganismu v médiích. Lenka Vochocová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve svém vystoupení rekapitulovala hlavní aspekty zkoumání genderových mediálních stereotypů. Vedoucí právního oddělení FTV Prima Pavel Kubina pak posunul debatu směrem k právním nejasnostem ohledně stereotypního prezentování skupin v médiích.
Ráda bych se třemi poznámkami symbolicky připojila k diskusi na téma mediálních stereotypů.
Poznámka první. Během panelu byla kritizována praxe uvádění etnicity pachatelů trestných činů. V tomto kontextu se mi vybavil způsob, jakým média referovala o tzv. břeclavské kauze. Pro připomenutí uvádím, že mladý chlapec z Břeclavi falešně obvinil „skupinu Romů“ z napadení. Chtěl tím zřejmě zakrýt zranění, které si způsobil sám. Událost vyvolala poměrně silnou mediální odezvu. Zatímco „Romství“ vymyšlených násilníků bylo hlavním spouštěčem celé kauzy, ukrajinský původ údajně napadeného chlapce média spíše nezdůrazňovala a psalo se o něm jen v malé části příspěvků. Jiný příklad. V článku o Ukrajincích narazíte na formulaci, že „Romy“ před útokem „neonacistů“ ochránili kolemjdoucí, „ukrajinští dělníci z nedaleké ubytovny“. Kdy a proč novináři zmiňují etnicitu aktérů událostí, o kterých píší? Jakého hodnotového zabarvení nabývá zdůraznění etnicity v různých kontextech? Byl by článek o ochránění Romů nespecifikovanými kolemjdoucími jiným příběhem? A co příběh o Romech, kteří ochránili Ukrajince před neonacisty? Reagovala by veřejnost a média stejně, kdyby romský chlapec oznámil napadení skupinkou mluvící „ukrajinským přízvukem“? Myslím, že hra na co by… kdyby anebo karnevalová hra s převlékáním kostýmů, může být užitečným pomocníkem pro odhalování stereotypů nejen v médiích. Zmíněné převlékání kostýmů se ostatně vcelku vtipně daří iniciativě Stop Čechům.
Poznámka druhá. Při pročítání článků o Ukrajincích narazíte na postřeh kriminalistů o českých lupičích imitujících ukrajinský přízvuk. Pachatelé, rodilí mluvčí se snaží hraním na „Ukrajince“ znesnadnit své dopadení. Během panelové diskuse na konferenci zaznělo doporučení, že bychom měli stereotypy (a zejména ty negativní) nejen pojmenovávat, ale ptát se, komu slouží. S jistou mírou nadsázky lze tvrdit, že stereotyp Ukrajince – pachatele násilné trestně činnosti, slouží českým zločincům. Nepředpokládám, že české podsvětí disponuje vlastním PR oddělením, které by vymýšlelo a koordinovalo podobné strategie jako je hraní na „Ukrajince“, příklad však dokumentuje, nakolik je tento stereotyp v české společnosti i v médiích zakořeněný. Obdobně jsou v médiích dohledatelná spojení typu „pošlu na tebe Ukrajince“ (případně „Rusy“). Výraz „pošlu na tebe Nory“ by, předpokládám, většině z nás bez uvedení nějakého kontextu smysl nedával. Nemyslím si, že jsme schopni vždy porozumět tomu, komu určité stereotypy nahrávají, komu slouží, můžeme se ale minimálně ptát novinářů a vedení médií, proč uveřejňují články s žebříčkem kriminality cizinců a proč uvádějí etnicitu i u pachatelů nerasových trestných činných.
Poznámka třetí. Vystoupení Lenky Vochocové stočilo debatu k argumentům o důvodech zániku pořadu České televize Tah dámou. Osobně jsem tento pořad měla ráda. Ano, možná to pro někoho bylo „tlachání u kafe“. Ale právě proto jsem ho měla ráda. Byl kvůli tomu pořad špatný? Nepřebíráme stereotypní hodnocení, když nekonfliktní rozhovory považujeme za horší, méněcenné než vyostřené politické debaty u Václava Moravce? Hokejistům a fotbalistům jsou věnovány celé (veřejnoprávní) pořady, ne-li stanice, tak proč si půl hodiny empaticky „nepoklábosit u kafe“ třeba na téma novinařina v Afghánistánu, kvalita potravin, občanské protesty nebo práce u policie. Domnívám se, že bychom se při hodnocení a analýze stereotypů měli naučit reflektovat především vlastní pozice, ze kterých jednáme, a odhalovat tím autostereotypy, které obnovujeme a chráníme.
Postava cizince v každé společnosti představuje něco neznámého. Čím méně toho o cizincích víme, tím větší nejistotu a strach cizinci vyvolávají. Majorita nezná jejich úmysly a často jim přisuzuje ty nejhorší. Cizinci pak mohou být označováni za příčiny problémů a mohou se z nich stávat obětní beránci frustrace a agrese ve společnosti. Stereotypní prezentování určitých skupin lidí k tomuto procesu bezpochyby významně přispívá. Mnohé stereotypy jsou podle mého schované velmi hluboko v naší pomyslné jeskyni. Je dobré na ně alespoň občas posvítit a zvýšit tak naši citlivost vůči nim.
V nejbližších dnech si „posvítíme“ na atributy, které jsou v médiích připisovány třem národnostním skupinám: Albáncům, Ukrajincům a Vietnamcům.
