Masmédia v arabském světě fungují jinak než na Západě či v Česku. Tento prostý a kulturně podmíněný fakt je sice očekávatelný, avšak principy fungování arabských médií zůstávají západním mediálním odborníkům často skryty.
Foto: Ilustrační, Zdroj: Profimedia.cz
Fungování arabských médií by se dalo konceptuálně shrnout do tzv. „arabského mediálního modelu“ (dále AMM), který je výsledkem stýkání a potýkání mezi arabskou kulturou a globalizací jdoucím ruku v ruce s invazí moderních komunikačních technologií. AMM není zažitým a jasně vymezeným pojmem, avšak jsem toho názoru, že zejména na základě publikace Williama A. Rugha z roku 2004 “Arab Mass Media: Newspapers, Radio, and Television in Arab Politics” a knihy Mamouna Fandyho z roku 2007 “(Un)Civil War of Words – Media and Politics in the Arab World” je možné jej pracovně vymezit.
AMM lze chápat jako soubor společných charakteristik domácích médií v arabské části Blízkého východu. Tj. médií, která mají arabského vlastníka, vysílají (i) v arabštině, alespoň část jejich personálu je arabského původu a sídlí v převážně arabské části Blízkého východu. Ve sféře sociálních sítí platí AMM jen částečně, protože jejich uživatelé režimní kontrole, cenzuře a místním svazujícím ekonomických poměrům aspoň někdy uniknou nebo je mohou obejít. U klasických masmédií je však AMM nadále relevantní i po událostech arabského jara.
Zprávy se většinou neověřují
Mezi charakteristiky AMM patří silné ovlivnění vysílané agendy arabskou kulturou, především literárním a jazykovým dědictvím a tradicemi mluveného a psaného projevu. Dále hraje roli podřízenost médií státu a režimu či vládnoucí rodině, respektive klanu. Další významnou charakteristikou AMM je omezení svobody projevu a práva na informace prostřednictvím státní cenzury, autocenzury a případné perzekuce novinářů, kteří nehrají podle režimních pravidel. S tím také úzce souvisí větší či menší míra zpolitizovanosti vysílané agendy a řízení média. Zároveň je tím nevyhnutelně svazována i profesionalita a nezávislost, což ovlivňuje způsob, jakým médium zpracovává informace. Ověření autenticity poskytnuté zprávy proto není obvyklé a namísto sběru zpráv dávají arabská média většinou přednost jejich obdržení (například od vládní tiskové agentury či kanceláře prezidenta).
Zpolitizované řízení média ve výsledku deformuje trh, který je jen částečně svobodný. Oproti západním standardům zde média neslouží primárně k obstarání finančního zisku, který by jim přinesla sledovanost, ale slouží zájmům svých majitelů, kteří si své finanční zdroje získávají jinde. Nedbání na názory a preference diváků při sestavování vysílané agendy je obvyklé a provoz masmédií, včetně známé katarské televizní stanice al-Džazíra, je proto vládnoucí rodinou či režimem dotován. Příjmy z reklamy navíc pokrývají jen část provozních nákladů i proto, že trh s reklamou je v arabském světě málo rozvinutý a podléhá politickým tlakům. Například al-Džazíru část potenciálních inzerentů chtě nechtě nevyužívá, protože její kritické zpravodajství není po chuti řadě blízkovýchodních režimů.
Nízké finanční ohodnocení profesionálů
Výsledkem těchto faktorů je slabá ekonomická základna médií. Způsobují to i další faktory, jako je nízká gramotnost obyvatel a s tím spojené početně omezené publikum, což zvláště platí u tištěných médií. Důsledkem slabé ekonomické základny je nízká míra zkušeností a finančního ohodnocení mediálních profesionálů i v těch nejvyhlášenějších arabských médiích. Zvláště pak pokud by se výše tohoto finančního ohodnocení porovnala se za západními standardy. Dalšími důsledky jsou občas nekvalitní zpravodajství a více subjektivní zabarvení obsahu jednotlivých mediálních produktů.
Povaha domácích arabských médií je kvůli skladbě vysílané agendy a často i jiným faktorům (např. skladbě personálu) transnacionální. Probíhá v nich neustále vnitřní soupeření o moc, vliv a kontrolu, které je pro arabský svět charakteristické. Arabská média jsou tedy stejně jako všechny další objekty hmotné i nehmotné povahy v arabském světě předmětem soukromé uzurpace, která probíhá bez ohledu na druh dané instituce, např. zda je státní či soukromá, jejího chlebodárce nebo nastavené profesionální standardy.
Sponzor a ochránce
S tímto neustálým zápasem o vliv v médiích úzce souvisí i role neoficiálních či polooficiálních sponzorů a ochránců. Každé arabské médium tak funguje díky svému „káfilovi“ (sponzoru) anebo „muhrimovi“ (druh ochránce – obvykle ve významu muže doprovázejícího ženu). Obecně se dá říci, že způsob fungování arabských médií je neoddělitelně spjat s klientelismem, který vylučuje skutečnou nezávislost média či jeho profesionalitu. Pojem káfila se vztahuje jak na média, tak na jejich pracovníky – každý z nich musí mít svého káfila, pokud má mít šanci si svoji pozici uhájit.
Důsledkem všech výše uvedených faktorů jsou politická patronizace médií a jejich geografická koncentrace do mocenských center oblasti, fragmentace mediálního trhu a nízká důvěryhodnost zpravodajství. Region Blízkého východu a severní Afriky je nicméně obrovská heterogenní oblast a AMM lze proto regionálně rozdělit na minimálně čtyři odlišné podtypy, o nichž si přečtete na Mediainfu v druhé polovině října.
