Wajdův „Wałęsa“ aneb dopředu napsané recenze

Lech Walesa hovoří s jiným politikem

Do českých kin vstoupil film Andrzeje Wajdy „Wałęsa: člověk naděje“. V Polsku měl premiéru loni na podzim, načež se stal novou rozbuškou neuhasínajícího sporu o Lecha Wałęsu.

Foto: Andrzej Wajda (vpravo) a  Lech Wałęsa při uvedení snímku Wałęsa člověk naděje na 70. filmovém festivalu v Benátkách. Zdroj: Profimedia.cz.

Když se slavný polský režisér Andrzej Wajda, jemuž táhne pomalu na devadesát, rozhodl natočit film o Wałęsovi, bezpochyby tušil, že většina lidí nebude na prvním místě posuzovat řemeslnou stránku věci, ale půjde jim o to, jak film pro hlavního hrdinu vyznívá. Osoba legendárního vůdce odborového hnutí Solidarita, nositele Nobelovy ceny za mír a někdejšího polského prezidenta totiž Poláky značně rozděluje. Přispěly k tomu mimo jiné Wałęsovy osobní vlastnosti, které se evidentně hodily v boji proti totalitnímu režimu, ale v demokratickém uspořádání začaly být na překážku. Wajdův hrdina na plátně i ve skutečnosti nepochybuje o své pravdě a jde za ní hlava nehlava.

Dva pohledy na vyrovnání se s komunismem

Při jisté dávce zjednodušení můžeme polský tisk rozdělit na liberálně a konzervativně (pravicově) orientované tituly. Tyto dva proudy spolu nesouhlasí v mnoha věcech, k nimž patří i vyrovnání s minulým režimem. Zatímco pro konzervativní periodika hraje důležitou roli antikomunismus a potrestání komunistických zločinů, liberální tituly v duchu dohod od tzv. Kulatého stolu, u kterého zasedli tehdejší opozičníci a komunističtí vládci jako rovný s rovným, vyzývají spíše ke smíření a k pohledu do budoucna. I když s Wałęsovými názory (viz jeho nedávné výroky o homosexuálech) mají liberální média často vážný problém, jeho historickou roli při pádu komunistického režimu oceňují. Zato pro konzervativní média, která se vymezují vůči snahám vytvořit z Kulatého stolu jakýsi zakladatelský mýtus Třetí polské republiky, Wałęsa může být hrdinou jen těžko. Přidáme-li k tomu nevyjasněné okolnosti jeho zapletení s komunistickou tajnou policií, je víceméně rozhodnuto.

Vzhledem k tomu, že se Andrzej Wajda od počátku netajil záměrem vzdát Wałęsovi hold, bylo celkem jasné, že v konzervativním tisku budou recenze o poznání kritičtější než v liberálním. Jak naznačuje titulek tohoto článku, některé recenze byly napsány víceméně předem. Jakého přijetí se filmu nakonec dostalo?

Nějaké pozitivně zabarvené články o „Člověku naděje“ se sice loni na podzim v polském tisku objevily, ale celkově lze říci, že spíše převládala kritika a rozpaky. Kritiku obstaral dle očekávání zejména konzervativní tisk, ale nadšení nezavládlo ani v liberálním táboře v čele s deníkem Gazeta Wyborcza. 

Wałęsa a masa bezejmenných

Většina recenzentů se víceméně shodla, že Wajdův film se příliš soustřeďuje na samotného Wałęsu, který takto vypadá jako jediný vůdce Solidarity, když ostatní její aktivisté zde figurují jako bezejmenní statisté. Ze stínu zapomnění na chvíli vystoupí slavná řidička tramvaje Henryka Krzywonos, která se v srpnu 1980 během služební jízdy připojila ke stávce v gdaňských loděnicích. Ve filmu ještě zazní jména jako Mazowiecki, Geremek a Walentynowicz, a to je v podstatě vše. Nejzuřivější kritik filmu i Wałęsy samotného, historik Sławomir Cenckiewicz, se zlobí, že zásluhy Anny Walentynowicz za záchranu srpnové stávky, z níž se zrodila Solidarita, připisují tvůrci filmu Wałęsovi.

Výtky zveličování Wałęsovy role se netýkaly jen osob, ale měly i „geografický“ rozměr. Například Ingu Iwasiów (Tygodnik Powszechny 23.10.2013) mrzí vyznění filmu i všeobecné přesvědčení, že Polsko dovedlo ke svobodě především Trojměstí. „Bolest, slzy i práce jiných lidí bojujících v jiných městech zůstávají ve stínu“, domnívá se autorka, která jinak Wałęsovy zásluhy uznává.

Agent Bolek: sólo pro Cenckiewicze

Spolupracoval Lech Wałęsa s tajnou policií, či nespolupracoval? Wajdova odpověď na tuto otázku představovala pro mnohé klíč, podle jakého budou film hodnotit. Režisérova verze zní: v prosinci 1970, když na pobřeží vypukly dělnické stávky, později krvavě potlačené, 27-letý Wałęsa „něco“ podepsal. Nezkušený mladík se dostal pod tlak, estébáci mu předkládali různé papíry a vyhrožovali mu, že dlouhá léta neuvidí své dítě, které právě v těch hodinách přicházelo na svět. Rozčilený elektrikář z gdaňské loděnice vše podepíše, i když si evidentně uvědomuje, že by to dělat neměl. Podle Wajdy to bylo jeho poslední selhání tohoto typu. V následujících letech se už estébákům vysmívá a zásadně nic nepodepisuje. Když se ale na jedné opoziční schůzi mluví o tom, že estébákům není radno nic podepisovat, nervózně vyjde z místnosti – evidentně ho hryže svědomí.

Podle Dominiky Wielowieyské (Gazeta Wyborcza 23.9.2013) Wajdův film ukazuje, jak se Wałęsa zvedá po „pádu“ z prosince 1970 a roste do role opozičního lídra, kterého nezlomí ani vyhazovy z práce. Režisérův pohled naopak tvrdě odmítá již zmíněný Sławomir Cenckiewicz, jenž jej označuje za falšování historie. Tento historik napsal na téma Wałęsa a státní bezpečnost hned dvě knihy, přičemž tu druhou připravil jako polemiku s Wajdovým filmem, jehož scénář už před premiérou znal. K filmu se vyjadřoval především v týdeníku Do Rzeczy, ale publikoval též v denících Gazeta Polska codziennie a Fakt, rozhovor poskytl týdeníku Przewodnik Katolicki. Prostor tedy dostával – s výjimkou bulvárního Faktu – vesměs v konzervativních listech.

Podle Cenckiewicze dokumenty Státní bezpečnosti dokazují, že v 70. letech Wałęsa coby placený agent Bolek donášel na své kolegy. Okolnosti vázacího podpisu prý podal Wajda naprosto zkresleně. Za prvé, paní Wałęsová porodila ve skutečnosti o dva měsíce dříve. Za druhé, podepsání dokumentu se neudálo v atmosféře bití ostatních zadržených. Za třetí, Wałęsa se před zatčením nezúčastnil krvavě potlačených protestů, a už vůbec nezachraňoval kamaráda drceného tankem.

Na těchto výhradách něco je. I sám režisér přiznává (Polityka 9.10.2013), že Wałęsův syn se ve skutečnosti narodil o dva měsíce dříve. Proč tedy motiv porodu do klíčového momentu celého příběhu dal? Notabene, když se film díky umné montáži archivních a hraných záběrů chvílemi tváří jako dokument? Pokud se Wałęsa pouliční vřavy opravdu nezúčastnil, proč z něj Andrzej Wajda dělá takřka akčního hrdinu vrhajícího se pod tank? Vždyť sliboval o něm povědět pravdu! Na druhou stranu si nelze nevšimnout Cenckiewiczovy posedlosti Lechem Wałęsou. Tu zaznamenal i Piotr Zaremba (wSieci 28.10.2013), kterého mimo jiné udivilo, že jednu ze svých knih věnoval Cenckiewicz Wałęsovu nemanželskému synovi, který zemřel ve věku čtyř let.

Pravdu o své (ne)spolupráci s tajnou policí zná jen Wałęsa. Jak upozorňuje i Andrzej Wajda, většina příslušných dokumentů byla zničena a důkazy, že by jeho hrdina v 70. letech udával za peníze, neexistují. K nějakým kontaktům s „tajnými“ bezpochyby došlo, ale později Wałęsa evidentně konal proti zájmům komunistického režimu, o čemž svědčí jeho opakované vyhazovy z práce i jeho držení v internaci během výjimečného stavu. Z historie známe mnoho příběhů, kdy se člověk po původním selhání vydal správným směrem. Jeden příklad za všechny Šavel – Pavel.

Dva Wałęsové. Který je skutečný?

„Člověk naděje“ se zaměřuje výhradně na manžele Wałęsovy, ostatní postavy jsou málo profilované. Zatímco Agnieszce Grochowské ztvárňující Danutu Wałęsovou se kritika v podstatě vyhnula, o výkonu Roberta Więckiewicze v roli Lecha se živě diskutovalo. Herec totiž zariskoval, když vsadil nejen na fyzickou podobu s Wałęsou, ale snažil se napodobit i jeho pohyby, mimiku i způsob mluvy. Někteří recenzenti byli z jeho výkonu nadšení (např. Zdzisław Pietrasik, Polityka 4.9.2013), pochvaly se mu dostalo i od části kritiků, kteří jinak film viní z falšování dějin. Patří mezi ně i Krzysztof Klopotowski (Rzeczpospolita 21.9.2013), podle něhož hercův oslnivý výkon pomáhá zakrýt četné nepravdy. Ozvaly se však i hlasy, že Więckiewicz nechtěně sklouzl k parodii či imitaci Wałęsy. Například Paweł Nowacki (Gazeta Polska codziennie 19.9.2013) píše o „nepovedené komedii o Wałęsovi“. Tvrzení o parodii či imitaci zřejmě cílí především na pasáže, v nichž legendární odborový vůdce hovoří se slavnou italskou novinářkou Orianou Fallaci. Sám Lech Wałęsa se nejprve ohradil, že se ve skutečnosti před novinářkou takto nenaparoval, ale později přiznal, že to tak klidně mohlo být. Jeho syn Jarosław „kopii“ svého otce označil za velice blízkou originálu.

Proč?

Otázku, proč film vlastně vznikl, si položili i mnozí pisatelé, kteří nejsou vůči Wałęsovi a priori nepřátelsky nastavení. Nezřídka se objevoval názor, že film v podstatě nic nového neříká, jen ve stručnosti shrnuje polské dějiny 70. a 80. let, a to ještě výhradně z Wałęsova pohledu.

Andrzej Wajda na otázku „proč“ odpovídá jasně: Wałęsa má nehynoucí zásluhy za přechod k demokracii. Místo vděku je v posledních letech spíše tupen, proto je důležité ony zásluhy připomenout. Wajda odmítá výhrady, že ve filmu chybí Wałęsovo nepovedené prezidentství a vůbec jeho osudy po roce 1989. Režisér chtěl prý ukázat Wałęsu a Solidaritu vítězící, nikoli jako poražené.

Film se minimálně hodí jako edukativní pomůcka při hodinách dějepisu. K mladým může promlouvat i díky – jak se většina komentátorů shodla – dobré muzice (polský rock 80. let) a výbornému střihu. Spor, jestli film ukazuje historické události, tak jak se plus minus odehrály, nebo se snaží vytvořit mýtus o elektrikáři se srdcem na správném místě, který ukončil panování komunistického režimu, ponechme teď stranou. Určitě je dobře, že podobné filmy vznikají. Přinejmenším provokují diskusi o událostech, jež ten který národ formovaly. V Polsku si důležitost této diskuse uvědomují. Skoro každý důležitější deník nebo týdeník má historickou přílohu. V tom spočívá velká inspirace pro naši zemi, kde dnes nějaký komunismus zajímá jen málokoho. Jak ukazují události posledních měsíců na Ukrajině, duch studené války se vrací ze záhrobí. Je tudíž užitečné rozumět vlastním dějinám.

Tomáš Fošum
publicista

Čtěte také

Case study

Pomáháme bořit mýty o lidech s diagnózou schizofrenie. Podívejte se, jaký je mediální obraz „100 tisíc neviditelných“

Lidé, u nichž byla diagnostikována schizofrenie, se musí potýkat s mnoha společenskými mýty, negativními stereotypy a nepochopením společnosti. Negativní stereotypy a mýty jsou často reprodukovány také médii. V sociálních médiích mají zásadní vliv na vývoj debaty outsideři, u kterých často vytvářejí vnímané stereotypy právě insideři – tedy paradoxně lidé, kteří mají se schizofreniky nějakou osobní zkušenost. Podívejte se na shrnutí mediální analýzy, která zkoumala mediální obraz schizofrenie v tradičních a sociálních médiích.

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít