Dění ve Venezuele bylo s nástupem charismatického Hugo Cháveze do prezidentské funkce před 15 lety detailně monitorováno západními sdělovacími prostředky, lidskoprávními institucemi i politickými špičkami. V rámci Latinské Ameriky došlo totiž k narušení statu quo, konkrétně Monroeovy doktríny.
Foto: Caracas 5.3.2014, protesty ve čtvrti Chacao. Zdroj: Profimedia.cz
Současné protesty ve Venezuele namířené proti vládě Chávezova nástupce Nicoláse Madura, jež si podle vládních zdrojů prozatím vyžádaly až 18 lidských životů, vypukly 12. února a probíhají s neztenčenou silou dál. Protivládní nepokoje ve Venezuele některá americká média včetně deníku New York Times srovnávají s protesty, jež souběžně probíhají na Ukrajině, píše specialista na dění ve Venezuele a ekonom Mark Weisbrot na stránkách listu Guardian. Weisbrot ale tvrdí, že se americká média mýlí, neboť podle jeho soudu má venezuelská vláda větší legitimitu a podporu, než měla stará ukrajinská vláda.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro při prezidentských volbách loni na jaře doslova o chlup porazil kandidáta venezuelské opozice Henrique Caprilese, a to přesto, že tamní média favorizovala právě opozičního kandidáta, jak dokumentuje třeba Carterovo centrum. Nutno poznamenat, že současný venezuelský prezident postrádá jiskru, popularitu a schopnosti loni zesnulého Cháveze. To nic nemění na skutečnosti, že oprávněné požadavky demonstrujících jsou namířené proti politice řádně zvoleného prezidenta.
Protesty ve Venezuele okem Západu
Ve Venezuele delší čas přetrvávají ekonomické problémy, které se týkají hlavně nedostatku základního zboží. Povážlivě vázne zásobování obyvatelstva potravinami, hlavní město Caracas a okolí sužuje rozsáhlá kriminalita a v zemi je příliš vysoká míra inflace. Důvodů k nespokojenosti obyčejných obyvatel je tedy přes řadu úspěchů dosažených Chávezovými vládami poměrně dost. O těchto a dalších problémech, například tvrzení opozice, že venezuelské vláda porušuje svobodu slova a svobodu tisku, západní média dlouhodobě informují.
Britský deník Guardian píše o tom, že lídr venezuelské opozice Leopoldo López, který byl 18. února zatčen a uvězněn poté, co se podílel na přípravě a koordinaci masových protestů, na své stoupence apeloval, aby v protestech proti Madurově vládě vytrvali. Zároveň vyzval přední vládní představitele, aby složili své funkce. „Musíme pokračovat v mírumilovném boji. Nevidím žádný důvod, abychom se vzdali. Nikdy neporazí ty, kteří se nechtějí vzdát,“ řekl v emotivním projevu z vězení López. Na výzvu opozice zaplavily první březnovou neděli ulice Caracasu tisíce demonstrujících, které se střetly se s jednotkami národní gardy, avšak protesty pokračují dál. Guardian, který čerpal z informací agentury Reuters se sídlem v Caracasu, nicméně uvedl, že není příliš pravděpodobné, že by opozice a s ní sympatizující demonstranti Madurovu vládu přiměli k demisi. Jedním z důvodů může být skutečnost, že venezuelská vláda má stále velkou podporu, a to především mezi obyvateli s nízkými příjmy žijícími v tzv. barrios, jež tvoří pevnou základnu „Chávezova“ elektorátu.
Katarská televize al-Džazíra hlásí, že venezuelský ministr zahraničí Elias Jaua čelí na domácí půdě kritice opozice poté, kdy během prvního březnového víkendu vystoupil v Radě OSN pro lidská práva, kde si stěžoval, že „mezinárodní a venezuelská média vedou proti jeho vládě psychologickou válku“. Ta je podle jeho mínění „podporována vládami, jež proměnily lidská práva ve zbraň, jimiž trestají nezávislé vlády“. Hlavní opoziční předák Henrique Capriles uvedl, že opozice s venezuelskou vládou nezačne vést dialog, dokud nepropustí zbývající demonstranty zatčené v uplynulých dnech vládními silami. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vyzval venezuelskou vládu, aby respektovala nenásilné protesty a neuchylovala se k použití excesivní síly.
Avšak venezuelské protesty už dávno nejsou mírumilovné; demonstrující při střetech s vládními jednotkami používají praky, kterými na ně vrhají kameny, stavějí barikády, zapalují pneumatiky a odpadky. Policisté proti nim nasadili slzný plyn.
Komu straní venezuelské sdělovací prostředky
Venezuelský prezident Maduro obvinil z rozdmýchávání násilných protestů v jeho zemi Spojené státy. Maduro pravděpodobně vychází z faktu, že USA ve spolupráci s opozičními silami v roce 2002 ve Venezuele podporovaly protivládní puč a vměšovaly se do jejích interních zájmů prostřednictvím organizací, jako je kupříkladu National Endowment for Democracy (NED). Také venezuelská média, která se z více než 90 procent nacházejí v soukromých rukou, se do značné míry podílela na podpoře opozičních sil při převratu v roce 2002, mezi jinými třeba kabelová televizní síť RCTV, jíž Chávezova vláda odmítla prodloužit licenci. Opozice vlastní další významné sdělovací prostředky, jejichž vliv je na politické scéně ve Venezuele nezanedbatelný: televizní sítě Televen, Venevisión či Globovisión, dále pak periodika Tal Cual, El Nacional, Últimas Noticias a El Universal.
Americké sdělovací prostředky, ať už máme na mysli Fox News, NBC, CBS nebo CNN, včetně lidskoprávních organizací, jako je Human Rights Watch, se až obsesivně zajímají o každý přehmat venezuelské vlády, aniž by věnovaly větší pozornost událostem třeba v sousední Kolumbii, kde už po desetiletí probíhá občanská válka. Zde jsou lidská práva a zneužívání politické moci v daleko horším stavu než ve Venezuele. Důvod může být nasnadě; venezuelská vláda se poté, co se v roce 1999 ujal moci prezident Hugo Chávez, vydala vlastním politickým směrem, byť s řadou chyb a nedostatků, jež je třeba mít na paměti – a inspirovala tak ostatní země v regionu.
A jak dál?
Popularita Madurovy vlády má samozřejmě oporu v sociálních programech předchozích Chávezových vlád, které podstatně zvýšily životní úroveň a vzdělanost především chudých a negramotných Venezuelanů díky ropným příjmům. Venezuelské vlády po roce 1999 svému obyvatelstvu také umožnily participaci na moci v komunitních obcích. Nicméně „rozhazovačné“ dotování chudých skrze ropné příjmy je dlouhodobým trnem v oku venezuelské opozice a jejím spojencům na Západě. Stávající nešvary venezuelského hospodářství jsou podle opozice právě dílem Chávezovy „rozhazovačné“ politiky. Lék na hospodářské neduhy je prý v soukromém sektoru, nikoliv ve státním hospodářství. Venezuelská opozice se počínaje rokem 1999 k moci snažila dostat různými způsoby, leč marně. Příležitost dostane až v dalších volbách.
