Běloruská opoziční novinářka Irina Chalip, která si prošla celou řadou represí ze strany režimu Alexandra Lukašenka – od bití, přes výslechy, věznění a obavy o život své rodiny – a od jejíhož osvobození uplynul na konci června právě rok, na stránkách moskevské Novoj Gazety pokračuje v kritice nenáviděného režimu.
Foto: Irina Chalip. Zdroj: Profimedia.cz
Zatím jen výhružky
Vraťme se ale nejprve o několik let zpátky. V roce 1989 Irina Chalip odpromovala na Běloruské státní univerzitě v oboru žurnalistika a stala se profesionální novinářkou. Od roku 1994, kdy se moci chopil Alexandr Lukašenko a svoboda slova se stala pouhým snem, ji provázely samé problémy. Začalo to opakovanými upozorněními, že její články, v nichž například kritizovala běloruskou Ústřední volební komisi, hraničí s „podněcováním ke státnímu převratu“ a jsou nežádoucí. V roce 1999 byla poprvé zatčena. O čtyři roky později vešel v platnost zákon, který běloruským novinářům zakazuje psát o prezidentovi Lukašenkovi v negativním světle. Netrvalo dlouho a pro režim problematická novinářka, která se také začala účastnit opozičních demonstrací, byla obviněna z toho, že svými články „uráží čest a důstojnost prezidenta“.
I přesto, že byla již několikrát zadržena obávanou běloruskou KGB, se svého přesvědčení o nutnosti psát o režimu kriticky nevzdala a vstoupila do řad redaktorů Novoj Gazety, jednoho z posledních ruských nezávislých médií. Ze své minské kanceláře psala o výbušných tématech, jako byl případ únosu a mučení amerického právníka Emmanuela Zeltsera KGB. Začaly jí chodit výhružné maily, v nichž jí neznámí vyděrači slibovali stejný osud, jaký potkal v roce 2006 její ruskou kolegyni z Novoj Gazety Annu Politkovskou – tedy smrt.
Sanitkou přímo do vězení
Rozhodujícím momentem v jejím životě se však staly až prosincové prezidentské volby v roce 2010. V nich se Alexandru Lukašenkovi jako opoziční kandidát postavil manžel Iriny Chalip Andrej Sannikov, který s pouhými 2,5 % hlasů skončil na druhém místě. Lukašenko zvítězil s více než 80 % hlasů. Tento výsledek vyhnal do ulic Minsku davy lidí, které začaly pokojně protestovat proti podle nich zfalšovanému výsledku voleb. Mezi nimi byli i Irina Chalip a Andrej Sannikov. Zde začíná příběh dostávat až hororový nádech. Manželé byli na demonstraci brutálně zbiti a Sannikovovi příslušník KGB dokonce zlomil obě nohy. Když se ho manželka snažila dostat do nemocnice (mezitím poskytovala živý rozhovor pro ruské nezávislé rádio Echo Moskvy), zastavili je policisté a chtěli je odvézt k výslechu. Těžce zraněného Sannikova naložili do sanitky, která ho ale místo do nemocnice k ošetření odvezla přímo do vyšetřovací vazby. Jako jednu z nátlakových metod KGB při výsleších používala hrozbu, že manželům odebere tříletého syna Daniila.
Nečekaná milost
Irina Chalip byla v roce 2011 odsouzena za „účast na masových nepokojích“ ke dvěma letům podmíněného odnětí svobody. Tři a půl měsíce byla v režimu tvrdého domácího vězení: pod neustálým dohledem dvou policistů bez možnosti telefonovat, používat počítač a komunikovat s vnějším světem, což se pro ni rovnalo pobytu v pekle. Poté se podmínky zmírnily, nesměla ale opustit hlavní město, vycházky měla pouze do desáté večer a každý týden se musela hlásit na policii. Všechny pokyny Irina pečlivě dodržovala, protože možnost odebrání malého syna byla stále reálná. Sannikov byl po vynuceném přiznání (podle slov Iriny Chalip pod hrozbou zabití Daniila), že „organizoval násilné protirežimní aktivity“, odsouzen k pěti letům odnětí svobody. V dubnu roku 2012 dostal od prezidenta Lukašenka milost a emigroval do Velké Británie, jež mu poskytla azyl. Podle Iriny Chalip ale v manželově případě nešlo o projev dobré vůle režimu, ale spíše o jakousi zvrácenou hru, kterou se Lukašenko baví: „Všechno tady závisí na náladě jednoho člověka a každou chvíli se všechno může naprosto změnit.“
„1984“
I když Irina Chalip svůj život přirovnala k románu George Orwella 1984, v kritice Lukašenkova režimu i po prožitém teroru nepřestala. V jejích článcích, které se pravidelně objevují v Novoj Gazetě, není cítit zahořklost: její styl je sofistikovaný a tvrzení vždy podložená objektivními fakty. Baťku, jak si Lukašenko nechává říkat, například o Velikonocích kritizovala za jeho pokrytecký vztah k pravoslavné církvi. Jediné, čeho je evidentně schopen, je „každý rok na Velikonoční pondělí přijít na mši a zapózovat s metropolitou“. Nenechala si ujít ani příležitost vytknout pořadatelům Mistrovství světa v hokeji, že výběr místa konání šampionátu – tedy v zemi, jíž vládne diktátor – je „nenormální“. O Lukašenkově politice zaměstnanosti se po dlouhé analýze vyjádřila jako o moderním nevolnictví, kvůli kterému až pětina práceschopných Bělorusů pracuje v zahraničí, pokud se jim naskytne sebemenší možnost. Často a s chutí zprostředkovává i dobré zprávy, jako například tu o neočekávaném amnestování politického vězně a bojovníka za lidská práva Alese Bělackého, který strávil ve vazbě přes tři roky za to, že pomáhal politickým vězňům a jejich rodinám shánět advokáty.
Irina Chalip se na veřejnosti ukazuje vždy s úsměvem na tváři a věří, že dny Lukašenkova režimu jsou sečteny. Situace v zemi klesla na úplné dno a hůř být už ani nemůže. A tak logicky může být jen lépe. S takovým přístupem se ani nezdá podivné, že Irina Chalip stále žije a pracuje v Minsku a se svým manželem se vídá pouze v zahraničí.
