I když se dnes mediální zájem Západu o Libyi soustřeďuje na střety milic, pozornost si zaslouží i situace v médiích. Je totiž příspěvkem do debaty, zda měla intervence NATO v Libyi smysl. Mají se dnes tedy libyjští žurnalisté lépe než za Kaddáfího?

Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz

Temná minulost

K minulosti a současnosti libyjského mediálního trhu existují na internetu dvě obsáhlejší studie. První, pocházející od Carnegie Endowment for International Peace, se soustředí na organizační a normativní transformaci libyjských médií za a po tamní občanské válce. Druhá studie, připravená společností Altai Consulting pro britskou vládu, klade důraz na chování konzumentů. Abych zde neopakoval, co dané studie o médiích za Kaddáfího píší, uvedu jen dva klíčové rysy, kterými se tehdy vyznačovala. Prvním rysem mediálního sektoru byla jeho bedlivá kontrola ze strany režimu, který jej využíval jako nástroj propagandy a k budování Kaddáfího osobního kultu. Netřeba asi dodávat, že existence soukromých médií nebyla povolena. Druhým rysem bylo profesní „zakrnění“ libyjských žurnalistů, kteří v tomto marasmu žili a pracovali přes 40 let. Ono jim ani nic jiného nezbývalo, když v případě nesouhlasu s režimem hrozil zákaz práce, uvěznění, nátlak, cenzura, mučení nebo i fyzická likvidace.

Bezpečnost především

V dnešní Libyi není, co se bezpečnosti žurnalistů týče, situace o mnoho lepší. Podobně jako za Kaddáfího se stávají obětí násilí, které je kromě výše uvedených metod nově „rozšířeno“ o únosy, vraždy a anonymní výhružky. Vše je vyšperkováno nájezdy zdivočelých milic do kanceláří médií, které se pod jejich rukama stávají cílem rabování, případně jsou vypalovány, vybavení ničeno a zaměstnanci zastrašováni. Nejde přitom o systematickou kampaň, nýbrž chaotický jev způsobený bezpečnostní situací v zemi. Je pravda, že mezery v ochraně žurnalistů panují i v oblasti právní. Libyi například chybí ústava a spolu s ní i ústavně zaručená svoboda slova a práva na informace. Vedle toho ale země postrádá i funkční armádu a policii, takže ani není, kdo by žurnalisty chránil, i kdyby k tomu byl zákonný důvod. Není divu, že někteří proto volí odchod do exilu či autocenzuru.

V nepřátelském prostředí

Bezpečnostní, politický a sociální kontext, v němž libyjská média musí existovat, jim není nakloněn. Jedna věc jsou již zmíněné milice. V Libyi dnes působí až 1700 ozbrojených skupin a jak se jeden novinář nechal slyšet, zatímco dříve měl nad sebou jednoho Kaddáfího, dnes jich jsou stovky. Ty nejsilnější milice navíc občas provozují vlastní média, jež mohou použít k vyzývání k násilí proti svým oponentům. Další faktorem ve hře je chování konzumentů. Libyjci nejsou zvyklí na nezávislé zpravodajství a mají tak tendenci automaticky sledovat jen oficiální (polo)státní kanály. Vedle toho tradičním médiím nedůvěřují a záchranu proto někdy hledají mezi občanskými žurnalisty – samouky na sociálních sítích, což však kvůli jejich převažujícímu amatérismu není samospasitelné.

Ve fungující společnosti by se měl své regulační role ujmout stát. V Libyi je však stát velmi slabý a budování mediálního trhu pro něj tváří v tvář pouličním bojům, teroristickým útokům a hrozbám vůči teritoriální integritě země není prioritou. Pro udělování licencí a regulaci médií proto neexistují jasná pravidla, financování bývá neprůhledné a vývoj mediálního trhu postrádá směr, což koneckonců odráží širší situaci v zemi. Bez nadsázky se proto dá říci, že v Libyi dnes může vysílat kdokoliv cokoliv, pokud k tomu má zdroje. Zákony proti podněcování k násilí či etnické, kmenové a genderové diskriminaci nebo falešným či poplašným zprávám v médiích totiž chybí.

V oblasti lidských zdrojů a hardwaru také není situace optimální. Nové elity se totiž až příliš důsledně snaží udělat tlustou čáru za minulostí a novináři z Kaddáfího éry jsou tak odstaveni na vedlejší kolej nebo s novými „revolučními žurnalisty“ svádí boj o místa. U hardwaru je pak ilustrativní, že dle údajů z poloviny roku 2013 má Libye nejpomalejší průměrné připojení k internetu na světě – 0,6 megabitu za sekundu. Aspoň sociální sítě však konstantně rostou a v roce 2013 bylo na facebooku kolem 13 % populace. Sečteno podtrženo, výše popsaný chaos může podlomit důvěryhodnost zpravodajství a žurnalistické profese v Libyi obecně, nicméně naděje na zlepšení trvá, je však závislá především na bezpečnostní situaci v zemi. S pistolí u hlavy se kvalitní novinařina dělat nedá.