Miloš Zeman se vůči médiím vždy rád vymezoval, přičemž je zároveň potřeboval. Na druhou stranu také novináři Zemana často kritizovali a zároveň o něm rádi psali. Nejinak tomu bylo během jeho prvního roku v prezidentském úřadě.

Foto: Volby 2013, tisková konference Miloše Zemana. Zdroj: Jan Zatorsky / MAFRA / Profimedia.cz.

Kde se vlastně vzala ta Zemanova nutkavá potřeba na novináře neustále útočit? Prapočátek lze hledat někde v první polovině 90. let, kdy Miloš Zeman v čele opoziční ČSSD ostře kritizoval vládu Václava Klause. Česká společnost tehdy procházela ekonomickou transformaci, která se zdála být úspěšná. Chvály se jí dostávalo i ze zahraničí, bylo krátce po Sametové revoluci, lidé vnímali rychlé změny k lepšímu. Na optimistické vlně se vezla i většina tehdejších médií. Do toho vtrhl Miloš Zeman se svou agresivní rétorikou o „spálené zemi“. Vůdce opozice zkrátka nešel pro ostré slovo daleko, což se četným žurnalistům z hlediska politické kultury moc nezdálo. Napětí mezi Zemanem a médii rostlo.

Okolí Miloše Zemana často vysvětlovalo jeho nechuť k médiím článkem Lidových novin z roku 1996, podle nějž se jeho syn pokusil o sebevraždu. Těžko říci, zda jeden dávný článek může způsobit nenávist k celé profesi. Na každý pád od té doby mluvil Zeman o Lidových novinách jako o „žumpě“, přičemž tento termín občas použil i pro jiná periodika, například pro Respekt. Právě tento týdeník chtěl Zeman (už jako premiér) v roce 2001 zničit, když mu kvůli kritickému textu o vládě hrozil hromadnou žalobou všech svých ministrů. Žádost o odškodné ve výši 170 milionů korun sice nakonec ministři nepodali, ale trestní oznámení na Respekt ano. Po pár měsících policie případ odložila.

Každopádně se tehdejší premiér dostal do rozporu s vlastními slovy ze staršího knižního rozhovoru, kde tvrdil: „Za minulého režimu jsem podal žalobu na Rudé Právo. Dnes bych v životě nepodal žalobu na noviny bez ohledu na to, co by o mně ty noviny napsaly“ (Zpověď bývalého prognostika, 1995, str. 128).

Varování před mediokracií

V dubnu 2002 si vzal Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně slovo s tím, že se chce coby končící premiér rozloučit. Místo očekávaného bilancování cítil potřebu varovat před údajnou mediokracií. Tu definoval jako spolčení neschopných podnikatelů, politiků a novinářů, přičemž novináři nejsou v mediokracii skutečnými vládci, nýbrž pouhou převodovou pákou mezi neúspěšnými podnikateli a politiky. „Nikomu nevnucuji své subjektivní mínění, byť podložené dlouholetými zkušenostmi, že nejpitomějším tvorem na zeměkouli je český novinář,“ svěřil se Zeman poslancům (Hospodářské noviny 24.4.2002).

Většina médií si na podobné zacházení zvykla a kupodivu jevila o Zemana zájem i během těch zhruba deseti let, která (ne)dobrovolně strávil mimo vrcholovou politiku. „Důchodce z Vysočiny“ je obvykle přivítal na své chalupě s tím, že noviny nečte a zprávy sleduje pouze na teletextu. Občas připojil pár invektiv na adresu novinářské obce. Návštěva většinou skončila ke spokojenosti obou stran. Zeman se připomněl veřejnosti a novináři měli nějaký ten pikantní výrok do titulku.

Comeback v plné parádě

Zemanova úspěšná kandidatura v přímé prezidentské volbě rozvířila staré vášně. Miloš Zeman totiž vedl kampaň takovým způsobem, že se proti němu postavila většina nebulvárních deníků a týdeníků. Některé tituly pak před druhým kolem volby přímo podpořily jeho protikandidáta. Zemanovi to příliš neuškodilo, neboť při jeho stylu komunikace s voliči pro něj byly důležité především televizní a rozhlasové diskuse, kterými tuzemské stanice rozhodně nešetřily.

Jestli někdo čekal, že se Zeman coby nově zvolená hlava státu pokusí svůj vztah se „sedmou velmocí“ trochu urovnat, šeredně se spletl. Hned ve svém inauguračním projevu zařadil novináře společně s tzv. kmotry a neonacisty mezi tzv. ostrůvky negativní deviace: „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mně připomínají Čapkovu definici literárního kritika. Jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl“ (Lidové noviny 9.3.2013).

Zatímco řada známých osobností veřejného života (např. Petr Placák, Bohumil Doležal nebo Jiřina Šiklová) podepsala petici kritizující prezidentovo vystoupení jako útok na svobodu slova, značná část politiků Zemanovi zatleskala. Například bývalý premiér Mirek Topolánek deníku Právo (16.3.2013) řekl: „Myslím si, že Miloš se plete v tom odmítání šmahem všech novinářů. Myslím si, že má pravdu tak maximálně z 95 procent.“ Zemanův projev zaujal rovněž zahraniční média, jež vesměs konstatovala, že podobné útoky na novináře ze strany hlavy státu jsou v civilizovaných zemí neobvyklé. Navíc krátce poté Miloš Zeman oznámil, že nebude udělovat bilanční rozhovory Lidový novinám a Mladé frontě DNES. Uvidíme, zda nezmění názor poté, co oba deníky přešly do vlastnictví Andreje Babiše, s nímž si prezident v současné době celkem rozumí.

Speciální kapitolou se během posledního roku stal prezidentův vztah s Českou televizí. Hned večer po svém zvolení se v nekuřáckých prostorách televize domáhal popelníku a ředitel Petr Dvořák vášnivému kuřákovi vyhověl. Z ředitelovy strany se mohlo jednat o slušnost, nicméně později celá scéna působila jako potvrzení nadměrné vstřícnosti veřejnoprávní televize vůči Zemanovi. Během loňského podzimu totiž na Kavčích horách vypukla revolta, když část redaktorů v čele s Danielou Drtinovou tvrdila, že televize jde prezidentovi příliš na ruku. Jako důkaz mělo sloužit i vyřazení záběrů vrávorajícího prezidenta u korunovačních klenotů ze zpravodajských relací. Stížností redaktorů se zabývala Rada ČT, ředitel Dvořák zase zřídil expertní komisi, která měla výhrady redaktorů prověřit, ale krátce po svém vzniku se rozpadla. Po několika měsících se zdá, že celá věc vyzní do ztracena.

Oblíbené Haló noviny

V srpnu sdělil Miloš Zeman Haló novinám (16.8.2013) jako vůbec prvnímu médiu, na kdy vypíše předčasné volby do Sněmovny. Onu exkluzivitu zdůvodnil svými sympatiemi k tomuto listu. To lze hodnotit jako významný posun u člověka, jenž žaloval  před listopadem 1989 Rudé Právo (viz výše), na které Haló noviny zdárně navazují.

Zemanův politický styl, do něhož kritika médií neodmyslitelně patří, se asi nezmění. Kdyby média neexistovala, musel by si je vymyslet. V knižním rozhovoru s Petrem Žantovským Zpověď informovaného optimisty (2012) tvrdil, že skutečně inteligentní české novináře by spočítal na prstech jedné ruky. Proč ovšem zrovna čeští novináři jsou na tom tak špatně, Miloš Zeman nevysvětluje. Že by český národ neměl na kvalitní žurnalistiku geny? Že by měl pouze takové novináře, jaké si zaslouží? Něco podobného se totiž říkává i o politicích…