Od tzv. Vítězného února uplynulo již šedesát šest let. V letošním roce si zároveň připomínáme čtvrt století od pádu komunismu. Jak se o minulém režimu diskutuje v českých médiích?
Foto: Únor 1948, Klement Gottwald. Zdroj: ČTK
Pokud pomineme komunistické Haló noviny, nenajdeme mezi českými médii žádné významnější periodikum, které by otevřeně volalo po návratu naší země před 17.11.1989. To ovšem neznamená, že se pohled na předlistopadový režim nemění. Ano, o jeho zločinech se v médiích stále mluví, ale přesvědčení o jeho absolutní nepřijatelnosti slábne. Jako důkaz může sloužit třeba nedávné tvrzení šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky, že Nečasova vláda byla horší než ta poslední komunistická, Adamcova. Toto silně kulhající srovnání samozřejmě nezůstalo bez odezvy, polemizovali s ním například šéfredaktor Respektu Erik Tabery nebo Břetislav Rychlík v Mladé frontě DNES, ale žádné opravdové pobouření nevyvolalo.
Ještě na konci 90. let by skončil Patočka na mediálním pranýři, ale dnes mají média jiné starosti, například boj proti korupci. Nic proti. Nicméně boj se společenskými nešvary by neměl vést ke ztrátě soudnosti. Když to neví šéfredaktor Deníku Referendum, měli by mu to důrazně a hlasitě připomenout všichni, kdo neztratili paměť.
Byla tady vlastně totalita?
Zhruba před rokem se strhla velká politická i mediální bitva o Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Tato bitva, která stále není dobojována, názorně ukazuje, jak postupně slábne kdysi silný společenský konsensus odmítající předlistopadový režim. ÚSTR vznikl z iniciativy ODS, přičemž jeho hlavním cílem bylo zmapovat činnost represivních složek minulého režimu. Poté, co na přelomu let 2012 a 2013 získala vliv na řízení ústavu ČSSD, došlo k zpochybňování tohoto cíle. Někteří levicoví politici a publicisté začali tvrdit, že zmíněná historická instituce by se neměla soustředit pouze na represivní podstatu minulého režimu, ale i na běžný život v něm. Zkrátka ukázat, že všechno nebylo špatně. Sociolog Michal Uhl, jenž od loňska zasedá v radě ústavu, v rozhovoru pro Respekt (14.4.2013) vyzýval například ke zkoumání postavení žen v komunistické společnosti nebo rozvoje autobusové dopravy na Slovensku.
Na stránkách novin se začalo v souvislosti s ústavem diskutovat, zda podle nejnovějších vědeckých poznatků byl československý komunistický režim vlastně totalitní. Někteří možná byli vedeni upřímnou snahou těch čtyřicet let za železnou oponou pochopit a vysvětlit, ale celá diskuse vypadala jako snaha komunistický režim zlehčovat, a to v situaci, kdy se ČSSD chystala po blížících se volbách vládnout s podporou KSČM. Kromě snahy změnit zaměření ústavu zazněly i hlasy – např. Petr Uhl v Deníku Referendum (20.4.2013) nebo Jiří Pehe v Právu (19.4.2013) – že by bylo nejlepší ústav zrušit a péči o archívy StB převést jinam.
Obhájci existence ÚSTRu z řad komentátorů, mezi něž patří třeba Martin Fendrych z Aktuálně.cz, Luděk Navara z Mladé fronty DNES nebo Daniel Kaiser z Reflexu, mimo jiné upozorňovali, že na zkoumání běžného života za minulého režimu jsou tady jiné historické ústavy a ÚSTR má své zacílení na represivní podstatu totalitních režimů dané z příslušného zákona.
Hlas zastánců ÚSTRu však slábne. Vyplývá to hlavně z překreslení politické i mediální mapy v loňském roce. ODS, která stála u vzniku ústavu, utrpěla v podzimních volbách debakl. Naopak výrazně uspělo hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, který ještě před tím koupil dva významné pravicově orientované deníky, Mladou frontu DNES a Lidové noviny, které se vždy vůči komunistickému režimu vymezovaly. Jenže jejich nový vlastník byl nejen členem KSČ, ale je též podezřelý ze spolupráce se Státní bezpečností.
Lustrace? Už jen akademická debata
Právě vstup Andreje Babiše do vlády, který se oproti předchozím zvyklostem obešel bez dodání negativního lustračního osvědčení, rozpoutal nové kolo debaty o (ne)potřebnosti lustračního zákona po 25 letech po pádu komunismu. Nejčastější argumenty odpůrců zákona jsou následující: zákon nerozeznává oběti od skutečných viníků (agent donucený ke spolupráci mohl být obětí), po 25 letech bývá promlčena i vražda a při rozhodování o tom, zda někdo spolupracoval, vycházíme z materiálů zločinné StB, která mohla spoustu svazků zfalšovat.
Zastánci zákona považují lustrace za nástroj, s nímž se společnost s komunistickou minulostí vyrovnává alespoň tím, že lidem, kteří nějakým způsobem selhali, zabraňuje zastávat vysoké funkce ve státní správě. I po 25 letech navíc zákon není „vyhaslý“, což dokazuje i případ novopečeného ministra financí, a to bez ohledu na to, zda on osobně spolupracoval s StB, či nikoliv. Ukazuje se totiž, že o vysoké posty se stále ucházejí lidé, kteří spolupráci mohli „stihnout“. Argument o falšování svazků ze strany StB poměrně přesvědčivě vyvracejí badatelé, kteří se fungováním komunistické tajné policie dlouhodobě zabývají (např. Radek Schovánek v Respektu 27.1.2014).
Jenže spor o lustrace se mezitím proměnil v pouhou akademickou diskusi. Návrh KSČM na zrušení lustračního zákona sice schválen nebyl, ale jmenováním pozitivně lustrovaného muže do ministerského křesla byl zákon v podstatě obejit. A nic se nestalo. Média to víceméně z povinnosti okomentovala, ale jede se dál. Většině společnosti je to jedno, Lidové noviny a Mladá fronta DNES, které by v minulosti nejvíce křičely, dnes chtě nechtě berou ohled na svého vlastníka.
Konec antikomunismu?
Pochybnosti o ÚSTRu nebo lustracích samozřejmě neznamenají, že odpůrci této formy vyrovnání s minulostí jsou příznivci předlistopadového režimu. Co si však myslet o publicistech, kteří tak rádi varují před „primitivním antikomunismem“? Jak trefně napsal komentátor Jindřich Šídlo (Hospodářské noviny 18.4.2013), nikdo nikdy pořádně nevysvětlil, co tohle slovní spojení znamená. Je každý antikomunista primitivem? Levá část politického spektra často argumentuje tím, že pravicové strany (hlavně ODS) zneužívají antikomunismus v politickém boji. Na tom samozřejmě něco je – když docházejí témata nebo je třeba zakrýt nějakou aféru, vytáhne se strašák komunismu. Jenže ani tahle politická účelovost neznamená, že je na čase skoncovat s antikomunismem, jak se lze běžně dočíst třeba na stránkách Deníku Referendum nebo Práva.
Represe vůči nepohodlným politickým názorům trvaly během celé existence komunistického režimu, byť měly různou intenzitu. Tuhle skutečnost svobodně uvažující média nemohou prostě přecházet a není nic primitivního na jejím opakování. Na druhou stranu pouhopouhé připomínání zločinů nestačí. Je třeba si všímat, jak ten režim fungoval a zda se u nás v nějaké, samozřejmě značně pozměněné podobě nemůže opakovat. Komunistická ideologie totiž od jisté chvíle sloužila jako fíkový list pro skrývání ruských imperiálních zájmů. Předlistopadový režim by u nás padl o dvacet let dříve, kdyby jej v roce 1968 nezachránily ruské tanky. Současné Rusko se sice už k srpu a kladivu nehlásí, ale imperiální instinkty mu zůstaly. A to by v žádném případě nemělo v debatách o českém komunismu zůstat stranou. Stačí pohlédnout na současné dění na Ukrajině. Proto je fajn, když média – jako například poslední Respekt (24.2.2014) – občas zdůrazní, že „v Kyjevě se rozhoduje i o Praze“.
