Média o lidech s mentálním hendikepem: Ti, kterým pomáháme

Jednou z menšin, na níž je patrné, jakým způsobem média přispívají k vylučování lidí s tzv. „menšinovým statusem“, jsou lidé s mentálním hendikepem.

Foto: Lidé s mentálním hendikepem v netradičních rolích. Na fotografii filmaři z občanského sdružení Inventura při natáčení dokumentu Pozemšťané, koho budete volit? Zdroj: archiv sdružení Inventura.

Je obtížné pozastavovat se nad tím, že jsou v mediálních obsazích stále ještě označováni jako „retardovaní“ nebo „lidé s mentální retardací“ – navzdory velmi negativním konotacím je toto označení totiž dosud užíváno v odborném diskurzu a nezřídka tak o svých klientech v médiích promlouvají sami poskytovatelé sociálních služeb. Je stejně obtížné požadovat po novinářích, aby striktně ctili princip „people first“, který se uplatňuje v zemích s delší tradicí integrace lidí s hendikepem. Podle tohoto principu je třeba o lidech s postižením referovat právě především jako o lidech, a až poté zmiňovat, že mají nějaké znevýhodnění (př.: „lidé s mentálním hendikepem/postižením“, místo „hendikepovaní/postižení“) – zastánci tohoto přístupu věří, že je tak možné zabránit vylučování určitých skupin lidí z „celku lidstva“. Novináři ale často argumentují tím, že v textech je třeba ze stylistických důvodů nebo kvůli úspoře místa (především v titulcích) kombinovat různá označení bez ohledu na jejich citlivost vůči těm, jichž se týkají.  

Objekty charity

Volba necitlivých pojmenování ale není jediným způsobem, jakým je možné lidi symbolicky diskriminovat či vylučovat. Již tradičním způsobem, jak z mediálních obsahů vysledovat ideologii vyčleňující příslušníky tzv. menšin z „většinové společnosti“, je zaměření pozornosti na to, jak média konstruují status „jiného“, jak vytvářejí nebo reprodukují dichotomii my vs. oni, kde „my“ reprezentuje většinovou společnost, v tomto případě „zdravé“ či „normální“ lidi. Podíváme-li se do mediálních obsahů v letošním roce podle klíčových slov mentál*/postiž*/retard* aj., získáme poměrně jasnou představu o schématech, s nimiž se v médiích ve vztahu k lidem s mentálním hendikepem nejčastěji pracuje. V naprosté většině obsahů jsou zmíněni jako příjemci pomoci – především financí získaných na základě charitativních akcí. Umělci, sportovci, ale i policisté jsou mediálními příklady solidárního jednání, díky němuž se lidem s postižením bude žít lépe. Problematické je, že tato redukce lidí s postižením na příjemce (zejména finanční) pomoci druhých hrubě zjednodušuje šíři možných témat, která by měla být celospolečensky řešena. Pro řadu lidí s hendikepem není největším problémem hmotná nouze, nebo alespoň ne větším než například pro starobní důchodce. Mediálním důrazem na charitativní akce je však vytvářen dojem, jako by finance byly hlavním klíčem ke kvalitnějšímu životu lidí s hendikepem.

Naopak velmi problematické je, jak je navzdory trendům v 90. letech 20. století postupně omezována podpora organizacím poskytujícím asistenční služby – toto téma, jehož důsledkem je menší zapojení lidí s hendikepem do běžných aktivit, se v médiích téměř neobjevuje. Příznačné je, že lidem s mentálním postižením podle médií ostatní převážně „pomáhají“ a „starají se o ně“ – pokud by více prostoru dostávala témata asistence, byly by obsahy i jazykově pestřejší: bylo by například třeba psát o „podpoře“ při osamostatňování nebo zvládání každodenních situací a klíčovými aktéry takových příběhů by byli lidé s postižením, kteří se starají sami o sebe, případně jim při tom někdo asistuje.

Svět plný emocí, práce jen jakoby

Status lidí s mentálním hendikepem jako „těch druhých“ je patrný z drobných poznámek, kterými řada novinářů a novinářek prozrazuje svoji předpojatost. To, že jsou lidé s postižením vnímáni jako věčné děti, je jedním z nejběžnějších stereotypů vůči nim. Reprodukcí oblíbených klišé o mentálním věku („v patnácti letech má Martin mentální věk tříletého dítěte“) média tento stereotyp pomáhají udržovat v běžném povědomí veřejnosti. Je přitom zřejmé, že životní zkušenost čtyřicetiletého člověka (s mentálním postižením) je jiná než zkušenost šestiletého dítěte, jakkoli výsledky jeho psychologických testů mohou naznačovat paralelu s myšlením a dovednostmi malého dítěte. Status dítěte prostupuje texty také v poznámkách zdůrazňujících emotivnost lidí s mentálním hendikepem – v reportážích jsou jejich vyjádření typicky uváděna výrazy jako „hlásí nadšeně“ nebo „chlubí se“ a je běžné, že „jejich oči září radostí“. Druzí naopak často při setkáních s nimi „pláčou dojetím“ nebo je pro ně setkání s lidmi s postižením „tou nejkrásnější odměnou“ (za pomoc). Typické je také zlehčování pracovních aktivit lidí s postižením – obvykle důrazem na to, že se věnují „jen práci v terapeutické dílně“, nebo oslabováním statusu jejich práce („Klienti jdou vlastně do stacionáře jakoby do práce“).

Začleňování do života

Při hlubší analýze rámců, tedy v podstatě témat, s nimiž jsou lidé s mentálním hendikepem v mediálních obsazích spojováni, je možné odhalit skrytější tendenci k tomu, co odborná literatura nazývá principem normalizace – jde, zjednodušeně řečeno, o snahu pomoci lidem s mentálním hendikepem „působit normálně“. Součástí tohoto principu je však také jednoznačné chápání normy (tedy „našeho normálního světa“) jako jediného žádoucího stavu – jinými slovy: my žijeme normálně, oni by tak žít mohli, když jim k tomu pomůžeme. V tomto principu naopak chybí přiznání jedinečnosti každému a snaha čerpat inspiraci z jinakosti (tu je třeba právě co nejvíce „normalizovat“). Zejména texty věnující se postupující deinstitucionalizaci v České republice, jejíž součástí je rušení velkých pobytových zařízení ústavního typu, často oddělují životy lidí s postižením od „normálních“ životů poukazem na to, že tito lidé „vstupují do normálního života“, „zajdou si nakoupit, staví se na pivo“. Oblíbenou frází, kterou média šíří, je „začleňování lidí s různou mírou postižení do života“, což implikuje, že jejich předchozí bytí bylo vlastně ne-životem. Právě zdůrazňování běžných denních aktivit, kterým se teď lidé s mentálním hendikepem nově mohou věnovat, je klíčovou strategií těchto „integračních“ textů („Když všichni ulehnou, Jenda ještě vytírá společné prostory. To je jeho oblíbená činnost, má speciální mop. Je na něj pyšný. Prostě úplně normální domácnost s běžnými starostmi.“). Objevují se převážně v regionálním tisku a zřejmě souvisejí právě s plošnou transformací sociálních služeb – rušením velkých institucí a stěhováním lidí s mentálním hendikepem do menších bytů, nejčastěji ve formě chráněného bydlení.

Invaze lidí s postižením do našich normálních životů

Pro mediální konstrukci tohoto fenoménu (za kterou však zřejmě výraznou odpovědnost nesou PR aktivity související s transformací sociálních služeb) je typický narativ „invaze“. Zatímco možné negativní dopady deinstitucionalizace pro starší uživatele sociálních služeb (vytržení z prostředí a rutin, na které byli celý život zvyklí, neschopnost adaptovat se ve vyšším věku na nové prostředí, povinnosti a zodpovědnost atd.) nejsou výrazněji tematizovány, je jejich stěhování se z izolace do center měst rámcováno jako potenciální narušení života starousedlíků („Všechny vyhlédnuté byty pro klienty prý přitom patří fyzickým osobám, které údajně neměly absolutně žádný problém s představou, že mají mít za nájemníky mentálně postižené“; “ klienti domova Jeřabina zavítali na akce ´zdravých lidí´, kterým jejich přítomnost nevadila“). Ačkoli je zřejmé, že snahou těchto textů je poukázat na určitou „umělost“ ústavního života a na benefity, které deinstitucionalizace může jednotlivcům přinášet, skrytě tyto obsahy spíše prohlubují propast mezi „většinovou společností“ a lidmi v procesu integrace a reprodukují řadu stereotypů spojovaných s lidmi s mentálním hendikepem. To je také případ textů, jejichž původním záměrem je vyzdvihnout kvality lidí s postižením, ale které bezděčně prozrazují silnou předpojatost – krátký text o kulturní akci v náměšťské kavárně Pohodička tak například konstatuje: „Obsluhu hostů mají v kavárně na starosti klienti s mentálním postižením. Uživatel běžných pohostinských služeb v Pohodičce ale možná s překvapením zjistí, že se tam o něj jako o hosta postarají s větším zaujetím a ochotou než v běžných podnicích tohoto typu.“

Lenka Vochocová
autorka působí na katedře med. studií UK FSV a je zakladatelkou občanského sdružení Inventura

Čtěte také

prymula grafika
Blog

Příběh zvaný Entity

První Prymulův týden na Ministerstvu zdravotnictví„Dej mi dohromady všechno důležité, co Prymula udělal za první týden po jmenování. Potřebuju taky vědět, kde dělal před tím, komu

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít