Kdo je králem lesa aneb právo na internet

Žít už se bez něj téměř nedá a pro práci i v soukromí ho využívá většina z nás. Zaslouží si ale označení základního lidského práva? Role internetu v paragrafech je stále silnější, stačí se podívat za hranice, kde institut práva na internet funguje.

Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz

Bez internetového připojení se nespřátelíte s novým kolegou na Facebooku, nepřečtete si rozhovor s trenérem reprezentace na stránkách on-line deníku a nemůžete odeslat hotový článek editorovi. Důležitost dnes už každodenního nástroje se v posledních letech stále častěji promítá i do legislativy. V roce 2011 vyvolal bouřlivou debatu krok Organizace spojených národů, která tehdy prohlásila připojení na web za základní lidské právo. Ve své zprávě OSN zároveň kritizovala jakékoliv omezování přístupu k internetu a dostalo se i na pokárání legislativců, kteří prý často omezují svobodu slova na síti prostřednictvím vágních zákonných ustanovení.

Vraťme se ale daleko před rozhodnutí OSN. Řada evropských zemí totiž s implementací práva na internet do národních zákonů koketovala už od počátku století. Průkopníkem takového trendu se stalo pobaltské Estonsko. Země, která má stejný počet obyvatel jako Praha, si v roce 2000 vtělila právo na internet do tzv. telekomunikačního aktu, který v jednom ze svých článků říká, že do telekomunikačních služeb patří mimo jiné „internetová služba, která je všeobecně k dispozici všem předplatitelům za jednotnou cenu bez ohledu na jejich místo pobytu.“

E-stonia aneb boj o krále lesa

Zákon spadal mezi četné snahy tehdejší vlády, která v pobaltské republice nastartovala internetovou revoluci nevídaných rozměrů. Premiér Mart Laar prohlásil, že jeho kabinet je první „bezpapírovou“ vládou. Estonští zákonodárci označili přístup k webu za klíčové právo 21. století. Nedlouho poté se internetová infrastruktura rozrostla natolik, že se na komunální úrovni uskutečnil první pokus o volby po síti. Tomu předcházela zábavná pilotní verze, která měla prověřit úskalí nového typu hlasování. Estonci si poprvé hlasování přes síť vyzkoušeli při volbě krále lesa, když se o jejich sympatie ucházeli třeba jelen či myš. Kdo zvítězil, se však Estonci nedozvěděli s tím, že si to vyříkají v lese sama zvířata. První opravdové volby na celém území Estonska prostřednictvím internetu pak proběhly v roce 2007.

Za dalším příkladem „internetové země“ to z Estonska není daleko. Stačí překonat záliv a ocitneme se ve Finsku, které s účinností od roku 2010 zařadilo přístup k internetu mezi občanská práva, stalo se tak novelou zákona o komunikačním trhu. Zajímavostí finské úpravy je, že zákonodárci stanovili i minimální rychlost připojení. Každý Fin s trvalým pobytem má tak dle paragrafové dikce zaručen přístup k síti, a to za dostupnou cenu s rychlostí minimálně 1 megabit za sekundu. Podle finských úřadů je v zemi použití sítě ke každodenním činnostem vysoce populární. Jen internetové bankovnictví běžně využívá 84 procent Finů.

Francie: třikrát a dost

Začlenění práva na internetové připojení do zákona proběhlo na severu Evropy hladce. Nebylo tomu tak ale na opačné straně kontinentu, respektive ve Francii, kde se strhla v roce 2009 diskuze nad omezováním přístupu na síť. Zákonodárci se tu snažili zatnout tipec internetovým pirátům, a to prostřednictvím úřadu se zkratkou HADOPI – ten získával IP adresy nelegálně stahujících hříšníků a po dvou varováních je mohl odstřihnout na určitou dobu od internetového připojení. Taková praxe ovšem odporovala judikatuře francouzského ústavního soudu, který označil přístup k internetu za občanské právo, a donutil tak zrevidovat činnost kontroverzního úřadu.

Pokusy o uzákonění zatím stále nového institutu můžeme vidět i na jihu Evropy. Promítly se například do článku 5 řecké ústavy, který zakládá právo všech Řeků „podílet se na informační společnosti“. Ustanovení zároveň zakládá povinnost státu usnadnit svým občanům přístup k přenášení elektronických informací.

Uvidíme, jestli se i my v oblasti internetu dočkáme tak konkrétních právních kroků, jako je tomu na severu Evropy. Ať už se čeští zákonodárci, potažmo ti unijní, rozhodnou v budoucnu jakkoliv, už kvůli pilotnímu hlasování o krále lesa by to za to stálo.

Mariana Pítrová
autorka se specializuje na mediální právo

Čtěte také

prymula grafika
Tiskové zprávy

Příběh zvaný Entity

První Prymulův týden na Ministerstvu zdravotnictví„Dej mi dohromady všechno důležité, co Prymula udělal za první týden po jmenování. Potřebuju taky vědět, kde dělal před tím, komu

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít