Žít už se bez něj téměř nedá a pro práci i v soukromí ho využívá většina z nás. Zaslouží si ale označení základního lidského práva? Role internetu v paragrafech je stále silnější, stačí se podívat za hranice, kde institut práva na internet funguje.
Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Bez internetového připojení se nespřátelíte s novým kolegou na Facebooku, nepřečtete si rozhovor s trenérem reprezentace na stránkách on-line deníku a nemůžete odeslat hotový článek editorovi. Důležitost dnes už každodenního nástroje se v posledních letech stále častěji promítá i do legislativy. V roce 2011 vyvolal bouřlivou debatu krok Organizace spojených národů, která tehdy prohlásila připojení na web za základní lidské právo. Ve své zprávě OSN zároveň kritizovala jakékoliv omezování přístupu k internetu a dostalo se i na pokárání legislativců, kteří prý často omezují svobodu slova na síti prostřednictvím vágních zákonných ustanovení.
Vraťme se ale daleko před rozhodnutí OSN. Řada evropských zemí totiž s implementací práva na internet do národních zákonů koketovala už od počátku století. Průkopníkem takového trendu se stalo pobaltské Estonsko. Země, která má stejný počet obyvatel jako Praha, si v roce 2000 vtělila právo na internet do tzv. telekomunikačního aktu, který v jednom ze svých článků říká, že do telekomunikačních služeb patří mimo jiné „internetová služba, která je všeobecně k dispozici všem předplatitelům za jednotnou cenu bez ohledu na jejich místo pobytu.“
E-stonia aneb boj o krále lesa
Zákon spadal mezi četné snahy tehdejší vlády, která v pobaltské republice nastartovala internetovou revoluci nevídaných rozměrů. Premiér Mart Laar prohlásil, že jeho kabinet je první „bezpapírovou“ vládou. Estonští zákonodárci označili přístup k webu za klíčové právo 21. století. Nedlouho poté se internetová infrastruktura rozrostla natolik, že se na komunální úrovni uskutečnil první pokus o volby po síti. Tomu předcházela zábavná pilotní verze, která měla prověřit úskalí nového typu hlasování. Estonci si poprvé hlasování přes síť vyzkoušeli při volbě krále lesa, když se o jejich sympatie ucházeli třeba jelen či myš. Kdo zvítězil, se však Estonci nedozvěděli s tím, že si to vyříkají v lese sama zvířata. První opravdové volby na celém území Estonska prostřednictvím internetu pak proběhly v roce 2007.
Za dalším příkladem „internetové země“ to z Estonska není daleko. Stačí překonat záliv a ocitneme se ve Finsku, které s účinností od roku 2010 zařadilo přístup k internetu mezi občanská práva, stalo se tak novelou zákona o komunikačním trhu. Zajímavostí finské úpravy je, že zákonodárci stanovili i minimální rychlost připojení. Každý Fin s trvalým pobytem má tak dle paragrafové dikce zaručen přístup k síti, a to za dostupnou cenu s rychlostí minimálně 1 megabit za sekundu. Podle finských úřadů je v zemi použití sítě ke každodenním činnostem vysoce populární. Jen internetové bankovnictví běžně využívá 84 procent Finů.
Francie: třikrát a dost
Začlenění práva na internetové připojení do zákona proběhlo na severu Evropy hladce. Nebylo tomu tak ale na opačné straně kontinentu, respektive ve Francii, kde se strhla v roce 2009 diskuze nad omezováním přístupu na síť. Zákonodárci se tu snažili zatnout tipec internetovým pirátům, a to prostřednictvím úřadu se zkratkou HADOPI – ten získával IP adresy nelegálně stahujících hříšníků a po dvou varováních je mohl odstřihnout na určitou dobu od internetového připojení. Taková praxe ovšem odporovala judikatuře francouzského ústavního soudu, který označil přístup k internetu za občanské právo, a donutil tak zrevidovat činnost kontroverzního úřadu.
Pokusy o uzákonění zatím stále nového institutu můžeme vidět i na jihu Evropy. Promítly se například do článku 5 řecké ústavy, který zakládá právo všech Řeků „podílet se na informační společnosti“. Ustanovení zároveň zakládá povinnost státu usnadnit svým občanům přístup k přenášení elektronických informací.
Uvidíme, jestli se i my v oblasti internetu dočkáme tak konkrétních právních kroků, jako je tomu na severu Evropy. Ať už se čeští zákonodárci, potažmo ti unijní, rozhodnou v budoucnu jakkoliv, už kvůli pilotnímu hlasování o krále lesa by to za to stálo.
