I dobrá propiska může zapůsobit

Diskuzi o tom, jakých pozorností si novináři na tiskových konferencích mohou všímat, rozproudil vloni v létě Jakub Turek, šéfredaktor serveru Horydoly. O třech novinářích, kteří se stejně jako on zúčastnili tiskové konference firmy Nikon, napsal, že přijetím digitálního fotoaparátu Nikon S01 vlastně přijali úplatek. Co ho k tomu přimělo, a není celá problematika ještě trochu složitější?

Foto: Ilustrační, Zdroj: Profimedia.cz

Co vás vloni v srpnu vedlo k tomu, že jste o třech novinářích, z nichž každý dostal na tiskovce fotoaparát Nikon, napsal, že vzali úplatek?

Dostal jsem se k zajímavému tématu, takže normální novinářská práce. V Mladé frontě DNES, kde jsem pracoval, jsme se s tímto tématem setkávali neustále. Příloha Test, které jsem šéfoval, se věnovala mimo jiné tomu, jakým způsobem firmy dostávají své produkty k zákazníkům. Používají k tomu samozřejmě i public relations. Takže ten článek, na který se ptáte, byl pokračováním mé práce.

Jádrem diskusí kolem toho byla otázka, jestli to označit za úplatek, nebo ne.

Jádrem bylo spíš to, jestli je to záležitost, která je normální, nebo ne. A musím uznat, že normální je, tedy v tom smyslu, že se běžně děje. Ale je to něco skrytého, něco, co zákazník, tedy čtenář, nevidí. A podle mě čtenář má nárok vědět co nejvíce. Celé to totiž neslouží ničemu jinému, než aby si čtenář toho Nikona koupil.

Nestali se dotyční novináři tak trochu obětí normy, že brát podobné dárky je normální?

Jestli se stali obětí téhle normy, tak je to stejně nefér vůči čtenáři. Jestli to někdo pokládá za normu, tak je to z morálního hlediska podraz. Nejedná se totiž o nevinný dárek někomu. To je cílený dárek novináři, protože se dá čekat, že pak o Nikonu dobře napíše, díky čemuž se posílí prodeje daného fotoaparátu nebo se zvýší jeho cena. Zažil jsem třeba, jak šéf jednoho důležitého časopisu na tiskovce vyhrál lyže. Bylo celkem jasné, že je má vyhrát on. Pořadatelská agentura mi to pak sama prozradila.

Říkáte, že sám jste tento úplatek odmítl. Bylo to jednoduché?

Já jsem na to zvyklý. Člověk řekne, že to nechce, a je to. Samozřejmě někomu to asi může vadit. Popíši, jak to na oné tiskovce probíhalo. Odehrávalo se to v jakoby přátelském duchu ve velmi drahé pražské restauraci u Vltavy. Byl dojem, že se tam nedostane každý. Ano, to už jakoby zavazuje. Z vizitek novinářů pak vybrali jména těch, kteří vyhráli fotoaparát Nikon S01. Máte pravdu, že nemusí být úplně jednoduché před ostatními odmítnout. Ale to novinář musí umět. Stále totiž zastupuje svoje čtenáře, kteří chtějí, aby psal co nepravdivěji. Sportovní redaktor nemůže pracovat pro sportovce nebo pro kluby, musí pracovat pro sportovní fanoušky.

Je v tom případě fotoaparát za necelé čtyři tisíce tak zavazující dar, že se dá čekat, že novináři, kteří ho dostanou, budou psát ve prospěch jeho značky?

Myslím si, že jo. Čtyři tisíce jsou už docela dost peněz. V novinářské branži se dnes berou podprůměrné platy. Mnoho redaktorů je převáděno na nějakou formu externí spolupráce. Čtyři tisíce mohou být čtvrtinou jejich platu. To je jedna věc. Druhá je pak to, že když dostanu cokoliv, co mi může sloužit, tak už začnu přemýšlet jinak. Platí to dokonce i v případě propisky, dejme tomu s nápisem Opel. Když bude lepší než obyčejná propiska za pár korun, tak si uvědomím, že tahle dobrá propiska je od firmy Opel.

Souhlasím. Kde pak ale podle vás leží hranice toho, co lze při novinářské práci nazvat úplatkem, a co je naopak tolerovatelné. Propiska asi úplatek není. Co láhev vína za dvě stovky? Je to úplatek?

Když to není Châteauneuf-du-Pape, tak to asi nemá smysl řešit. Ale je to docela komplikované. Myslím, že o úplatek jde tehdy, když se věnuje věc, kterou by si novinář jinak nepořídil. Anebo by za ni musel sám nějaký obnos zaplatit. Některé redakce mají stanovenou hranici. Třeba Reuters deset dolarů, pokud se nepletu. Co je pod tím, tak to nikdo neřeší.

MF DNES má hranici na pěti stovkách korun.

Když budu na novinářské návštěvě na vinici a tam mi dají jednu láhev vína, protože se chtějí pochlubit, tak na tom opravdu není nic špatného.

Jaká byla nejhodnotnější věc nebo služba, kterou jste v souvislosti s prací novináře dostal vy?

O žádné větší věci nevím. Přiznávám, že diskutabilní mohou být press tripy. Když tady Francie téměř obsadila český trh s lyžováním, protože byla rychlá a měla zde dobrého člověka na propagaci, tak asi dvakrát ročně k sobě zvala lidi z médií na lyžování. Kdybych si to tehdy platil ze svého, tak by to mohlo přijít třeba na třicet tisíc korun, což byl dvojnásobek průměrného měsíčního platu. Určitě tam byli lidé, kteří si jeli hlavně zalyžovat, ale byli tam i tací, kteří to brali jako čistou práci. Využívali jsme každé příležitosti k otázkám směřujícím na horské vůdce, lyžaře, šéfy lyžařských středisek. Každý večer probíhala nějaká tiskovka. Je to podobné jako s lékaři. Ti také jezdí na daleké kongresy, které jsou často placené soukromými firmami. Pokud to je ale zjevně přínosné pro jejich práci, tak to nevadí. Ještě dodám, že naší redakci Horydoly.cz v minulosti nabízely cestovní kanceláře výlety do Chorvatska nebo do Skandinávie. Jako šéfredaktor jsem tam své lidi poslal, aby přivezli reportáž.

Kolem vašeho článku o úplatcích se rozpoutala diskuze. Jste s ní spokojený?     

Spokojenost není na mně. To nebylo z mé strany účelem. Všechny naše weby jsou pro čtenáře a jediné, co jsem chtěl článkem popsat, byla praxe, jak to na tiskových konferencích chodí. Že občas je to drsnější, než si čtenáři představují. Dalo se ale čekat, že se o tom bude mluvit, protože lidé z PR se cítili jako potrefené husy a také je komunikace jejich náplní práce. Mají své názory a praxi v tom, jak je podat veřejnosti. Umějí to. Nejsou jako chlapík z kolbenky, který si někde zanadává, a to je všechno. Tím netvrdím, že chlap z kolbenky není tak chytrý, jen to neumí tak prezentovat jako lidé z public relations.

Myslíte, že si díky vašemu článku novináři dávají větší pozor, aby nevzali něco, co lze nazvat úplatkem?

Jeden článek neznamená zlepšení.

Třeba ano. Člověk nikdy neví, kde se může vynořit pan Turek.

Takhle to úplně nefunguje. Ale problém vidím jinde. Většina médií se bojí o sobě cokoliv říct a bojí se otevřeně přiznat, že mají nějaký spor. Anebo, což je ještě horší, do těch sporů vůbec jít. Stačí, aby advokát napsal upozorňující dopis, že jste o jeho klientovi napsali, že prodává červené koloběžky, přitom on prodává koloběžky karmínové. Pohrozí, že musíte vždycky říkat, že jde o karmínovou barvu. Novináři je přitom jasné, že jde o červenou. Vím, že většina médií v takové situaci sklopí uši a příště píše o těch samých koloběžkách, že jsou karmínové. Protože se bojí o prachy a nechce se jim k soudu. Bohužel se v téhle republice má za to, že jít k soudu je něco nenormálního.

Jak bojujete s možnými úplatky v případě vašich přispěvatelů na Horydoly? Jak jim bráníte v tom, aby je nebrali?

Jsme dva editoři, takže to snad poznáme. Stejně jako všichni, také my používáme tiskové zprávy. Ale očešeme je o všechna slova jako nejlepší, nejkrásnější, nejlevnější a tak dále. To je taková nejzákladnější věc. A když jde o test v naší režii, tak všechny naše recenzenty známe, víme, o koho se jedná. Párkrát se nám stalo, že to vypadalo, jako by recenzent podlehl vlivu určité firmy. Ne že by ho zaplatila, ale že podlehl osobním sympatiím k ní nebo k jejímu výrobku. Jako editoři jsme to s recenzentem důkladně probrali, jestli je ta bunda opravdu tak dobrá, jak o ní píše. Kloním se k anglosaskému modelu žurnalistiky, tedy že něco jiného je zpravodajský obsah a něco jiného inzerce, že budeme psát pravdivě a nebudeme se ohlížet na možný dopad našeho psaní. Takhle se na žurnalistiku dívám celou dobu. Dlouho to tady v tom našem rybníčku outdoorové žurnalistiky nebylo zvykem. Firmy žily v domnění, že si nás zaplatil někdo jiný. Že informace o odchodu vysoce postaveného manažera z nějaké firmy pochází cíleně od konkurence. Dnes už jsou naštvaní ne na to, že si nás někdo zaplatil, ale na to, že jsme na to přišli my sami. Do této fáze jsme se dopracovali a jsem za to rád.

Jan Klika
autor je publicista

Čtěte také

prymula grafika
Tiskové zprávy

Příběh zvaný Entity

První Prymulův týden na Ministerstvu zdravotnictví„Dej mi dohromady všechno důležité, co Prymula udělal za první týden po jmenování. Potřebuju taky vědět, kde dělal před tím, komu

Zaškrtnutím tlačítka, vyplněním a odesláním údajů kontaktního formuláře vyjadřuji svůj výslovný souhlas se zpracováním mých osobních údajů v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů společnosti NEWTON Media, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 14000, Česká republika, IČO: 28168356, zapsané v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou B 12446 v rozsahu uvedeném v tomto kontaktním formuláři za účelem šíření obchodních sdělení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Společnost NEWTON Media, a.s. Vás může telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu informovat o produktech a službách, které nabízí a požádat Vás o spolupráci. Souhlas je udělen na dobu neurčitou nebo do odvolání tohoto souhlasu. Zpracovatelem osobních údajů bude společnost NEWTON Media, a.s. Máte mimo jiné právo na přístup ke svým osobním údajům, právo na opravu osobních údajů, právo být informován o způsobu zpracování osobních údajů právo a právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údaj v případě pochybností o zpracování těchto údajů v rozporu se zákonem. Osobní údaje nebudou v žádném případě poskytnuty třetí straně a bude s nimi nakládáno důvěrně.

Zavřít