Goncourtova cena mění život spisovatelů

goncourtova cena

Prestižní literární ocenění Goncourtovou cenou, pravidelně vyvolává velký zájem: o spisovatele, který ji získává, ale zároveň i o francouzskou literaturu. Na své si přijdou i nakladatelé – a v první řadě média.

Foto: Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre po převzetí Goncourtovy ceny, Zdroj: Profimedia.cz

Spisovatelé a bratři Jules a Edmond Goncourtové stáli koncem 19. století u založení ceny, jejíž jméno dnes evokuje spíše mediální humbuk kolem jejího udílení.

Na počátku listopadu se literární svět ve Francii zastaví a verdikt, jejž vyslovuje od roku 1903 slovutná porota, jež se od roku 1914 schází v pařížské restauraci a kavárně Drouant, má ambici měnit životy jejich laureátů. Letos tomu bylo již po 110., co byla tato nejprestižnější literární cena udělena.

Pocta vojákům, ale i autorům detektivek

Tuto skutečnost neopomněl zdůraznit i její nový držitel, dvaašedesátiletý spisovatel Pierre Lemaitre (*1951), jinak dosud autor kriminálních románů, jenž ocenění získal za román Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře, Albin Michel). „Goncourt mění život člověka,“ řekl spisovatel do mikrofonů, těsně obklopený novináři. Tuto autorovu větu novináři očekávali a vzápětí ji také hbitě dali (téměř bez výjimky) do svých titulků.

Ocenění, jež je finančně honorováno pouhými 10 eury, má obrovský dopad – nejen pro autory, ale zejména pro nakladatelské domy. Tentokrát to bylo nakladatelství Albin Michel, jež získalo po deseti letech toto prestižní ocenění, a zvýšilo vzápětí prvotní náklad 20.000 výtisků na nových 200.000 dotisků.

Spisovatel Lemaitre patřil, mimochodem, vedle Frédérica Vergera a jeho románu Arden (Gallimard) mezi favority knihkupců. Také porota dlouho váhala mezi těmito dvěma romány.

Populární list Le Soir dramaticky píše: „Dojatý Pierre Lemaitre pečlivě hlídá v kapse svého saka symbolický šek na sumu deseti euro, již získal u příležitosti Goncourtovy ceny.“ A list dodává: „Jeho život se změnil.“ Televize BFMTV, jež vysílá nepřetržitě i na internetu, získala tato zlatá slova: „Můj život se změnil, s touto cenou člověk získává statut a uznání (…) Porota Goncourta dala silný signál literárnímu světu. Ten vzkaz zní, že také autoři policejních románů jsou skutečnými spisovateli. Je to tedy velmi dobrá kolektivní zpráva.“

Ocenění ale nepřipadlo ani tak „autorům policejních románů“, jako především tématu. Tím se stal příběh dvou bývalých vojáků, Alberta a Édmonda, kteří přežili peklo Velké války, myšleno té 1. světové, jak se začalo později říkat.  „Mám pocit, že prožívám nějaký román,“ řekl Pierre Lemaitre. A do mikrofonu zpravodajského rádia France Info doplnil, že inspirací k jeho prvnímu románovému (nedetektivnímu) opusu bylo zejména velmi špatné zacházení s demobilizovanými vojáky. „Víte, hněv je někdy dobrý rádce,“ řekl.

Velká válka jako marketingový tah

Rok před oslavami 100. výročí vypuknutí této války jde ale především o velmi dobrý marketingový tah nakladatelství Albin Michel. Již před několika lety mohl být náhodný návštěvník na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu možná překvapen, že se toto téma začalo objevovat v plánech mnoha, ne-li téměř všech nakladatelů. Záplavu titulů k válečnému tématu „14-18“, jak se ve zkratce píše, připomíná ve své depeši i agentura AFP.

Rozsáhlý román líčí na 576 stranách poválečné patálie dvou vojáků, kteří se vrátili po válce, aniž by se jim dostalo úcty a obdivu, ale byli naopak vystaveni pohrdání a opovržení. Nestali se mrtvými hrdiny, nýbrž překáželi svými – až příliš živými svědectví o hrůzách, jež sami prožili.

Spisovatel sám, u něhož většina kritiky oceňuje řemeslné kvality, zaujal svým kondenzovaným stylem, ale i velkou schopností nadsázky. „Ti, kteří si mysleli, že tato válka skončí brzy, byli již všichni dávno mrtví. Právě kvůli té válce,“začíná první věta nyní oceněného románu.

Prokleté literární ceny

Ne všichni novinář ale byli během udělování cen zcela disciplinovaní, aby hráli pouze jim svěřené role „nosičů diktafonů“, kteří kladou předem odhadnutelné otázky – zejména o „změně v životě“.Událost udílení ceny s velkou nadsázkou, pokud vím jako jediný, popsal David Caviglioli, reportér listu Le Nouvel Observater v textu s názvem: Prix Goncourt: je n´irai plus chez Drouant (Goncourtova cena: už nepůjdu k Drouantovi).

V televizi, která přináší kontinuální zpravodajství, či v rozhlasových zprávách totiž sledujete pouze obrazy: reportér Caviglioli ale zmiňuje i další vjemy – a nebere si servítky. Být na místě je patrně velká oběť. „Co nejvíce překvapí, jsou pachy. Tři sta potících se novinářů, kteří dýchají s otevřenými ústy v těsné restauraci, to prostě zapáchá. Být v roli enologa ústních výparů, rozeznal bych tu mezi jinými: aroma kávy, cigaret, vína a zelí… Fotografu zarudlému únavou uklouzne: ´Přišel jsem před třemi hodinami.´“

Inu, musela tu být opravdu – téměř filmová –  atmosféra. Jenom získání výroků, ostatně předem dosti odhadnutelných, stojí novináře velké úsilí. „Je nás tu dobrá padesátka novinářů přitisknutých u schodiště, jež vede do salónu Goncourt. Nějaký bezpečnostní agent zablokoval vstup do prvního patra,“ popisuje novinář Caviglioli. Novinář se přesto pokouší, trochu zbytečně, „gorilu“ přemluvit. Ta se ale nedá: „´Ste ňákej stážista, nebo co? Vypadněte!´ Další novináři se mi smějí. Takže padám, pronásledován výsměšným puchem.“

Novinář sarkasticky popisuje, že se do vytouženého patra nedostal ani novinář konzervativního listu Le Figaro ve „tvídovém kostkovaném saku“, potíže měla ale i reportérka AFP, a málem se tam nedostal ani majitel nakladatelství Albin  Michel, sám velký Francis Ésmenard.„To je pan Michel!“ křičí někteří novináři. Po další půlhodince reportér, jistě že poněkud teatrálně, usedavě pláče. „Mám hlavu v dlaních. Co se mi to stalo? Co to ze mě udělaly ty prokleté literární ceny?“

2 000 francouzských literárních cen

Nebyla toho dne udělena pouze jedna literární cena. Tu druhou, neméně zajímavou, možná i zajímavější, cenu Renaudot, získal spisovatel Yann Moix  (* 1968)za rozsáhlý románNaissance (Zrození), který vydalo nakladatelství Grasset. Špalek o 1142 stranách popisuje zrození autora a jeho další peripetie. Oproti Lemaitrovi, autoru značně klasickému, se jedná o zcela jiný, ryze sarkastický a denunciační pohled na samotnou perspektivu života. Moix provokuje nejen objemem románu, ale i jeho kontroverzním stylem. Jeden kritik prohlásil, že jde vlastně o „bolestný výkřik“, jenž hledá svého otce.

Do poloviny prosince bude udělena série dalších literárních cen – jichž je celkem ve Francii 2000, pouze ale 40 je hodných větší pozornosti – jež často opravdu mění životy svých autorů, a zůstávají navzdory atmosféře vzácným okamžikem – onou „žalostnou bolestí štěstí“, jak o slávě psala Anne-Louise Germaine Neckerová, známá také jako Madame de Staël.

Josef Brož
autor je novinář

Čtěte také

mikulas
Blog

Mikulášská nadílka v Newtonu! 

Ve čtvrtek 5. prosince jsme měli v našich kancelářích netradiční návštěvu. Zavítal k nám totiž Mikuláš, anděl i čert! A protože jsme čekali, že by se něco takového mohlo stát,

1 3
Blog

5 způsobů, jak využít media intelligence pro rozvoj turismu ve městech

I to nejmenší město se může stát turisticky atraktivní, když dokáže správně komunikovat své přednosti. Ať už jsou to přírodní krásy, zajímavá ubytování nebo historické památky – každé místo dokáže přitáhnout určitou cílovou skupinu. Jak ale dosáhnout toho, aby se návštěvníci rozhodli přijet zrovna k Vám?

IMG 9914
Blog

Společné setkání se zástupci státní správy v Museu Kampa

Ve středu 16. října 2024 jsme se v podvečerních hodinách sešli v krásném prostředí Musea Kampa v Praze ke společnému setkání členů týmu Newton Media a zástupců tiskových a komunikačních oddělení v rámci státní a veřejné správy.

telefon kresba

Jdeme na to!