V dnešní době je již manipulace s fotografií velmi běžnou záležitostí. Miliony lidí vlastní digitální fotoaparáty a sloveso „to photoshop“ se přinejmenším v angličtině stalo již součástí obecného jazyka. Ne vždy se fotografie upravují z důvodů estetických – zvlášť ve fotožurnalismu může i jen drobná změna ve fotografii hluboce ovlivnit podstatu sdělení. To dělá z úpravy fotografií naléhavé téma žurnalistické etiky.
Foto: ilustrační. Zdroj: freeimages.com
První manipulace s fotografiemi se objevily krátce po vzniku samotné fotografie. V průběhu času nabírala tato manipulace různé formy a zasahovala do různých odvětví. Z morálního hlediska jsou problematické především fotomontáže v politické sféře. Nemorální je v teoretické rovině i počítačově upravená modelka v reklamě na krém proti vráskám v řadovém časopisu, ale lidé si již natolik zvykli na to, že jim je předhazována značně upravená realita, že jim to ani nijak nevadí.
Uvedu zde několik příkladů fotografických manipulací z historie a současnosti, na kterých lze pozorovat, z jakých důvodů a za jakými různými účely se s fotografií zachází způsobem, který si snad ani nezaslouží. Propaganda, politické očerňování a retušované zpravodajství jsou jen částí toho, k čemu se fotomontáže využívají.
Vezmeme portrét, přidáme hrst klonů a nakonec Toma Cruise
Typická montáž je fotografická kompozice, složená z více samostatných obrázků. Například téměř ikonická fotografie generála U. S. Granta z roku 1864. Jak lépe zobrazit vůdce armády než na koni v čele svých vojsk? Zdá se, že když zrovna nebyla taková fotografie k dispozici, nebyl problém složit dohromady hlavu Granta, koně a tělo generálmajora A. McCooka a místo vlastního vojska dát do pozadí zajaté vojáky Konfederace. Podobně o necelé století později Benito Mussolini nechtěl, aby na jeho heroickém portétu bylo vidět, že mu někdo drží koně, proto asistenta prostě nechal z obrázku odstranit. Důvody jsou zřejmé – vypadat lépe v očích veřejnosti. Dnes, v době sociálních sítí, je situace leckdy převrácená. Na internetu kolují např. obrázky Vladimira Putina, jak jede nejen na koni, ale i na slonovi, orlovi, žirafě nebo žralokovi.
Především na fotografiích vůdců režimů komunistických a diktátorských lze nalézt podezřele prázdná místa. Bylo nevhodné, pokud se někdo znelíbil režimu, aby byl viděn na fotografii společně s vůdcem, proto bývali takoví lidé často retušováni. Jako příklady mohou posloužit Joseph Goebbels, který zmizel z fotografie s Adolfem Hitlerem nebo Po Ku, který byl na obrázku s Mao Tse-tungem. Carlos Franqui, který byl vyfocen po boku Fidela Castra, byl vymazán poté, co Castro podpořil vpád vojsk SSSR do Československa a Franqui kvůli tomu emigroval. Franqui napsal o svých pocitech: „Objevil jsem svou fotografickou smrt. Existuji? Jsem jen trošku černé a trošku bílé, jsem jen hovno na Fidelově vestě.“
Časté jsou i případy, kdy je naopak na fotografii někdo navíc. V roce 2004 byla zveřejněna fotka, na které jsou spolu na pódiu Jane Fonda a senátor John Kerry při protiválečném mítinku. Na minulost Johna Kerryho to mělo vnést pozitivní světlo, z čehož sešlo, když byla fotografie označena jako podvrh. V mnoha dalších případech se nejedná jen o jedinou postavu navíc. V oblibě je kopírování stejných siluet, které se na první pohled nepozná a snímku dodá žádaný efekt. Když Antonín Zápotocký po svém zvolení zdravil z balkónu na Pražském hradě občany, nijak nevadilo, že je těch občanů ke zdravení jen hrstka. Naopak, o to méně lidí vědělo, že se v novinách objevila upravená fotografie, kde jsou na nádvoří celé davy.
Typem fotomontáží, které zaberou nejméně práce, jsou ty, na kterých se nic neupravuje. Stačí použít úplně cizí fotografii z jiného místa a času. Dokonce i filmy jsou užitečným zdrojem snímků – například čínská státní televize CCTV odvysílala záběry z vojenského cvičení letectva, a ačkoliv se v krátkém videu Tom Cruise neobjevil, bylo prokázáno, že záběry jsou z filmu Top Gun.
Fotografie již není zobrazením reality
Čím jsou fotomontáže dostupnější, tím jsou využívanější, a to nejen ve sférách, které jsou uvedeny výše. Lze říci, že s fotografií, která zobrazuje realitu, se dnes skoro nesetkáme. Obrázky se přizpůsobují očekáváním tvůrce a adresáta a podřizují se záměrům fotografa a náladě veřejnosti. S rostoucím bojem proti kouření uvidíme stále častěji fotografii Winstona Churchilla s podivným šklebem na rtech – chybí mu mezi nimi totiž typický doutník. Paul McCartney držel až do roku 2003 na obálce alba Abbey Road v ruce cigaretu, pak najednou zmizela. Není pravděpodobné, že by ji během té doby dokouřil.
Dnes už platí, že člověk může věřit jen vlastním fotografiím z dovolené. Ostatní záběry, které jsou mu předkládány z různých stran, by si každý měl přesít přes husté síto, protože mnoho lidí neví, kde leží hranice mezi přidáním efektu a působivosti a změněním samotné podstaty sdělení. Nebo tu hranici přehlíží.
