Krátce po skončení voleb do Evropského parlamentu se napříč Unií strhl boj o jmenování Jeana–Clauda Junckera do čela Evropské komise, s čímž souvisela i snaha části evropských elit zohlednit při obsazování této funkce výsledky zmíněných voleb. Důležitou roli zde sehrála německá média. Překvapivě se do silně technicistního a politického tématu obul i nejčtenější deník, bulvární Bild.
Foto: Jean-Claude Juncker. Zdroj: Profimedia.cz
Komentátor bulvárního listu Bild Mathias Döpfner v úvodním sloupku „Juncker se musí stát předsedou“ argumentoval, že: „Věc je jasná. Evropané chtějí Junckera za předsedu EU. Schulz získal druhé místo. Třetí kandidát, který se neúčastnil voleb, nemůže převzít tuto pozici. Jinak bychom udělali z demokracie frašku. Něco takového se může stát v NDR nebo radikálně pravicové banánové republice. Ale ne v EU. Jinak by zničila sama sebe“.
Stejné poselství jako bulvární deník vysílal z opačného pólu společenského spektra filosof Jürgen Habermas v prestižním listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nezvolení Junckera by podle něj bylo „útokem na demokracii“. Magazín Der Spiegel zase napsal, že „EU nemůže odmítnout dát Evropanům to, co slibovala před volbami – že mohou svým hlasem určit, kdo bude příštím předsedou Komise“.
Proč zvolili němečtí komentátoři takto ostrý tón? Nejednalo se totiž pouze o osobu Jeana-Clauda Junckera, ale o osud nové procedury výběru hlavy Komise. O mnohém vypovídá již skutečnost, že se pro uchazeče o předsednický post vžil v celé Evropě nový termín „spitzenkandidaten“. Pro německý název neexistuje alternativa v angličtině ani francouzštině. Pojem, který bychom mohli přeložit jako „vrcholní kandidáti“, vymyslel autor celé procedury, staronový šéf Evropského parlamentu, Martin Schulz, který je původem z Německa, a sám byl jedním z nominovaných kandidátů.
Jedná se o výrazné posílení Evropského parlamentu, protože podle tohoto nového postupu celoevropské strany nominují při volbách do Evropského parlamentu své kandidáty na post předsedy Evropské komise.
Co na to politologové?
Mediální pokrytí tématu „spitzenkandidátů“ zkoumali politologové Simon Hix a Stuart Wilks-Heeg. Podle nich způsob, jak se k novému postupu postavila média v různých zemích, je jednou z příčin rozdílného vnímání novinky napříč EU.
Zmínění politologové zjišťovali, jak téma pokrývaly noviny v Německu a v Británii – dvou zemích, které stály ve vztahu k volbě předsedy Komise téměř na opačných koncích spektra. Zatímco v Německu byl nový způsob výběru hlavy Komise spíše akceptován, Britové byli považováni za jeho hlavní odpůrce.
Analytici udávají, že v Británii se objevilo před volbami 27 článků, které psaly o dvou hlavních kandidátech – lidovci Junckerovi a socialistovi Martinu Schulzovi. Oproti tomu v Německu jich bylo publikováno 1 905. Za zmínku stojí, že v Česku se jména dvou hlavních kandidátů ve stejném článku objevila v tisku 24krát.
Rozhodující Merkelová
Myšlenku, že by se „spitzenkandidát“ vítězné strany měl stát automaticky předsedou Komise, velká část evropských politiků odmítala. Nakonec se rozhodujícím bodem obratu stalo, když se německá kancléřka Angela Merkelová přiklonila na stranu Junckerova jmenování. Ještě na mimořádném summitu 28. května, který se konal těsně po skončení celoevropského hlasování, přitom říkala, že „agenda (Evropské komise) může být řízená (Jeanem-Claudem) Junckerem, ale také mnoha dalšími“.
Nicméně již na následné tiskové konferenci se na Merkelovou sesypaly nesouhlasné reakce a dotazy německých novinářů. A v následujících dnech se v Německu se spustil tlak médií, že předsedou Komise by měl být na základě procedury „spitzenkandidátů“ nominován právě Juncker.
Na červnovém summitu evropští lídři přes odpor britského a maďarského premiéra rozhodli, že na post šéfa unijní exekutivy opravdu jmenují Junckera, čímž vlastně de facto uznali novou proceduru. Svůj podíl na tom mají dost možná i německá média. Jestli se procedura opravdu natrvalo prosadí, uvidíme při příštích evropských volbách za pět let.
