Bulvární deníky jsou pro čtenáře atraktivní, podávají jim do jisté míry nesmyslné informace, ovšem v krásném balení. Zatímco v jiných evropských zemích bulvární tisk informuje i o skandálech politiků, český bulvár pořád těží především ze zločinů a života celebrit. Přitom první deníky publikované v koncernu Tempo měly mimo jiné za úkol i prosazovat politické názory Jiřího Stříbrného.
Foto: 1. vydání deníku Blesk. Zdroj: Profimedia.cz
Když se mluví o období první republiky, dochází k jisté idealizaci. O tehdejších politicích hovoříme jako o čestných a nezkorumpovaných mužích, a málokdo je ochoten přiznat, že už tehdy byly předražené zakázky, peníze ze stranické kasy se ztrácely stejně záhadně jako dnes a představitelé politických stran měli k alkoholu možná ještě blíž než nynější poslanci.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století bylo běžné, že si politik po odchodu z nějaké strany založil vlastní noviny, které vyjadřovaly jeho názory. Příkladem je i Jiří Stříbrný, jenž byl vyhozen z Československé strany národně socialistické. Jeho vyhazov z ČSNS byl částečně zapříčiněn neřestným životem, kdy tehdejší předseda strany Klofáč o Stříbrném tvrdil, že má syfilis, a proto již není způsobilý kompetentně rozhodovat, což sice nebyla pravda, ale sympatie to Stříbrnému nezískalo. Částečně za jeho odstoupení mohla také aféra s uhlím, kdy v době svého úřadování na postu ministra železnic kupoval od svého bratra předražené uhlí pro státní železnice. Historikové ovšem tvrdí, že Stříbrný sice schválil předražené zakázky, ale nebyl ve své době žádnou výjimkou, a dokonce jeho profit byl nižší, než bylo obvyklé.
Doba stříbrná
V reakci na zmíněný vyhazov si bratři Jiří a František Stříbrní založili v druhé polovině 20. let tiskový koncern Tempo, z jehož tiskáren byly distribuovány první bulvární deníky. Jiří Stříbrný využíval tato média nejen k výdělku (Tempo a Melantrich byla jediná zisková vydavatelství), ale i k propagaci svých politických názorů.
Jeho listy (Večerní list, Polední list, Expres a satirický týdeník Šejdrem) názorově útočily na Hrad, především na Edvarda Beneše, dále pak na reformistickou levici, lidovce, agrárníky a komunisty. Kromě radikálnějších politických názorů nabízely Stříbrného tituly detailně rozebírané kriminální činy (vraždy, rvačky s těžkými následky), rovněž informovaly o neštěstích, milostných aférách, kuriozitách a skandálech celebrit. Nikoho zřejmě asi nepřekvapí, že tyto listy byly často cenzurovány a vydávání týdeníku Šejdrem bylo dokonce v roce 1933 úplně zastaveno.
Vydavatelství Tempo fungovalo až do roku 1945, kdy byl Stříbrný zatčen a uvězněn kvůli údajné kolaboraci s nacisty. Mezi léty 1945 až 1989 nebyly bulvární deníky v Československu vydávány. Pracující člověk nepotřebuje rozptýlení v podobě krvavého braku, raději má plnit normu, věnovat se rodině a číst Rudé právo. Přesto je možné nalézt náznaky pokleslého tisku v tehdejších večernících, například ve Večerní Praze. Nebyl to ovšem bulvární deník v pravém slova smyslu, tedy článkům nevévodily zavádějící titulky a nebyly doplněny o fotografie z místa činu. Večerníky z 50. a 60. let 20. století byly spíše výjimečné informováním i o tzv. soft news a řazením článků (socialismus se sice budoval, ale neinformovalo se o tom hned na titulní straně, respektive těch článků bylo méně).
Expresem do nových časů
Se Sametovou revolucí přichází i velké uvolnění v oblasti médií. Cenzurní opatření se ruší, dochází k deetatizaci médií a potřeby občanů již neurčují plány, ale do všech sfér začíná pronikat tržní princip. I proto se v roce 1989 bývalý ředitel deníku Práce Juraj Himl rozhodl založit deník Expres. Sestavením redakce pověřil Antonína Svobodu a bývalého zástupce šéfredaktora deníku Práce Jaroslava Mazala.
V pátek 12. ledna 1990 v jednu hodinu odpoledne se objevil v podchodu na Václavském náměstí první kamelot, který nabízel kolemjdoucím nulté číslo Expresu. Hlasitým projevem kamelot lákal zákazníky tak intenzivně, že vznikaly padesátimetrové fronty. Oficiální první číslo pak vyšlo v pondělí 15. ledna 1990 a následně vycházel nezávislý poledník Expres od pondělí do pátku, kdy měl pouze čtyři strany a ještě neměl pevně rozčleněné rubriky. Redakce se totiž dala dohromady teprve na přelomu roku.
Večerní Praze, tedy dalšímu českému deníku šířenému kolportážním prodejem, konkuroval nižší cenou, prodával se za 50 haléřů, a dřívější dobou prodeje. Navíc Večerní Praha byla mnohem levicovějším deníkem. Deník Expres si našel velice rychle stálou klientelu, takže za prvních půl roku vydělal šest milionů korun. V dalších letech se však zisk zmenšoval, za což mohla částečně i konkurence v podobě deníku Blesk a změna vedení. Nakonec Expres v roce 1996 koupilo vydavatelství Ringier, jež záhy ukončilo jeho vydávání.
Když udeří Blesk
V dubnu roku 1992 začal Ringier vydávat deník Blesk, který měl být obdobou švýcarského deníku Blick. Po počátečních nesnázích – například neochota tehdejší „seriózních“ novinářů pracovat pro bulvár, případně jejich nezkušenost s jiným druhem článků, nedostatek bulvárních fotografů atd. – se nakonec deník Blesk zavedl a v roce 2009 se stal nejčtenějším deníkem a rovněž deníkem s nejvyšším nákladem. Toto postavení si udržel až dodnes.
V současnosti kromě deníku Blesk působí na trhu s bulvárem ještě deník Aha!. Na internetu je pak nejčtenější bulvárním online deníkem super.cz, následuje blesk.cz a třetí je extra.cz, přičemž všechny tyto servery mají vysokou návštěvnost, často i vyšší než online zpravodajství seriozních deníků. Přitom české bulvární deníky přinášejí především zprávy o skandálech celebrit, o neštěstích a zločinech, ale málokdy obsahují nějaké politické názory, případně odhalují skandály politiků.
Z tohoto hlediska mám pocit, že český bulvár by mohl částečně ubrat ze své honby za senzací, kdy často jde přes mrtvoly a vlastně jenom hledá špínu na celebrity, případně rozmazává rodinné tragédie, ale mohl by se orientovat i na život politiků. Například německý deník Bild na přelomu let 2011 a 2012 odhalil propojení tehdejšího prezidenta Wulffa a vlivných podnikatelů v Německu.
