Vlastnictví médií je citlivou otázkou v celé Evropě, jelikož ovládnutí trhu v této oblasti má hlubší dopady než pouze finanční. V diskuzi o stavu médií se však nemluví pouze o dominantních pozicích na trhu, ale i o ovlivňování obsahu tisku jeho majiteli.
Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Poklidné vody české mediální krajiny v poslední době čeří informace o změnách vlastnictví vlivných médií. Zatímco ještě před několika lety sídlila většina investorů z této oblasti za hranicemi, dnes je typickým majitelem tiskovin a dalších médií český byznysmen, jehož hlavní zájem leží v jiných oblastech podnikání, či dokonce v politice. Nutně se tak vkrádá myšlenka, zda se sdělovací prostředky nemohou stát nástroji pro prosazení zájmů v jiných oblastech.
Tato otázka však neleží v hlavě pouze českým čtenářům, divákům či posluchačům. V době ekonomické krize se dostala pod tlak média napříč hranicemi a obavy ze ztráty jejich nezávislosti panují v mnoha dalších zemích nejen na našem kontinentu, na něj se však na tomto omezeném prostoru zaměřím.
Tlak peněz
Obzvláště závažný problém představuje vlastnictví médií v tzv. nových zemích EU, tedy těch, které se staly členy osmadvacítky v roce 2004 a později. Blíže to ukazuje studie Oxfordské university vzešlá z projektu „Média a demokracie ve střední a východní Evropě“. Ta poukazuje na to, že média v tomto regionu podléhají v posledních letech silnému finančnímu tlaku, což oslabuje jejich nezávislost.
„Tento typ vlastnictví (významnými byznysmeny) má dopad nejen na strukturální autonomii médií, která jsou stále úžeji propojena s lokálními podniky a často zapojena do politických sítí, jejíchž součástí je majitel daného média, ale také na nezávislost redaktorů, kteří jsou nezřídka využíváni majiteli k prosazení vlastních obchodních nebo politických zájmů,“ stojí ve studii.
Dokument výslovně jmenuje Bulharsko, Rumunsko a Lotyšsko, jako země, v kterých je možné sledovat silný trend vlastnictví médií z jiných důvodů než jen kvůli přímému zisku z mediální činnosti. V daných zemích autoři studie zaznamenali špatnou transparentnost vlastnických poměrů ve sdělovacích prostředcích a nerovné a politicky ovlivněné rozdělení financí plynoucích ze státní inzerce. Podle autorů dokumentu však tento trend není omezen jen na dané tři země.
„Rozhovory, které jsme provedli v rámci projektu, a sekundární zdroje naznačují, že praxe omezování nezávislosti redaktorů je poměrně rozšířená mezi mnohými, avšak ne všemi, z podnikatelské elity (vlastnící média). Může do toho spadat čistě komerční PR, ale i přímé útoky na obchodní nebo politické soupeře,“ upozorňují též oxfordští badatelé.
V případě Bulharska a Rumunska se zmiňované skutečnosti projevily i při hodnocení svobody tisku organizací Freedom House, jež tisk těchto balkánských zemích označila pouze jako „částečně svobodný“.
Berlusconi a Murdoch
V západní Evropě označil Freedom House za stát s pouze „částečně svobodnými“ médii Itálii. Přispěly k tomu i aktivity bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho, které se staly již téměř učebnicovým příkladem propojení mediální, ekonomické a politické moci. Jeho mediální panství, které se mu podařilo vybudovat ještě před vstupem do politiky, hrálo významnou roli v jeho politickém úspěchu. Do Berlusconiho vlastnictví nyní patří tři největší soukromé televizní stanice, deník Il Giornale a nakladatelství Mondadori.
Debatám o vlivu vlastnictví médií na politiku nebyla ušetřena ani Velká Británie, a to v souvislosti s mediálním impériem Ruperta Murdocha, kterému se po celá desetiletí dařilo zasahovat do britské politiky. Jeho mediální koncern přesahuje hranice států, ve Spojeném království kontroluje asi 37 procent novin.
V Británii se proti takové koncentraci mediální moci zvedla vlna nevole. V březnu 2011 získala petice určená britskému premiérovi Davidu Cameronovi a vicepremiérovi Nicku Cleggovi proti ovládnutí britské televizní sítě BSkyB Rupertem Murdochem 120 tisíc podpisů.
Výše zmiňované případy mají svá specifika a samozřejmě, že pozice Ruperta Murdocha či Silvia Berlusconiho je jiná než mediálních magnátů ve střední a východní Evropě. Společné těmto případům však je, že vlastnictví médií vyvolalo kontroverze. Mohlo se jednat o přílišnou koncentraci v jedněch rukou, nebo o propojení politického a mediálního vlivu či o podezření, že sdělovací prostředky mohou být využity k podpoře jiných podnikatelských aktivit.
Co s tím?
Nabízí se otázka: Co s tím? Jedna možnost je zamezit využívání médií k vlastním zájmům legislativní cestou. O to se snaží evropská občanská iniciativa za pluralismus médií. Její autoři chtějí získat milion podpisů občanů EU. Pokud se jim to podaří, bude Evropská komise muset zvážit jejich požadavek. Tím je celoevropská úprava mediálního práva, která by zabránila koncentraci vlastnictví v oblasti médií a reklamního byznysu, jasně definovala konflikt zájmů u majitelů médií a stanovila pravidla transparentnosti v této oblasti.
Pokud odhlédneme od skutečnosti, že tento projekt nemá velké šance potřebný počet signatářů získat, není jisté, zda je možné zákonodárnou cestou problém vyřešit.
V Česku podobně jako v dalších evropských zemích omezuje vlastnické poměry v médiích zákon o ochraně hospodářské soutěže. Obecně definuje dominantní postavení jako ovládnutí více než 40 procent relevantního trhu.
Dále mediální zákon omezuje křížové vlastnictví médií, ovšem pouze co se týče rozhlasu a televize. Jedna právnická i fyzická osoba muže vlastnit jen jeden celostátní rozhlasový nebo televizní program, který muže přijímat alespoň 70 procent populace České republiky. Mediální expert Milan Šmíd označuje tuto legislativu jako dostačující pro zamezení přílišné koncentraci vlastnictví v médiích.
Nicméně stále zůstává ve vzduchu atmosféra nedůvěry. Průzkum uskutečněný v září Centrem pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ukázal, že důvěra Čechů k rádiím, televizi i tisku od roku 2011 vytrvale klesá a letos dosáhla rekordně nízké úrovně. Nejhůře se vyvíjel vztah veřejnosti k tisku – za deset let klesla důvěra v jeho věrohodnost z 60 na aktuálních 38 procent.
Statistika ukazuje smutný obrázek o vztahu Čechů k médiím. Na druhou stranu by se dala vykládat i pozitivně, že lidé nevěří jednoduše všemu, co se píše v novinách. Zbývá již snad jen přání, aby čtenáři (diváci, posluchači) dokázali kriticky rozlišovat, neodsoudili šmahem všechno zpravodajství jako zmanipulované a nevzdali snahu sledovat dění okolo sebe, a to i v mediálním prostoru.
