Polská média, politici i veřejnost s napětím sledují vývoj situace na Ukrajině. Již řadu týdnů jsou titulní strany celostátních novin i internetových deníků rezervovány pro souseda na východní hranici, i vzhledem k tomu, že ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski se intenzivně angažoval při zprostředkování dohod mezi ukrajinskou vládou a opozicí. Je polská politická scéna ohledně diplomatické aktivity na Ukrajině jednotná, nebo se ozývají rozdílné názory? A co na to společnost?
Foto: Demonstrace na podporu Ukrajiny v Gdaňsku. Zdroj: Profimedia.cz
Diplomacie
Polsko, které tvoří východní hranici Evropské unie, je jedním z nejviditelnějších hráčů v oblasti její východní politiky. Ministr zahraničí Sikorski dlouhou dobu usiloval o to, aby podpis asociační dohody mezi Ukrajinou a EU na podzim minulého roku proběhl hladce. To se nestalo. Jeden z nejoblíbenějších polských politiků ale nepolevil a jeho snaha uklidnit kritickou situaci se do jisté míry vyplatila. Výsledkem bylo to, že společně s francouzskými a německými diplomaty přiměl Viktora Janukovyče, aby spolu s opozicí nalezl kompromisní řešení, mnoha tragédiemi již poznamenané, situace. Polská mediální i politická scéna, stejně jako většinová společnost přijaly aktivitu vlády Donalda Tuska, a Radosława Sikorského především, velmi pozitivně. Deník Rzeczpospolita například informoval o výsledcích průzkumu Homo Homini, podle nějž 71% respondentů aktivitu polské vlády podporuje a považuje za přínosnou.
Závist
Osamoceným kritickým hlasem se ale opět ozývá nikdo jiný než Jarosław Kaczyński, lídr opoziční konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Jeho kritika polské angažovanosti na Ukrajině spočívá v tom, že Sikorski podle něj nepomohl k osvobození Ukrajiny od nedemokratického režimu Viktora Janukovyče. Naopak údajně podpořil prezidentovu autoritu už tím, že byl ochoten vyjednávat – a s diktátory se přeci nejedná! Jak zvláštně tato slova zní od politika, který v roce 1989 zasedl ve Varšavě ke kulatému stolu a vedl s představiteli komunistické strany (PZPR) dlouhé rozhovory o budoucnosti Polska. Gazeta Wyborcza se trefně ptá, jestli Kaczyński u kulatého stolu vyjednáváním s Wojciechem Jaruzelskim také nebránil nenáviděný režim.
Motivy jeho kritiky (označované premiérem Donaldem Tuskem celkem výstižně za nízké pohnutky) jsou dost jasné: s nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu v květnu tohoto roku se šéf PiS obává narůstající popularity Radosława Sikorského a jeho Občanské platformy. Ještě je důležité dodat, že ukrajinské dobrodružství samotného Jarosława Kaczyńského polskou veřejnost spíše rozčarovalo (po jeho proslovu na Majdanu následovalo vyvolávání banderovských hesel). Ukrajinská karta má potenciál do velké míry ovlivnit i polskou vnitřní politiku a Kaczyńskému se nepodařilo ji využít ve svůj prospěch.
Většina polských mainstreamových médií (např. zmíněná Gazeta Wyborcza) Kaczyńského kritiku Tuskovy vlády kvůli Ukrajině odmítá. Navíc Jarosław Kaczyński tentokrát nenašel pochopení ani u svých tradičních zastánců. Například Právu a spravedlnosti poměrně nakloněný konzervativní deník Rzeczpospolita o jeho kritice sice informuje, ale nezaujímá k ní žádné hodnotící stanovisko.
Solidarita
Média denně přinášejí informace o tom, jak polská společnost podporuje boj Ukrajinců – nejprve proti Janukovyčově nedemokratickému režimu, a nyní i proti ruské agresi na Krymu. Podle deníku Rzeczpospolita 63% dotázaných ví, jak se situace na Ukrajině vyvíjí. Mnozí publicisté srovnávají dění na Ukrajině se situací v Polsku v roce 1989 (paralel se dá najít skutečně mnoho, stejně jako rozdílů) a snaží se tím ještě zvýšit vnímavost a empatii běžných lidí vůči Ukrajině. Většina Poláků si uvědomuje význam Ukrajiny pro celý region středovýchodní Evropy a rozhodla se podpořit demonstranty, kteří nasazovali své životy na Náměstí nezávislosti v Kyjevě. Počínaje finančními sbírkami, přes transporty s humanitární pomocí, vyvěšování ukrajinské vlajky na oficiálních i soukromých budovách k poklidným shromážděním, na nichž svou účastí vyjadřují přání demokratické a svobodné Ukrajiny. Chtějí ukázat, že idea Solidarity, která má v polském prostředí téměř magický význam a zaslouží si proto velké písmeno na začátek, v nich nezahynula.
Pokrytectví
Mohlo by se zdát, že Poláci jsou národem, kterému na Ukrajině skutečně záleží. Co se týče vzdálených událostí za polskými hranicemi, jejich Solidarita skutečně nezná mezí. Odlišnou situaci však můžeme pozorovat v Polsku samotném. V zemi žijí podle oficiálních údajů desetitisíce Ukrajinců, kteří sem přišli za prací a lepším životem. Jejich sny jsou ale velmi často poznamenány předsudky, ponižováním a vykořisťováním ze strany polské většiny. Často jsou nuceni pracovat na černo, zaměstnavatel jim nezajistí pojištění, občas ani nevyplatí mzdu, jsou vystaveni šikaně a iracionálním stereotypům. Podle centra pro imigraci, jehož výzkumy publikovala Gazeta Wyborcza, nejsou v posledních dnech ojedinělé případy, kdy se Polák dojme nad reportážemi z Majdanu a o pár minut později si vybije vztek na své uklízečce, původem z Ukrajiny. Takové jednání je ve společnosti, kde statisíce jejích členů jezdí za prací do západní Evropy, a jsou tedy v podobné situaci jako Ukrajinci v Polsku, až zarážející. Jarosław Kaczyński a jeho povrchní kritika polské diplomatické intervence tak do určité míry souzní s pokrytectvím značné části polské společnosti.
