Před třemi týdny se na sociální síti Facebook objevily stránky: Znásilnil mě Zdeněk Svěrák. Skupina měla za úkol hledat jeho údajné oběti, přesněji lidi, kteří jím byli v dětství sexuálně obtěžováni.
Foto: Ilustrační, Zdroj: Profimedia.cz
Celá stránka se snažila působit pravdivě a důvěryhodně, po čase se na ní objevila vyjádření expertů, v podobě „postnutých“ prohlášení sexuologa Radima Uzla či psychiatra Cyrila Höschla. Ve chvíli, kdy známý scénárista zveřejnil, že šel na policii podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro pomluvu, objevil se na stránkách komentář, že celou věc stvořil redaktor časopisu Reflex Jiří X. Doležal. Skutečný Jiří X. Doležal se nyní touží přidat k trestnímu oznámení na neznámého pachatele. Jak celá věc vznikla?
Počátky trollů v Čechách
Zřejmě nejznámější útoky trollů se objevily na počátku roku 2013, kdy se na sociální síti Facebook objevily stránky RIP Miroslav Donutil. Nejde určitě o první útok trollů, ale poprvé jej reflektovala i média. Do psaní článků o trollech se pustil i novinář Jiří X. Doležal. Se svým obecně známým „taktem“ a „objektivními“ reportážemi stvořil dva články, kterými takzvaně kopl do trollího hnízda. V prvním zmapoval trollí útoky a následně udělal rozhovor s Alešem Sofínem, tedy s člověkem, jehož jméno trollové již dlouho zneužívali. Sám Doležal ve článku nešetří vulgárními výrazy. Cituje negativní komentáře z Facebooku obsahující slovní spojení jako: „impotentní nula“ či „kretén“, přičemž s nimi souhlasí a hodnotí je jako trefné.
Druhý článek už obsahuje fiktivní rozhovor s trollem. JXD jej sepsal poté, co začaly trollí útoky na něj. Na Facebooku se objevily stránky R.I.P JXD a redaktor byl „podepsán“ pod stránkami „Lynčování vrahů Petry Vondrákové“. V rozhovoru, který údajně sepsal na základě materiálů sebraných o českých trollech, začal rozebírat jejich sexuální neukojenost a automaticky je zařadil všechny do kolonky tělesně handicapovaní. Článek je dle mého názoru velice urážlivý.
Mrzelo mě, že možná došlo k nepochopení celého trollení, a chtěla jsem sama jejich obraz vylepšit. Z určitého úhlu pohledu mi to přišlo jako neškodné zpestření života na sociálních sítích. Proto jsem se rozhodla vypátrat autora stránek „Znásilnil mě Zdeněk Svěrák“ a udělat s ním rozhovor. Sehnala jsem číslo na člověka, který za tím měl údajně stát. Když jsem volala ve sjednanou dobu na dané telefonní číslo, byla jsem odmítnuta s tím, že dotyčný jede ve vlaku a nemá čas zrovna hovořit. Domluvili jsme se ovšem, že zavolám znovu na stejné číslo další den.
Ve spárech trollů
Mezitím se ovšem mé telefonní číslo objevilo na Facebooku spolu s komentářem obsahujícím slova jako „nadržená“, „mám chuť pořád“ a „prosím, volejte“. Zjistila jsem to poté, co mě začaly bombardovat desítky volajících s různými nabídkami na sex a přicházely mi desítky sms zpráv obsahující buď sprostý pozdrav, či přesně specifikovanou nabídku. Pravděpodobně jsem tedy také kopla do trollího hnízda.
Paradoxní na tom ovšem je, že jsem zatím žádný článek nenapsala. Co jsou ovšem trollové? Před časem jsem se bavila s kamarádkou, která vzpomínala, jak v pubertálních letech někdo napsal telefonní číslo její kamarádky na zeď vlaku. Dotyčná pak byla zavalena telefonáty a netušila vůbec, oč se jedná. Moderní doba umožňuje udělat podobný vtípek efektivněji, tedy nedochází během něj k ničení povrchů ve vlaku a číslo se dostane do správných rukou, když se zvolí skupina, v níž jsou především náctiletí. Můj případ není nijak vážný, po několika dnech se vlna telefonátů a zpráv převalí. O něco hůř je na tom ovšem herec a scénárista Zdeněk Svěrák.
Hloupě se říká: „Na každém šprochu, je pravdy trochu.“ Od té doby, co existuje internet a s ním i trollení už to většinou není pravda. Bohužel si to někteří lidé stále myslí. Například v diskuzích pod články, které informovaly o hanebné stránce „Znásilnil mě Zdeněk Svěrák“, se náhle objevily komentáře: „Možná to umělec potřeboval k inspiraci. Fujtajksl. Je mi z něj blivno“. Ač tedy scénárista podá trestní oznámení, jeho pověst bude už navždy poškozena a lidé se na něj stejně budou dívat skrz prsty. Z prohledávání webu za účelem nálezu trollů jsem přitom zjistila pár věcí o nich.
Trollové nechtějí nikomu ničit život. Touto formou se prostě baví. Ve chvíli, kdy Zdeněk Svěrák proslul žalobou na hnutí Hlavy vzhůru, kvůli spojení Metelesku blesku, dostal se do hledáčku trollů. Za prvé je to určitá národní ikona, jež trollové rádi shazují z piedestalů, a za druhé prý nejde pro žalobu daleko. Pro trolly je dle jednoho zdroje, který sám v menší míře trollí, největší odměna, když o jeho práci informují média (vyjde článek: Co se to proboha zase stalo) a někdo na něj podá žalobu. Vzhledem k jejich vysoké inteligenci jsou totiž téměř nevypátratelní, a proto se trestními oznámeními jen baví. Druhá věc je tzv. krmení trollů. Jediné po čem trollové touží, je pozornost, když tedy na internetu objevíte pofiderní stránky, které jsou silně proti vašemu přesvědčení, stačí je nahlásit. Diskuzí s trollem mu jen uděláte radost. Navíc když bude stránka hodně kontroverzní, dostane se do médií a to je pro trolla ta nejsladší odměna. Jinak totiž s trolly bojovat nelze. Pan Svěrák si svojí žalobou pravděpodobně zadělal na další útok. Stejně jako redaktor J.X. Doležal.
