V médiích často opakované poselství arabského jara praví, že kdokoliv může využít facebook a Twitter, stát se revolucionářem a svrhnout režim. Že změna je možná. Je tomu ale skutečně tak? Copak nemají sociální sítě v arabském světě také limity?
Foto: Tunis, ilustrační foto. Zdroj: Profimedia.
Lidský faktor
Při arabském jaru táhli řadu revolučních změn v kyberprostoru profesionální samouci. Aspoň tak bych pojmenoval aktivisty, kteří se postování statusů či blogování věnovali sice často bez předchozího žurnalistického vzdělání, avšak dlouhodobě a vzájemně se od sebe při tom učili a později i přijímali školení od západních nadací a neziskových organizací. Není to tedy tak, že technologie sama o sobě mohla být iniciátorem a tahounem změny. Bez vrstvy zkušených tvůrců a šiřitelů obsahu by toto nebylo možné.
Tito aktivisté v některých případech čelili izolaci. Bez společenského zájmu, podpory institucí, jako jsou například odbory, a klasických médií v čele se satelitní televizí al-Džazíra by reálný tlak na režim nevytvořili. Úspěšná kampaň může začít statusem, ale nemůže jím skončit. Stejně tak množství statusů nevyváží jejich kvalitu nebo přínosnost… Aktivisté také měli situaci ztíženou nevzdělaností svých diváků. Umět číst a psát totiž ještě neznamená aktivní gramotnost, tj. schopnost si přijímaný mediální produkt, ať už status či blog, kriticky přebrat. A na revoluci přitom potřebujete masy…
Systémová omezení
Být aktivní na sociální síti automaticky neznamená mít reálný politický vliv. Navíc v arabském světě stále ještě dominuje TV, ne sociální sítě. Al-Džazíra zde proto sehrála nezastupitelnou úlohu, jakkoliv si dodatečné body nahnala právě přes profily svých kanálů, pořadů a zaměstnanců na sociálních sítích. Navíc, jak vidno, nelze vést jasnou dělicí čáru mezi nástrojem (sociální sítí) a tvůrcem obsahu (televizní stanicí). Sociální sítě a nová média tu nejsou jen pro aktivisty. Například v Egyptě Twitter objevilo jak Muslimské bratrstvo, tak armáda.
Všeho moc škodí. U cvrkotu na sociálních sítích to platí dvojnásob. Arabští aktivisté dnes někdy až s přílišnou skepsí hovoří o tom, jak sociální sítě daly prostor příliš mnoha rozdílným hlasům. Bez filtrace, bez hierarchie, bez cíle. Výsledkem je ideologická kakofonie, která nenabízí žádné závěry, jen zapálené politické debaty bez konce. Pro dlouhodobou kampaň či každodenní politiku v kulturně a stranicky komplikovaném prostředí to může být na škodu. Twitter Vám může pomoci svrhnout režim. S vybudováním nového už je to horší.
Sociální sítě se nehodí na vše. Občanská žurnalistika? OK. Mobilizace ulice? Někdy ano. Komunikace s vnějším světem? Ano, když jej to zajímá. – Třeba syrský konflikt už zajímá na Západě málokoho. Bohužel. Krom toho, je celkem logické, že když svou práci coby aktivista děláte dobře, režim to neocení. Na tuniský a egyptský režim byla změna rychlá, avšak íránský režim, zocelený poražením opozičního Zeleného hnutí v roce 2009, naučil svého syrského spojence, jak se to v kyberprostoru dělá. A syrský režim to teď proto dělá velmi dobře. Pronásledovaní aktivisté by mohli vyprávět.
Pero mocnější meče?
Sociální sítě nespasí každý arabský národ. Můžete být bohatý Bahrajňan s chytrým telefonem. Vaše fotografie z demonstrace proti vládnoucí rodině však režim nesvrhnou. To by nesměly být v zemi dislokovány saúdské bezpečnostní síly a americká námořní základna. Některé diktátory je možné vyměnit či svrhnout. Tunisko či Libye jsou důkazem. Bahrajn má však za souseda Írán a Západ si jeho „stability“ cení více než lidských práv. Najdeme i další příklady. Třeba Egypt. Země příliš velká na to, aby jí bylo možno efektivně pomoci zvenčí, a příliš chudá na to, aby si pomohla sama. Tváří v tvář nevzdělaným milionům hrstka aktivistů přes noc zázrak neudělá. A pak je tu Sýrie. V její brutální občanské válce Vaše tweety nikoho nezajímají. Svět na Vás zapomněl a Vaše společnost se snaží jen přežít. Na kybernetickou nadstavbu nemá místo.
Zázrak se tedy nekoná. Arabský svět je však teprve na začátku nové etapy vývoje. Naděje tedy existuje. Nyní, s odstupem několika let od vypuknutí arabského jara, však bylo podle mne žádoucí zde shrnout na jedno místo trochu skepse. Jednak abychom nepřeceňovali dopad technologie a jednak abychom nezapomněli na to, že arabský svět se začal nevratně měnit a s ním i jeho kyberprostor. Změna pokračuje. Nad jeho sociálními sítěmi bych proto rozhodně nedělal kříž. Jen bych se na ně snažil dívat se zdravým nadhledem.
