Každá společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží. Podobně je tomu i s komiky. Už nějakých pár měsíců se mediálním francouzským vesmírem prohání komediální kometa, jež si říká Dieudonné. Celým jménem: Dieudonné M´bala M´bala. Málokdo mu ale dnes může přijít na jméno.
Foto: Dieudonné M'bala M'bala Zdroj: Profimedia.cz
Označují ho za antisemitu, provokatéra, politického agitátora a vůbec za nebezpečný element. Ministr vnitra Manuel Valls, jenž se zasloužil o zákaz jeho posledního představení, o něm mluví jako o "postavě na zvracení". Byl ostatně již šestkrát odsouzen za rasistické výroky.
Jakkoliv Francouz, je hned na první pohled jasné, že Dieudonné nejen barvou pleti a svým původem, ale ani vyznáním, nepatří k té "bílé Francii". Po otci Kameruňan, po matce Bretonec, vyznáním muslim. "Oběti holocaustu byly odškodněny, co ale oběti otrokářství?" říká v jednom skeči.
Jeho představení, jak zní oficiální žaloba, jsou přímým "ohrožením lidské důstojnosti" a "podněcují rasovou nenávist". Podobného názoru jsou i některé židovské organizace, které přivítaly úsilí ministra vnitra, ale i francouzských soudů. Bez nich by totiž nebylo možné Dieudonného produkce zakázat.
A hned tři francouzská města – Bordeaux, Nantes a Orléans – jeho představení v poslední době zakázala. Představení nejsou zakazována ale pouze ve Francii, podobný osud postihl i jeho vystoupení v Belgii nebo Kanadě.
Komik jako republikánský volnomyšlenkář
V čem je Dieudonné tak nepřijatelný? Jeho hlavním tématem jsou rasové a národní, potažmo kulturní stereotypy. Dříve rovněž vystupoval ve dvojici s Éliem Semounem: oba si brali na paškál klišé a způsoby, jakými o sobě často mluví různé etnické komunity – komičnost vyvolávala už jejich fyzická odlišnost (malý Žid a velký černoch).
Největší síla tohoto komika, který nyní vystupuje především sám, ovšem spočívá ve způsobu, jakým dokáže oslovit širokou část francouzské společnosti, tvořenou na jedné straně různými sociálními skupinami, jež se skrývají pod nálepkou tzv. vyloučených: imigrantů, dlouhodobě nezaměstnaných, lidí bez volebního práva, lze sem počítat i studenty. Na druhé straně oslovuje i skupiny, které jsou vytěsněny z většinového podílu na vytváření veřejného mínění. Můžeme mezi nimi najít stoupence tzv. extrémní pravice, popírače holocaustu, ale i radikální stoupence tzv. extrémní levice.
Svět podle Dieudonného řídí nadnárodní banky, všudypřítomní Američané a Židé ("židovská" nebo "izraelská" lobby). "Otrokáři, šéfové banky říkají: ´Pracuj!´a když řekneš ´ne´, nepracuješ, jsi špatný otrok!" zní jedna z Dieudonného sentencí. Pod maskou humoru, jehož povaha se pohybuje mezi agresivním výsměchem a dvojsmyslnou satirou, se skrývají témata, jež silně rezonují. Už jenom kvůli jejich tabuizování. Na adresu jednoho novináře židovského původu například pravil: "Když slyším Patricka Cohena, říkám si, vidíš, ty plynové komory… škoda!" Tato slova připomněla podobný výrok, jehož autorstvím proslul Jean-Marie Le Pen, když označil "plynové komory za ´detail dějin´".
V televizním vystoupení, hojně sledovaném pořadu Ce soir (ou jamais!) na veřejnoprávní France 2, řekl moderátoru Frédériku Taddeïemu, že považuje sám sebe za "republikánského volnomyšlenkáře". To zní ve francouzské tradici téměř jako vzkaz od Voltaira.
Není od věci připomenout, čím byl humor v dějinách, a nejen francouzských. Anne Chamayouová, profesorka francouzské literatury v Perpignanu a autorka knihy Le rire européen (Evropský smích, 2010) v týdeníku L´Express poznamenává, že právě Dieudonné je ukázkou, do jaké míry jsme si odvykli na různé podoby humoru. "Smích je sám o sobě ambivalentní. Může být vnímán jako příhodný, ale i jako nepřístojný. Řekové měli dvě slova, jimiž odlišovali smích radostný (veselý), jejž nazývali ´gelan´, a smích agresivní, tedy ´catagelan´," vysvětluje profesorka Chamayouová.
Humor, jaký provozuje Dieudonné, označuje za "satiru". "Již původ samotného termínu ´humor´ odkazuje na medicínskou teorii humoru. V této teorii například vede ´černý humor´ buď k melancholii, nebo k ´šílenému smíchu´. Smích může tedy snadno přecházet od radosti k nenávisti," říká Chamayouová, podle níž komik postupuje tak, že si ke své satiře zvolil "jednoho nepřítele, jemuž přisoudil všechny hříchy".
Quenelle jako antisystémový protest
Víte, co je to „quenelle“? Jistě, přece ta lyonská specialita – knedlíček, řekli bychom, pokud se považujeme za znalce francouzské kuchyně – jenže to není až tak snadné, jak to vypadá. Ve slovníku našeho komika lze například tímto knedlíčkem „prošťouchnout pořádně židovské hnízdo“.
"Quenelle" je ale zároveň i silné gesto, jež někteří vnímají jako pokus o nový nacistický pozdrav, jiní jako gesto odporu proti systému. Nedávno ho použil fotbalový útočník Nicolas Anelka, který tím vyvolal v anglické lize diskusi nad způsoby, jak se mají sportovci chovat.
Na čele Antisionistické strany
Dieudonné nemá rád „buržoazní komiky“, rád opakuje, že cílí na „neuralgické body“ západní společnosti.„Nejsem antisemita, ale antisionista!“ říká. „Nemám rád ale žádný komunitarismus!“ Aby nezůstalo ale pouze u slov, rozhodl se Dieudonné M´bala M´bala již dříve k politickým činům.
Dieudonné má za sebou různá politická angažmá: kandidoval proti Národní frontě, nedávno ale na scéně přivítal osobnosti blízké Jeanu-Mariemu Le Penovi, včetně popíračů holocaustu. Před několika lety se Dieudonné účastnil i silně sledované prolepenovské manifestace Bleu-Blanc-Rouge, Le Pen je dokonce kmotrem jeho dcery Plume. Provokace za každou cenu?
Když se v roce 2009 objevil jako jeden z kandidátů Antisionistické strany, někteří se tomu smáli. Úsměv jim zamrzl ve chvíli, když zjistili, že strana má spojení na hnutí Hizballáh. Když natočil film L´Antisemite (Antisemita, 2012) a chtěl ho nechat zaregistrovat na festivalu v Cannes, dostalo se mu zákazu.
Filozof Bernard-Henri Lévy, jenž bývá častým terčem komických skečů v Dieudonnových spektáklech (zvláště kvůli svému angažmá v Libyi), si o něm myslí, že je to nebezpečný politický agitátor. Jiní poukazují na to, že Francie je stále zemí se svobodou projevu – a odkazují přitom na zákon už z roku 1881. Patří k nim i bývalý socialistický ministr kultury Jack Lang.
Jak to říkával komik Pierre Desproge, který si také nebral právě servítky? „Každý usilujeme o vtipy, ale dívejte se, kdo se jim směje!“ Profesorka Chamayouová se domnívá, že dnes "společnost spektáklu" – jak o ní psal filozof Guy Debord – pokročila tak daleko, že hranice mezi zábavou a politikou doslova zmizely. "Každý smích se zapisuje do své doby," tvrdí profesorka.
