Zatím samozřejmě není nic jisté, ale to, s jakou razancí nabrala během září Ukrajina evropský směr, vyrazilo dech Ukrajincům, Evropanům i Rusům.
Foto: Viktor Janukovyč v roce 2012, Zdroj: Profimedia.cz
Zásadní obrat nastal 8. září, kdy po schůzce Viktora Janukovyče s členy poslaneckého klubu Strany regionů přinesla ukrajinská média senzační zprávu: ukrajinský prezident na zmíněném zasedání veřejně přiznal to, o čem se spekulovalo už dva roky. Že byl napálen. Že mu ruská strana slíbila věci, od kterých se později distancovala. Janukovyč svým spolustraníkům sdělil, že při sjednávání tzv. Charkovských dohod bylo nejvyššími představiteli Ruska slíbeno Ukrajině snížení ceny plynu. Po podepsání Charkovských dohod však ruská strana už o tom mluvit nechtěla.
Janukovyčova bolestná prohra
Připomeňme, že 21. dubna 2010 byly v Charkově podepsány dvě smlouvy. Tu první podepsal tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv se svým ukrajinským protějškem, čerstvě zvoleným Viktorem Janukovyčem. Na základě této smlouvy byl prodloužen termín pobytu ruské černomořské flotily v ukrajinském Sevastopolu o 25 let. Rusko se v ní zavázalo od roku 2017 platit Ukrajině za pronájem vojenské základny 100 milionů dolarů ročně a v rámci této platby také odečítat 100 USD za každých 1000 metrů krychlových plynu odebraných Ukrajinou. Druhou smlouvu podepsali představitelé Naftohazu-Ukrajina s ruským Gazpromem. Byl to dodatek k nevýhodné plynové smlouvě, kterou v Moskvě podepsala Julie Tymošenková a kvůli které tráví už druhý rok ve vězení. Tímto dodatkem ruská strana ustoupila od sankcí v případě, že Ukrajina neodebere objem plynu deklarovaný pro rok 2010, a snížila cenu za plyn pro Ukrajinu o celní poplatky. To bylo vše. Dva listy papíru. Největší diplomatický úspěch Ruska na Ukrajině na jedné straně, bolestná Janukovyčova prohra na straně druhé.
Obraz zrádce a neschopného politika
Ukrajinská média, zvláště ta svobodnější, byla tehdy přeplněna komentáři opozičních politiků, kteří se předháněli v kritice Charkovských dohod i Janukovyče. Poslanec za stranu Naše Ukrajina Andrij Parubij to v nezávislém týdeníku Ukrajinskyj tyždeň charakterizoval slovy: „…Charkovské dohody nepřinesly snížení ceny, jen zradu národních zájmů“. Předseda krymsko-tatarského Medžlisu Mustafa Džemilev se v rozhovoru pro informační portál Obozrevatěľ vyjádřil v tom smyslu, že je velmi nerozumné prodlužovat na území Ukrajiny pobyt flotily země, která má vůči Krymu teritoriální nároky. „Je to zrada národních zájmu, tuto smlouvu je nutné vypovědět“, dodal. Odsoudili ji i bývali prezidenti Leonid Kravčuk a Viktor Juščenko. V rozhovoru pro televizní stanici 5. kanál Viktor Juščenko řekl: „Raději slámou topit, ale být nezávislý. Já to chápu jako svátost“. Ani politologové Janukovyče a jeho okolí nešetřili. Kupříkladu jeden z nejznámějších ukrajinských politologů Vadym Karasjov je v rozhovoru pro tiskovou agenturu UNIAN okomentoval slovy: „Strategické umístění, ideové platformy státnosti, historický vývoj, NATO, zóna volného pohybu… – to nejsou otázky pro tyto lidi. Oni na ně nejsou připraveni, nechápou je a dokonce jim nerozumí.“
Místo Ruska Evropská unie
Ale vraťme se do září 2013. Ukrajinský prezident na zmíněné schůzce poslanců své strany podle médií přiznal, že se několikrát snažil vyjednat s Ruskem nižší cenu za plyn a argumentoval tím, že „v době, kdy Ukrajina platí 430 USD za 1000 metrů krychlových, a to už po odečtení 100 dolarů za pronájem základny v Krymu, země jako Německo, Itálie či Rakousko platí od 360 do 380 dolarů.“ Janukovyč svou řeč ukončil tím, že Ukrajina nemůže očekávat od svého severního souseda ani partnerské vztahy, ani respekt, a proto pro ni existuje jediná alternativa – integrace s Evropskou unií. Ukrajinská vláda už schválila návrh na uzavření asociační smlouvy s Evropskou unií, přičemž k podepsání této smlouvy zbývá Ukrajině splnit už jen pár evropských požadavků.
Dalo by se říct, že se Rusové v případě Janukovyče přepočítali. Že prostě neodhadli hranici jeho urážlivosti. To, co si mohli dovolit k Viktoru Juščenkovi, Julii Tymošenkové nebo Leonidu Kučmovi, bylo na Janukovyče moc. Ukrajinský komentátor a publicista Andrij Bondar to na svém Facebooku komentoval slovy: „V jeho geopolitické volbě je hluboká osobní motivace. A to je dobře pro celou zemi. Ještě nikdy se celonárodní politický konsenzus neformoval kolem dětského traumatu jednoho člověka. A v tom je něco vzrušujícího.“ Možná to nějakou roli hraje. A možná se také jedná o šťastnou náhodu. Možná se právě teď a tady zázračně spojily zájmy ukrajinských oligarchů se zájmy ukrajinského státu. Ale je také možné, že Janukovyče všichni podcenili. Že obraz Janukovyče i jeho okolí jako doneckých banditů je přece jen hodně zjednodušený.
Svazek s Ruskem: profit maximálně na tři roky
Koncem září totiž informační server Hlavkom zveřejnil zprávu ministerstva hospodářství, která analyzuje ztráty a zisky v případě vstupu Ukrajiny do Celní unie. Z analýzy vyplývá, že by tento krok přinesl Ukrajině profit pouze na období jednoho až tří let. Obzvláště zajímavé je, že tyto krátkodobé pozitivní ekonomické dopady by Ukrajina získala především díky subvencím Ruska, ale určitě by to neznamenalo opravdové zlepšení ekonomiky v důsledku snížení obchodních bariér. Rusko totiž Ukrajinu láká do Celní unie sliby o snížení ceny na plyn, naftu i plného zatížení ukrajinské plynové soustavy. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu by to ale pro Ukrajinu mělo negativní dopad. Ukrajina by si nadále udržovala nízkou energetickou účinnost, byla by závislá na několika trzích a na ruských investicích, především těch státních.
Od Putina k Obamovi
Janukovyč se v poslední době neomezil pouze na evropskou politiku. Na konferenci YES v Jaltě prohlásil, že Ukrajina může pomoci s likvidací syrského arsenálu chemických zbraní, a podle internetového vydání časopisu Korrespondent to měl zopakovat i na Valném shromáždění OSN v New Yorku, kde se krátce setkal s Barakem Obamou. Vadym Karasjov, který ještě před několika měsíci kritizoval Janukovyče za neschopnost, mu tentokrát na stránkách internetového vydání deníku Vzgľad vyslovoval uznání slovy: „Janukovyč vyvedl Ukrajinu z kontextu jednání o asociaci s EU na velký geopolitický trh.“ Politolog Dmytro Vydrin v ruskojazyčném deníku Segodnja nazval jeho krok „silným a lidským“. Ale snad nejlépe vyjádřil údiv nad změnou obrazu Janukovyče jeho dlouholetý kritik, politolog Alexander J.Motyl ve svém článku pro časopis World Affairs: „Nic v Janukovyčově minulosti nenaznačovalo, že by měl mít zájem o integraci Ukrajiny do EU, dokonce ani o její hypotetické členství v EU. Dnešní ukrajinský prezident je dítě jednoho z nejvíce sovětských, nejvíce komunistických, nejméně západních, nejméně evropských a nejméně ukrajinských regionů bývalého SSSR. On je prostě povinen dívat se na Východ. Ale místo toho, světe div se, jeho pohled směřuje na Západ.“
Je ještě Janukovyč prostoduchý zrádce ukrajinských národních zájmů, jak ho dříve líčila média? Je pořád proruským politikem? Nebo jsme svědky přerodu tohoto politika s pochybnou minulostí ve státníka? Každopádně má podle politických komentátorů dobře našlápnuto do příštích prezidentských voleb a bere vítr z plachet ukrajinské opozici. Připravil ji totiž o její hlavní téma – proevropskou integraci. Pokud propustí Julii Tymošenkovou, nebo ji jenom pošle na léčení do Německa, připraví opozici i o téma poslední.
