Sarkozyho vzestup a pád

Sarkozyho vzestup a pád
15. 7. 2014
Josef Brož

Nikdy nebyl Nicolas Sarkozy, bývalý francouzský prezident, vystaven – zejména kvůli svým korupčním skandálům - takovému tlaku médií jako dnes. Jak tomu bylo dříve?

Foto: Nicolas Sarkozy. Zdroj: Profimedia.cz

Aféry, s nimiž se nyní Nicolas Sarkozy potýká, vnímá většina francouzské společnosti velmi kriticky. Podle posledního výzkumu BVA pro televizi BFM by ho za budoucího prezidenta nechtělo 65 % obyvatel Francie. To je závažná ztráta, neboť donedávna se tento „malý velký muž“ pravice těšil podpoře nejen „tvrdého jádra“ Svazu pro lidové hnutí (UMP), ale i velké části veřejnosti. Obojí ale ztratil v průběhu svého nedávného policejního zadržení a následného patnáctihodinového výslechu.

Vzestup malého velkého muže

Bývalý prezident Nicolas Sarkozy (*1955), celým jménem Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa, prožil ve francouzské politice téměř celý život. Ve věku pouhých 21 let se stal v roce 1977 radním pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine. O pět let později byl zde zvolen starostou. Téměř dvacetiletá kariéra starosty výstavní čtvrti mu zajistila - vedle jiných vykonávaných funkcí (byl poslancem, europoslancem i ministrem) - dobrou startovací pozici. A postupoval systematicky.

V tomto vzestupu kopíroval politickou trajektorii svého předchůdce Chiraka, s nímž měl napjaté vztahy poté, co v roce 1995 podpořil v prezidentských volbách premiéra Édouarda Balladura. Když se na podzim roku 2003, v závěru nehybného období druhého mandátu Jacquese Chiraca, začalo poprvé vážně mluvit o Sarkozyho prezidentských ambicích, bylo to jen logickým vyústěním jeho třicetileté kariéry.

V pohledu na Sarkozyho se francouzská média, nehledě na svou politickou orientaci a podporu, někdy až dojemně shodovala.  Zřejmé bylo, že po Chirakově éře byl vnímán kladně v tak rozdílných listech, jakými jsou levicový Le Monde (nebo radikálnější Libération) a konzervativní Le Figaro. Pro podporu Balladura v prezidentských volbách v roce 1995 mu byly nakloněny liberálně-pravicové a konzervativní týdeníky jako Le Point nebo L´Express, u nichž se někdy mluvilo o neskrývané podpoře Sarkozyho. Odpor k němu naopak nikdy neskrývaly levicové týdeníky Le Nouvel Observateur a Marianne.

Právě v týdeníku L´Express také Nicolas Sarkozy představil koncem ledna 2004 svůj program v exkluzivním rozhovoru pod názvem: „Ce que je veux pour la France“ (Co chci pro Francii). Velmi oblíbeným prostředkem sarkokampaně se ale nejčastěji stávaly diskusní televizní pořady, v nichž vždy zaznívaly ty „krátké věty“, které nejen „zabíjejí“ (myšleno politické protivníky), ale i „oznamují“ úmysly. 

Na otázku moderátora Alaina Duhamela, zda myslí na prezidentskou kandidaturu, když se holí, na veřejnoprávní televizi France 2 v pořadu 100 minutes pour coinvaincre (100 minut na přesvědčení) Sarkozy odpověděl: „Nejen, když se holím“.

Stojí za zmínku, že protiestablishmentový týdeník Canard Enchaîné, známý nejen svým satirickým viděním politiky, ale i exkluzivními investigacemi, zveřejnil před květnovými prezidentskými volbami roku 2007 informaci, že Sarkozy s Chirakem uzavřeli dohodu o beztrestnosti, což se týkalo zejména problematického korupčního období za Chirakovy vlády na pařížské radnici.

Víme, že Chirac nakonec souzen byl a vyvázl z toho s malým postihem, neboť mu hrozilo až deset odnětí svobody. Odsouzen byl na dva roky s podmínkou. Je známo, že pokutu, kterou měl zaplatit, nakonec z velké části zaplatila jeho bývalá strana. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl bývalý francouzský prezident obviněn z korupce. Popularitu u veřejnosti mu to nenarušilo.

Zmizni, ty ubohý č….u!

Milost a touha po změně, spojované se Sarkozym, nevydržely dlouho. A zkazil si to Sarkozy sám. Sotva pár měsíců, co se dostal v roce 2007 k moci, slavil v proslulé luxusní restauraci Fouquet´s na Champs-Elysées. Necelý rok po svém zvolení při zdravení s návštěvníky salónu zemědělství pronesl větu: Odpal, ty ubohej č….u! Tato slova otřásla Francií.

Nový prezident zde užil slovník zbohatlíků. Věta „Casse-toi, pauv´con“ oběhla celý svět a stala se dobrou pomůckou i při výuce francouzštiny: „casser“ znamená „vypadni“, stažený výraz „pauv´“nebo také „pauvre“ lze přeložit jako „ubohý“ nebo „chudý“. V tomto výroku před námi - tedy nikoliv pouze imaginárně, ale v celé své nahotě - stojí „prezident bohatých“ proti té Francii, kterou v tu chvíli zastoupil muž, jenž na salónu odmítl podat Sarkozymu ruku – „Francie chudých“.

Toto schéma donekonečna používala nejen levicová média, ale i část pravicových, přes která si účty se Sarkozym vyrovnávali jeho političtí odpůrci. Uražena se cítila i katolická církev, jež má často „chudé“ v popisu práce. Snaha, aby v roce 2012 „odpálil“ nakonec i sám Sarkozy, vyrostla do sarkofobie: Nevraživost vůči němu byla koncem jeho mandátu velmi silná.

Jak prezident přichází o magnáty

Jistě by bylo přehnané tvrdit, že Sarkozy ztratil podporu kvůli jedné vulgaritě. Ale začalo tím období, v němž mu už nikdo – snad s výjimkou korporátního zázemí listu Le Figaro - nic nedaroval. Přitom, jak upozorňuje analytický server AgoraVox, v době nástupu do funkce měl Sarkozy podporu téměř všech mediálních podnikatelů, zejména pak trojice Lagardère, Bouygues a Dassault. Připočteme-li k tomu ještě Michela Denisota, generálního ředitele televize Canal+, zdálo se to téměř neprůstřelné.

Podnikatel Martin Bouygues, jenž vede nejsledovanější soukromou televizi TF1, byl dokonce kmotrem Sarkozyho syna Jeana. Když bulvární Paris Match, který vlastní Arnaut Lagardère, zveřejnil v roce 2006 zprávy ze soukromého života Sarkozyho, letěl jeho šéfredaktor Alain Genestar na hodinu. Koncern Dassault, výrobce letadel a operačních systémů, vlastník listu Le Figaro, býval občas nazýván Sarkozyho „hlásnou troubou“. Podnikatel Serge Dassault, zastávající funkci senátora, se ale v poslední době zapletl rovněž do korupční aféry a jeho přístup k Sarkozymu se zvolna proměňoval.

Definitivní konec?

Ekonomický list Les Echos uvádí mezi důvody porážky Sarkozyho v roce 2012 i světovou ekonomickou krizi. Přesto „osobní styl“ prezidenta, kombinující vulgarity s neskrývanou „chutí po penězích“, sehrál při jeho porážce důležitou roli. „Nevolíme toho, s kým bychom rádi jeli na dovolenou, ale člověka, který je schopen řídit zemi,“ ozývalo se podle Les Echos v roce 2012 velmi často.

Přesto Sarkozy prohrál jen těsně. A dlouhou dobu to vypadalo, že má stále co říci a že „sarkonostalgie“ je ve francouzské společnosti veliká. Tato fáze patrně definitivně končí. Zdálo se, že na něj nikdo nic nemá, ale ve světě politiky tomu tak prostě není. A kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Vlastní mediální stín politika většinou vždy doběhne. Nastává definitivní pád jednoho malého velkého muže?

Publikováno: 15. 7. 2014
Josef Brož
autor je novinář

NEWTON Media

Na Pankráci 1683/127
budova Gemini A
140 00 Praha 4

+420 225 540 111 - NEWTON Media
+420 225 540 201 - obchodní oddělení
obchodni@newtonmedia.cz
IČ: 28168356
DIČ: CZ28168356

Kontaktujte nás

Kontaktujte nás

Facebook

  • Podle nové studie dokáže Twitter předvídat nebezpečné situace až o hodinu rychleji než policie.

    10. 7. 2017

LinkedIn

  • NEWTON Media, a.s. vlastní unikátní archiv mediálních zdrojů, který sahá v některých...

    Praha 4, 201-500 zaměstnanců
Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.