Franz-Olivier Giesbert: kam vítr, tam plášť

Franz-Olivier Giesbert: kam vítr, tam plášť
20. 8. 2014
Josef Brož

Je ho všude mediálně plno. Vyvolává pozornost, kontroverze, ale i aplaus. Franz-Olivier Giesbert (FOG), donedávna šéfredaktor liberálně-pravicového týdeníku Le Point, na sebe upozornil v době, kdy stál na čele Le Nouvel Observateur, týdeníku levicového. Mnozí mu nemohou přijít na jméno, jeho názory ale všichni sledují. FOG často mlží, ale pokud řekne, co si myslí, stojí to za to.

Foto: Franz-Olivier Giesbert. Zdroj: Profimedia.cz

FOG je značka. Skrývá se za ní nejen novinář, ale i spisovatel a televizní moderátor. V Česku právě vyšel překlad jeho první knihy Himmlerova kuchařka (Argo, 2014). Giesbert jich ale napsal mnohem více, celkem čtrnáct románů, zájem ale vyvolaly především knihy publicistické – nejvíce portréty francouzských prezidentů.

FOG povstal z bláta

Životní příběh Franze-Oliviera Giesberta připomíná balzakovskými rozměry příběh Rastignaca, onoho mladého muže, jenž vystoupal doslova z normandského bláta až na nejvyšší příčky společenského žebříčku. Giesbert ostatně Balzaca zbožňuje.

Narodil se 18. ledna 1949 v USA otci, jehož rodinné kořeny jsou směsicí vlivů německých, skotských a židovských. Matka, původem z normanské katolické rodiny, byla naopak silně spjatá s Francií. Její rodina vlastnila významnou regionální tiskárnu a vydávala noviny Paris-Normandie.

Ke spojení těchto tradic by jistě nedošlo, kdyby se jednoho dne, onoho památného 6. června 1944 nevylodili spojenci na Omaha Beach v rámci operace Overlord. „Můj otec mi uloupil mé dětství,“ vzpomínal Giesbert při vydání svého románu L'Américain (Američan, Gallimard, 2004), vycházejícího ze silných autobiografických základů. Tím Američanem v knize byl jeho otec, válečný veterán Frederick-Julius Giesbert, přímý účastník onoho vylodění na francouzském pobřeží.

Otec si ale z války přinesl do rodiny trauma, nikdy se nesmířil s obrazy plujících mrtvol. Trpěla tím celá rodina - jeho žena i syn. „Již v pěti šesti letech jsem byl bez iluzí. Pokud si vzpomínám, nikdy jsem nevěřil na Ježíška. Nemůžete věřit na Ježíška v domě, kde je bita vaše matka několikrát týdně,“ připomněl Franz-Olivier Giesbert po letech.

Novinářka Marion Van Rentherghemová, autorka mimořádného portrétu, jenž vyšel v magazínu večerníku Le Monde, o Giesbertovi napsala: „Možná odtud má ten ďábelský výraz. Výraz ve stylu Jacka Nicholsona, jedno oko přivřené, romantická čupřina a vysoké čelo stoupající vzhůru jako na karikaturách Victora Huga v satirických žurnálech jeho století.“

Zabít otce!

Freudovská dimenze, ona nehasnoucí potřeba „zabít otce“, provázela FOG celý život. Od tří let vyrůstal v Normandii pod silným vlivem matky. Jako mladík začínal psát do rodinných novin. Ostruhy získává velkými rozhovory s Louisem Aragonem, Henry de Montherlantem, Julesem Romainem, Mauricem Genevoixem nebo Alainem Robbe-Grilletem…

Slávu, ale i nenávist zažil v okamžiku, kdy jako čerstvý absolvent novinářské školy (Centre de formation des journalists – CFJ) získává na počátku 70. let po krátké stáži místo v prestižním levicovém týdeníku Le Nouvel Observateur. Většinu své energie věnuje budování kontaktů – a vyniká zejména velkými rozhovory s Michelem Rocardem, Edgarem Faurem, Jacquesem Delorsem, Pierrem Mauroyem… a samozřejmě i s Françoisem Mitterrandem.

Na konce této periody o Mitterrandovi vydává knihu: François Mitterrand ou la Tentation de l'Histoire (François Mitterrand aneb dějinné pokušení, Seuil, 1977). O dvacet let později z této zkušenosti čerpal v rozsáhlé monografii François Mitterrand, une vie (François Mitterrand: Jeden život, Seuil, 1997).

Každá z těchto postav byla tak trochu jeho náhradním otcem – byli to i politici, které obdivoval (a sympatiemi k levici se neskrýval, stejně jako jeho vydavatelé, nějaký čas byl i členem Socialistické strany). Dva roky působil jako korespondent ve Spojených státech amerických, odkud byl povolán zpět po vítězství levice v roce 1981.

FOG řídí redakci, v pouhých třiceti šesti letech je na vrcholu, stává se neopominutelným a stále více vlivným – jak v redakci, tak na veřejném kolbišti. Časopis prochází velkou proměnou. FOG také. Někteří jeho konkurenti kritizují jeho metody, mluví se o něm jako o „pravičákovi“. Na obálce se objevují titulky typu „Comment vivent les riches ?" (Jak žijí bohatí?), ale i titulky satirické: „Tonton, pourquoi tu tousses ?“ (Strýčku, proč kašleš?) - v narážce na přezdívku prezidenta Mitteranda…

Zlé jazyky, stejně jako své přímluvce v redakci (na prvním místě šéfredaktora Jeana Daniela), ale přesto Giesbert překvapí ještě více, než by sami čekali.

V září 1988 opouští Le Nouvel Observateur – a míří doprostřed pravicového úlu.  Konzervativní Le Figaro bylo pro všechny jeho dosavadní přátele přímo semeništěm reakce. Skupina, vedená Robertem Hersantem, o němž ještě před několika lety psal s pohrdáním (pro jeho minulost za režimu Vichy), mu nabídla to, po čem toužil. Získal peníze i slávu. V prostředí intelektuálních kaváren „rive gauche“ je vyhlášen za zrádce. Tak to vnímá i Jean Daniel. „Pařížská levice je otřesena. Dostává se mu pohrdání. Je to renegát, zrádce, amorální novinář bez přesvědčení. Zdá se ale, že mu to nijak nevadí,“ popisuje toto období Marion Van Rentherghemová v magazínu M listu Le Monde.

Zrada má i osobní rozměr. Byl to právě Robert Hersant, který kdysi koupil rodinný podnik Giesbertů v Normandii. Nyní je jejich syn v žoldu „rodinného nepřítele“, od roku 1988 do roku 2000 je šéfem redakce Le Figaro a členem ředitelství listu. Jeho pud je silnější než jakýkoliv obranný reflex.

Mlha mezi břehy

Mění se jeho život: profesionální i soukromý. Trochu přibral. A kupuje si šedý mercedes. Opouští svou ženu se třemi dětmi a rád se ukazuje na veřejnosti s jistou Nahed Ojjehovou, vdovou po saudském obchodníku se zbraněmi, ale především také dcerou syrského ministra obrany Moustafy Tlase. Francie právě válčí v Libanonu a Sýrie stojí proti Francii.

Mnoho jeho bývalých přátel ho nemusí, je za tím ale skryt i obdiv k extravaganci, jíž je FOG vyhlášen. Kamarád ze školy, jinak též jedna z mimořádných postav televizního světa, Patrick Poivre d´Arvor, o něm řekl: „Spojuje cynismus a rozmrzelý idealismus.“ Být mezi psaním a politikou, mezi vlastním přesvědčením a zradou, toto je nové dilema, jehož se stává inkarnací. Vychází mu z toho svoboda.

Politikové se mu ale nevyhýbají, jako kdyby patřil k nim. Včetně těch nejvyšších. Píše knihu o Chirakovi: Jacques Chirac (Seuil, 1997), kde zpracovává období před jeho nástupem do Elysejského paláce. Před jeho odchodem z prezidentské funkce napíše knihu druhou. V té první je Chirac buldozerem, v té druhé tragickým mužem. Kniha se jmenuje: La tragédie du président - Scènes de la vie politique 1986-2006 (Tragédie prezidenta – scény z politického života 1986-2006). „I po té zabijácké knize jsme mu všichni pořád brali telefon,“ směje se bývalý Chirakův premiér Jean-Pierre Raffarin. „Giesbert je prostě neodolatelný,“ dodává.

A připouští, že FOG trpí podobnou nemocí jako politici. Zná navíc jejich jazyk. Obě strany musejí řešit své „špatné návyky“. Jiný výraz pro „lež“. FOG začal brzy mlžit, jeho pravda se mu ale stala mocnou zbraní.

Tykání s Bohem

S politiky si často tyká. A není to jenom vzájemně „sdílený zločin“, ale i obyčejné starosti, k nimž patří dobré jídlo, alkohol, ženy… Někteří si dokonce mysleli, že je jejich skutečným přítelem. Ví o tom své bývalý premiér a ministr zahraničí Dominique de Villepin, jenž o něm prohlásil, že „nemá koule“, když publikoval seznam Clearstream, tedy soupis ilegálních kont politiků v zahraničí.

Také bývalý prezident Nicolas Sarkozy, o němž FOG vydal jakési pokračování chirakovských „scén z politického života“ Monsieur le Président: Scènes de la vie politique (2005-2011) – Pan prezident: scény z politického života (2005-2011), mohl puknout vzteky. FOG popsal několik jejich setkání, z nichž vychází „přítel Sarko“ jako psychopat a manipulátor. Několikrát se snažil - podobně jako jeho předchůdci Georges Pompidou, Valéry Giscard d´Estaing, François Mitterrand či Jacques Chirac - dostat ho na kolena. Na kolenou občas klečí, ale vždy o své vůli.

Jeho hlavu chtěli všichni, kteří si mysleli, že na ni dosáhnou. FOG dosud neprohrál. I boj s rakovinou prostaty zatím vyhrál. Mluví o tom otevřeně: „Čůrám jako žena. Sedím u toho.“ Dokáže být vtipný, sarkastický, což ocenili zejména televizní diváci jeho několika pořadů (politických i literárních), ale je v něm rovněž hluboký smutek. Takový smutek rostandovský, trochu hejskovsky fanfarónský.

Knihu Himmlerova kuchařka ovšem uvodil mottem Pierra de Ronsarda: „A proto pospěšte si a chtějte, drahá, žít. Ať růže života si ještě utrhnete.“

Dokáže být veliký, i s Bohem si tyká. Ale jen trochu. „Nikdy jsem nemusel hledat Boha: žiji s ním. Ještě předtím, než jsem byl vyjmut špachtlí z břicha mé matky, kde bych rád zůstal, pokud by se někdo ptal na můj názor, byl ve mně, jako jsem já v něm. Doprovází mne celý čas. I když spím,“ napsal v románu Dieu, ma mère et moi (Bůh, moje matka a já, Gallimard, 2012).

FOG před námi, mlha za námi… Vítr a v tom větru plášť Franze-Oliviera Giesberta.

Publikováno: 20. 8. 2014
Josef Brož
autor je novinář

NEWTON Media

Na Pankráci 1683/127
budova Gemini A
140 00 Praha 4

+420 225 540 111 - NEWTON Media
+420 225 540 201 - obchodní oddělení
obchodni@newtonmedia.cz
IČ: 28168356
DIČ: CZ28168356

Kontaktujte nás

Kontaktujte nás

Facebook

  • Podle nové studie dokáže Twitter předvídat nebezpečné situace až o hodinu rychleji než policie.

    10. 7. 2017

LinkedIn

  • NEWTON Media, a.s. vlastní unikátní archiv mediálních zdrojů, který sahá v některých...

    Praha 4, 201-500 zaměstnanců
Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.