MEDIAINFO

„Na počátku bylo slovo (…) a to slovo bylo Bůh.“ (Jan 1,1-3) Od Bible, přes Churchillův výrok o krvi, potu a slzách, až po chytlavou píseň “Let It Go” z loňské disneyovky “Frozen” jsme obklopeni citáty, které mění nás i okolí. Čím to?

Foto: ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz

Své hmotné a sociální okolí obvykle přetváříme za pomoci fyzických nástrojů či peněz. Dá se ale i zdánlivě „vařit z ničeho“. Kouzlit. Jak známo, skryté věci nám často visí přímo před očima, a tak obvykle úspěšně unikají naší pozornosti. Podívejme se proto na jeden druh všudypřítomného „kouzlení“. Na slovo. Toto médium, jež je jedním ze základních stavebních kamenů naší civilizovanosti, má totiž svůj reálný dopad. Ať už v podobě básnické, rétorické či svěřené papíru nebo displeji z tekutých krystalů (LCD). V Bibli tvoří Bůh svět slovem, aby o notný kus dál stálo, že slovem je i On sám. Nemusíme však zůstat jen u starověkého přesvědčení, že jméno je moc a pojmenování umožňuje pojmenovaný objekt definovat a tak i ovládnout.

Rty coby posel

Vyřčené slovo totiž může plnit tři základní úlohy. V prvním případě je člověk pouhým zprostředkovatelem, který jen sděluje, co tady odjakživa bylo, jen je třeba to připomenout a shrnout. Příkladem budiž výrok Vladislava Vančury „Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé?“ Epičnost, která ve středověkých básních a legendách zaznívá mnohokrát v různých obměnách, Vančura shrnul do jediné věty. Jindy zas slovo popíše realitu, která nás obklopuje, a jediné, co je u ní třeba, je nazřít ji v souvislostech. Brilantně to učinil Karel Čapek ve svém článku „Proč nejsem komunistou?“, kde sesypal obratně na jedno místo všechny argumenty, proč mu za to komunismus nestojí.

V druhém případě je již člověk vlastním tvůrcem obsahu. Buď tím, že určuje směr či cíl lidského snažení, anebo vytyčuje normy, v nichž se tak má dít. Příkladem je citát TGM o tom, že „i v rebelii cesta rovná je nejkratší“. Konečně poslední, třetí, úlohou mluveného slova je role motivační. Například píseň “Let It Go” Vás, pokud nejste mrtví, pozitivně nabudí. Proč by se na ni jinak za půl roku podívalo kolem 225 milionů lidí, že… A slova vynálezce Nikola Tesly, kterého ve filmu Prestige (2006) hraje David Bowie, zas nadchnou vizí možností techniky ve službách talentovaného lidského ducha. A takových příkladů bychom našli jistě bezpočet…

Slovo je moc

Takové výroky, citáty a texty nejen pohnou jednotlivcem, ale často i skupinou, společností. V některých případech ji dokonce uvězní. Příkladem je systematické použití masy slov ve formě diskursu a to, jak se tento snaží, nezřídka násilně, přetvářet realitu k obrazu svému. Od orwellovského newspeaku a politické korektnosti po naopak buřičský rap. Od staroarabského básnictví, které uvádí do varu i moderní blízkovýchodní publikum (viz např. toto krátké video, kde pouhé dva první verše z úst slavné libanonské zpěvačky Fairouz stačí uvést publikum do varu), po současné trollování, jež v sobě spojuje navození velmi reálných a nepříjemných pocitů u oběti a neméně silného pocitu satisfakce u původce.

Dobře mířené slovo tedy vyjeví skryté, vyřkne zřejmé, zpřehlední nejasné a odhalí zastřené. Podmínkou však je, že příjemci sdělení jsou schopni jeho obsah vnímat a ono má zase schopnost je oslovit, což je podmíněno jednak kulturně (na Čecha bude arabská poezie sotva fungovat) a jednak poptávkou po daném sdělení, která musí být dostatečně silná. Kdyby tomu tak nebylo, lidé v okupovaných zemích či represivních režimech by si dali pokoj s šířením textů a nahrávek, jež jim mohou přivodit i mnoho bolesti a utrpení. Dobře to podle mne vystihl film „V for Vendetta“, kde nesvobodná společnost naslouchá slovům hlavní postavy, ač ta je režimem označována za teroristu a blázna. Celý film byl vlastně postaven na dialozích a rétorických obratech, jejichž konečným cílem bylo, mohu-li si vypůjčit citát Vladimíra Neffa o umění, „burcovat a budit úžas“. A myslím, že se to povedlo. Posuďte sami. Slovo je vlastně takové motýlí křídlo. Když s ním dobře zamáváte, na druhém konci světa to může způsobit hurikán.