V naší společnosti existuje něco jako mediální moc. Je to však ohroženo nástupem ekonomických ohledů a tlakem technologických změn. Co mají tedy „hlídací psi demokracie“ učinit, aby se jednou nestali bezmocnými?
Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Podle Jana Jiráka a Barbary Köpplové se mocí zpravidla rozumí schopnost něco na světě změnit a v dalším významu pak lze moc chápat jako schopnost a vůli aktivně využívat vlastního postavení. (Média a společnost, str.70) Je nasnadě z toho odvodit, že média jsou aktér perfektně situovaný na výkon vlastní moci a vlivu. Ne nadarmo se říká, že tisk je po tradičních mocích zákonodárné, výkonné a soudní mocí čtvrtou.
Mezi řádky se tím sděluje, že jsou zde dvě skupiny mocí – oficiální a neformální. Stejně jako má například Libanon psanou ústavu, má i tzv. Národní pakt. To první je psaný dokument schválený volenými zástupci občanů. To druhé je čistě ústní dohoda mezi vůdci etnických a náboženských komunit. Troufám si tvrdit, že i v případě západní kultury mají tři tradiční moci své tři nevolené a neformální protějšky. Vedle moci mediální, která vyvěrá ze vztahu fenoménu komunikace a tvůrců mediálního obsahu, jsou zde moc technokratická, která se opírá o diktát, jež na společnost vyvíjí moderní technologie a technokratický výkon moci, a do třetice moc ekonomická, která stojí na pomezí finančnictví a obchodu.
Otázka legitimity
Problémem není, zda je ta která moc pouze neformální, nevolená, ale to, když některá moc legitimitu nemá, nebo ji má, avšak nezaslouženě. Ve starověku existoval kult kováře. On jediný znal tajemství zpracování železa a byl za toto své „kouzlení“ ve společnosti respektován, což mu časem dalo do rukou i moc politickou. Stalo se tak zaslouženě, protože své komunitě vyráběl nástroje pro obživu a boj. Jeho dnešním ekvivalentem, který ale moc dostal nezaslouženě, je „Vlk z Wall Streetu“. I jemu „běžní lidé“ věří, že má zvláštní moc, znalost, jež mu umožňuje generovat bohatství, a je proto žádoucí jej následovat a svěřit mu své úspory. On ale nic nevytváří, jen bere.
I média mají jako starověký kovář svoji legitimitu, která odůvodňuje samotný smysl jejich existence, a již získávají skrze výkon funkce „hlídacích psů demokracie“. A tato „mediální moc“ přechází i na společenský stav, který je jejím nositelem – novináře. Ten se rád cítí být oním „hlídacím psem“, protože jej to legitimizuje k tomu být z mocensky-vlivového hlediska ve vlastních očích něco více než řadový občan, který jen volí, platí a pracuje. Bez demokracie však seriózní média nebudou „mít co hlídat“ a zaniknou. Jak se ale mohou přičinit o její zachování?
Konec epochy
Symptomy krize jsou všude. Slučování redakcí, rušení pořadů, odchody moderátorů, zkracování stopáží. V podobě spotřební žurnalistiky na místo solidní novinařiny nastupuje klipovitost formy a roztříštěnost obsahu. Změna je patrná i na úrovni oné legitimity, respektive ve snaze média o jejich legitimitu připravit. Spolu s posilováním ekonomických (Babiš) a technokratických (evropská integrace) dimenzí moci politická reprezentace s opovržením útočí na novináře a „komentátory“ a lůza tleská, protože chce lidi, kteří „umějí něco vyrábět“, chce „technické obory“, ne humanitní „žvanily“, co se „vyjadřují ke všemu a nerozumí ničemu“.
Ekonomická a technokratická moc, pokud nejsou spoutány demokracií, činí z občanů dav, kde člověk je konzument, a ne kontrolor, technika a technologie jsou pánem, nikoliv nástrojem, a akumulace zisku není prostředkem, nýbrž cílem. Pokud se média nechtějí stát obětí této barbarizace a přijít tím o svoji legitimitu a smysl existence, musí se soustředit nikoliv na ohledy ekonomické (výdělečnost) či technické (přechod z papíru na digitální platformy), ale na to, co jim ve skutečnosti propůjčuje moc nad všemi dělníky, bankéři či technokraty a přivádí jim čtenáře bez ohledu na to, zda jsou slova na papíře či LCD displeji. Tím klíčem jsou symboly. Média se totiž „podílejí na utváření kulturního symbolického prostředí“ (Média a společnost, str.71) a mají tak schopnost zasahovat do toku dění a ovlivňovat jednání ostatních. Nalézat, vytvářet a přenášet symboly o tom, co vlastně ta demokracie je. Toť cesta sebezáchovy kvalitní žurnalistiky.
