Prvního ledna uplynulo pět let od startu českého předsednictví EU. První pololetí roku 2009 představovalo na mezinárodním poli historickou příležitost pro Českou republiku. Ta si nakonec vstřelila gól do vlastní branky. Jak to tehdy viděla tuzemská média?
Foto: 6.9.2010 Entropa Davida Černého v plzeňském muzeu Techmánia. Zdroj: Daniel Beran / MAFRA /Profimedia.cz.
České předsednictví se zdá býti pozapomenuto. Pokud se o něm v posledních letech v médiích mluvilo, tak většinou v souvislosti s kauzou ProMoPro, pojmenovanou podle firmy, jež měla dostat za zajištění ozvučení akcí spjatých s předsednictvím údajně neadekvátně vysoké peníze. Dále si ještě novináři občas vzpomenou na ostudný pád české vlády v poločase předsednictví. Sem tam se ze zapomnění rovněž vynoří plastika Davida Černého nazvaná Entropa, která v Bruselu coby prezentace předsedající země vzbudila velký rozruch. No a to je asi tak vše, co z našeho předsednictví v „mediální paměti“ zbylo. Například když se píše o vězněné ukrajinské expremiérce Julii Tymošenkové, většinou se uvede, že „sedí“ kvůli sporné smlouvě o dodávkách ruského plynu na Ukrajinu. Málokdy se ovšem už dodá, že tehdy Rusové zastavili dodávky plynu přes Ukrajinu, což ohrozilo i několik dalších evropských zemí, přičemž situaci pomáhal urovnat český premiér Mirek Topolánek coby úřadující šéf EU.
Těžko říci, jak velká byla Topolánkova zásluha na zmírnění napětí, nicméně jeho misi z ledna 2009 česká média chválila. Uveďme na ukázku pár titulků: „Topolánek přesvědčil Putina“ (Lidové noviny 9.1.2009), „Topolánek otvíral plynu cestu do Evropy“ (Deník 12.1.2009) nebo „V plynovém vyjednávání se Češi osvědčili, píší Němci i Francie“ (iHNed.cz 12.1.2009). Tehdy na startu našeho předsednictví novináři vedoucí roli celkem prožívali. Stačí nahlédnout do analýzy společnosti Newton Media, která se v prvních sedmi měsících roku 2009 zaměřila na obraz předsednictví v českých médiích. Do analýzy tehdy vstoupily příspěvky z tištěných titulů, televizních a rozhlasových stanic a nejdůležitějších internetových zpravodajských serverů. Celkově se jednalo o impozantních 44 308 příspěvků. Historicky první a v této podobě zároveň poslední české předsednictví zkrátka znamenalo pro naše média tahák. Byla to tedy před pěti lety nezvyklá role nejen pro politiky, ale i pro novináře.
Jak se krotí Sarkozy
V té době ještě neexistoval stálý předseda Rady EU, takže se premiér předsednické země stával formálně šéfem Unie. Navíc hned první týdny přinesly několik významných událostí, které učinily z ledna nejmedializovanější měsíc našeho předsednictví. Kromě zmíněné šlamastyky s plynem to byla i pozemní operace izraelské armády v Gaze, kterou za EU řešil český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Aby to neměl úplně jednoduché, tak se mu na Blízkém východě ještě pletl do cesty Nicolas Sarkozy, jenž se nechtěl smířit s tím, že francouzské předsednictví skončilo k 31.12.2008. Ještě před startem českého předsednictví se ostatně tehdejší francouzský prezident nechal slyšet, že by v době krize Evropu neměly vést malé země. Pro tuzemská média představoval „souboj“ se Sarkozym vděčné téma. Po „přetahování“ na Blízkém východě se pozornost soustředila na debaty v rámci EU o vhodném řešení ekonomické krize, když Sarkozy byl prezentován coby zastánce protekcionismu, Češi zase jako jeho odpůrci (např. „Češi proti protekcionismu“, Respekt 19.2.2009). Média si spor o protekcionismus občas personifikovala jako souboj Topolánek –Sarkozy. V českém tisku byl v této souvislosti citován komentář z Financial Times, který přirovnal českého premiéra k Davidovi, jenž se postavil Goliášovi. Některé české noviny (Právo, Haló noviny) toto nadšení nesdílely, naopak vyčítaly české vládě, že chce léčit krizi údajně zastaralými liberálními recepty.
Legrace s Čechy, kteří to Evropě osladili
Češi sami sebe často považují za národ se smyslem pro humor. Ovšem česká představa o „legraci“ občas u jiných národů probouzí rozpaky. Nejinak tomu bylo během předsednictví. Propagační klip „Evropě, to osladíme“ ještě prošel bez větší pozornosti. Své nezamýšlené kouzlo dostal až na konci března, kdy Evropu najednou vedla vláda bez důvěry Sněmovny… Klip ovšem hravě přebila plastika Davida Černého Entropa, která ztvárňovala všechny členské státy. Ne všem se jejich „obraz“ líbil. Například Bulharsko, jehož image utvářel turecký záchod, se cítilo celkem dotčeno, a muselo být proto na plastice zakryto. Někteří čeští komentátoři oceňovali Entropu coby vtipnou provokaci. V tu chvíli však ještě mnozí věřili Černého verzi o dalších evropských autorech, kteří s ním měli na díle spolupracovat. Brzy však prasklo, že žádní evropští spolupracovníci neexistují.
Kontroverze vyvolával mezi politiky a novináři i jeden z důležitých aktérů českého předsednictví, prezident Václav Klaus. Média si celkem užila jeho únorový projev v Evropském parlamentu, při kterém se tleskalo i pískalo. Český prezident provokoval zastánce evropské integrace i svým váháním s podpisem Lisabonské smlouvy. Po pádu Topolánkovy vlády se mnozí děsili, že po zbývající tři měsíce se formálním šéfem EU stane právě euroskeptik Klaus. V novinách se dokonce spekulovalo, že by důležitý červnový summit mohl být kvůli možnému Klausovu předsedání odložen na červenec, kdy evropské kormidlo přebírali Švédové. Podle již zmíněné analýzy Newton Media z aktérů našeho předsednictví kritizovala média nejčastěji právě Václava Klause. Nešlo jen o jeho názory na EU, u mnohých novinářů „narazil“ také se svou (ne)přímou účastí na „popravě“ Topolánkova kabinetu.
Náhlá smrt na konci prvního poločasu
Jak již bylo výše několikrát naznačeno, klíčová událost našeho předsednictví se odehrála v Poslanecké sněmovně, kde vcelku nečekaně přišla o důvěru vláda Mirka Topolánka. Ve většině sdělovacích prostředků se znechucení dalo krájet, neboť všem bylo víceméně jasné, že si naše země uřízla solidní ostudu. Navíc když shození vlády zrovna v tomto nešťastném termínu nemělo žádný ospravedlnitelný důvod. Hlavní vinu většina komentátorů přičítala předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, jenž hlasování vyvolal, a prezidentu Klausovi, který měl údajně ovlivnit poslance ODS Tlustého a Schwippela, aby hlasovali proti svojí vládě. Výsledný nevalný dojem dokreslovaly překvapené tváře sociálních demokratů ve večerním televizním zpravodajství. Topolánkovu vládu se před tím pokoušeli shodit několikrát a asi ani tentokrát nepočítali, že by to mohlo vyjít.
Každopádně od pádu vlády líčil hlavní mediální proud naše předsednictví jako nevratně poškozené. Ačkoli všechny zbývající akce zdárně doběhly, v informování o nich byla cítit jakási pachuť. Předsednictví dokončila úřednická vláda Jana Fischera. Když předala na konci června štafetu Švédsku, byla v médiích cítit úleva, že už je to za námi. Zaslechnout bylo možné hlasy, že zatímco úředníci zvládli svůj úkol při přípravě předsednictví na jedničku, malicherné politické šarvátky jejich práci zhatily.
Díky souběhu několika významných událostí (plynová krize, válka v Gaze, ekonomická krize, přílet nově zvoleného amerického prezidenta Obamy na summit EU-USA do Prahy) dostalo Česko šanci využít předsednictví k zviditelnění se v rámci mezinárodní politiky. Téměř tři měsíce se to celkem dařilo, jenže stačilo jedno hlasování ve Sněmovně, aby se Česko ukázalo jako nedospělá země zahleděná sama do sebe. Možná i proto se dnes v médiích to půlkulaté výročí prakticky nepřipomíná.
Pro analýzu Newton Media z roku 2009, která nejen hodnotí obraz českého předsednictví EU, ale jej i porovnává s obrazem francouzského a slovinského předsednictví, kontaktujte analyzy@newtonmedia.cz.
