Na náš rozhovor s Jaroslavem Přibylem reagoval Jindřich Beránek, mluvčí Klubu novinářů Pražského jara ˙68. V časech těžké normalizace prý ani v oblasti sportu nerozhodovalo jen to, jakým výsledkem skončil ten či onen mač. Email Jindřicha Beránka nabízíme v zkrácené podobě všem čtenářům.
Ilustrační foto, Zdroj: Profimedia.cz
Titulní strana? Jen politika!
„Pamatuji si např., jak jsem šel na koberec na KV partaje, protože v prvním obnoveném pondělníku (neboť i jeho vydávání bylo probojováno až v druhé půli 60. let) jsem jako vydávající redaktor (dnes by se řeklo editor) zařadil na první stránku vedle titulu Průboj (původní název Severočeského deníku – pozn. redakce) fotografii z fotbalu. Tehdy totiž postoupily Teplice po mnoha letech do I. ligy (byly z ní vyřazeny administrativním zásahem při sovětizaci ligového fotbalu názvy Dynamo, Spartak – a v případě tohoto teamu Tatran). První ligový "mač" se odehrál o víkendu, kdy se připravovalo vydání prvního pondělníku. Požádal jsem fotoreportéra (byl jím shodou okolností někdejší výborný centrhalf Stanislav Ehnert), aby mi dodal snímek tehdy legendárního teplického brankáře Sedláčka ve výskoku s míčem i pohledem doleva – do pravého horního rohu zalomil přes celé dva sloupce fotku na výšku. A neštěstí bylo hotovo. Vyslechl jsem výtky, že takovou změnu – dát na titulní stránku, kam odjakživa patří jen zásadní politické materiály – nikdo neschválil.“
Jak vyzrát na cenzuru?
„Sportovní rubrika Průboje tehdy zasáhla významně i mnohem výš. Spolupracovníkem v ní byl po svém návratu z vězení Antonín Kořen. Podepisoval se jen značkou (en), a přece byl autorem článků, které způsobily senzaci v tehdejším novinářském světě. Značkou se podepisoval, protože byl do kriminálu odsouzen jako šíbr, který zajistil posílení Armaturky Ústí n. L. poté, co postoupila do I. ligy. Ochrannou ruku nad tím držel tehdejší poslanec za Ústí Rudolf Barák. S jeho pádem došlo k odsouzení funkcionářů fotbalového oddílu a Tonda se vrátil z kriminálu s doživotním zákazem činnosti v „socialistické tělovýchově“. Proto se raději nepodepisoval. Na druhé straně před ním – jako někdejším šíbrem – mluvily fotbalové hvězdy bez rozpaků a deník toho náležitě využíval. Seriál Tondy Kořena „Proč odcházejí známí sportovci z kraje“ doslova prodával noviny. Pamětníci si budou pamatovat hvězdy, kterými začínal: Píša, Vojta, Beran… Mezi dopisy, které docházely redakci, byl jeden, který nenapsal žádný fanoušek. Přišel z Jablonce a napsal jej jeden z nejslavnějších fotbalistů té doby – Tadeáš Kraus. Tehdy mužstvo teprve začínalo svou pouť za soudobou slávou, a tak za odchodem vynikajícího levého křídla ze Sparty (pardon, ze Spartaku Sokolovo) do mužstva nižší třídy – byť tam šel jako hrající trenér – vzbudil senzaci. Ale do novin se nedostala ani řádka. Předsedou Sparty byl muž, známý ve fotbalovém světě jako Žemlička. Ve skutečnosti šlo o jednoho z velitelů jedné správy StB – Hlavní správy tiskového dohledu, tedy cenzury. A ta se postarala, že nikde nesmělo nic o tom vyjít.
Tadeáš Kraus pochválil Tondův seriál a pozval jej, že by třeba čtenáře Průboje zajímalo, proč odcházejí známí sportovci z Prahy. A protože Tonda Kořen měl ve fotbalovém světě důvěru, vyprávěl mu o svém konfliktu s trenérem Ježkem. Tadeáš Kraus si dovolil jednou fórek. Namaskoval medicinbal jako fotbalový míč a položil jej při tréninku bezelstně na trávník, kde Ježek cosi hráčům nakazoval: „Tak nám to předveďte, pane Ježek…“ No, předvedení skončilo výronem a Tadeáš Kraus vypadl ze Sparty. Článek o tom převzaly z Průboje Svobodné slovo, Lidová demokracie, Práce… „Jak to, že tentokrát nezasáhla?“ zeptal se naivní mladík, kterým jsem byl. Tehdy jsem se dověděl, že v 60. letech u nás už nemohla cenzura zastavit nic, co jinde cenzura pustila. A protože z Prahy do Krásného Března, kde byla ústecká tiskárna, to je 108 km, tam přítomné orgánové cenzury nevěděly, že jejich šéf má nějaké krycí jméno, resp. co se děje a tak to klidně vyšlo. No, a díky tomu to museli pustit i dál. Vlivní příznivci fotbalistů Sparty se postarali, že všemocný Alias-žemlička se poroučel z fotbalu. Že ho sesadil Tonda Kořen, který měl doživotní zákaz činnosti v tělovýchově, jsem kolegům prozradil až na jaře 68, kdy byla cenzura docela zrušena. Jestli to mělo postih na postavení Alias-žemličky i v kachlíkárně proti Spartě nevím. Pro mne bylo důležité poučení, co všechno nemůže cenzura zastavit.
Náš tip:
Pokud by Vás toto téma zajímalo, vydal letos klub novinářů – osmašedesátníků kolektivní monografii o novinářích a médiích v Pražském jaru 68 pod názvem „Souboj slova a obrazu s mocnými“. Její elektronická verze byla pokřtěna 19. srpna na výstavě Srpen 1968 v Jazzové sekci a dostupná by v těchto dnech už měla být i knižně.
