Slovo e-diplomacie, tj. používání internetu a moderních komunikačních technologií pro diplomatické účely, zní na české poměry poněkud cizokrajně. To ale neznamená, že v naší kotlině již tento jev také není přítomen.
Foto: ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Co je e-diplomacie?
V nejširším slova smyslu je e-diplomacie digitální formou diplomacie. Někdy se jí v angličtině také říká “online diplomacy” či “cyber diplomacy”. Dalo by se říci, že se jedná o mezinárodně-politickou interakci 2.0, která se odehrává nejen prostřednictvím webových stránek, ale i přes sociální sítě, nová média a další digitální formy komunikace. Na rozdíl od diplomacie klasické, která se odehrávala jen mezi vládami států, popřípadě vedením mezinárodních organizací, zde vstupuje do hry interaktivní komunikace vlády s občany i mezi občany jednotlivých států navzájem.
Z hlediska povahy a dynamiky e-diplomatické komunikace je vhodné zdůraznit tři rysy, kterými se od své klasické předchůdkyně odlišuje. Umožňuje totiž předat více informací a zprostředkovat k tomu rychlou a často i masovou interakci, přičemž to vše činí formou, která je pro všechny zúčastněné aktéry mnohem více transparentní. E-diplomacie se částečně překrývá s řadou dalších souvisejících sfér státem vedené komunikace, zejména s diplomacií veřejnou a e-governmentem. V budoucnu se hodlám na Mediainfu podívat na e-diplomacii v ČR šířeji, přičemž v mém hledáčku bude využití sociálních sítí. Dnes však začnu přímo u zdroje, tj. v Černínském paláci, sídle MZV ČR.
Jde MZV ČR s dobou?
Ministerstvo zahraničních věcí ČR by mělo být vlajkovou lodí české e-diplomacie i na sociálních sítích. Je tomu ale skutečně tak? K myšlence tuto otázku kriticky zodpovědět mne vedl pohled na materiál, který jsme v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO) zpracovali pro naši mezinárodní konferenci o summitu východního partnerství EU ve Vilniusu. I laický pohled na stránky 4-13 snadno odhalí, že profily zahraničních účastníků konference hýří odkazy na weby a profily na facebooku či twitteru, a to povahy jak institucionální, tak osobní. U zástupců českého státu je to však informační pustina. Představitel ministerstva průmyslu a obchodu tak má vedle svého profilu uvedeno pouze lakonické „www.mpo.cz“ a situaci jen částečně zachraňuje popiska u pracovníka MZV ČR, kde je vedle webu uveden aspoň facebookový profil.
Profil MZV ČR na facebooku má však několik háčků. Předně myslí jenom na Čechy, takže jeho veškerý obsah včetně popisků je pouze česky. Dalším nedostatkem je jeho pojetí jako nástěnky, kam se často pouze dávají odkazy na oficiální web, aniž by se ve statusu jakkoliv uvedlo například shrnutí odkazovaného materiálu či důvod, proč stojí za pozornost. Posledním velkým nešvarem je podle mne opomíjení interakce s komentáři od občanů a péče o úroveň diskuze. Pod kondolencí ministra Kohouta k úmrtí palestinského velvyslance je proto i po několika dnech vulgarismus a otázky, na které nikdo ze strany ministerstva nereaguje. Ve srovnání s tím je menším nedostatkem, že stránka neumožňuje vkládání příspěvků od jiných osob a institucí a chybí i kontakt na admina, místo nějž je uveden pouze obecný e-mail info@mzv.cz. Veřejná část výše zmíněné konference o východním partnerství se proto nemohla přes facebook ministerstva pořádající institucí hladce propagovat, byť probíhala ve spolupráci s MZV a měl na ní vystoupit s úvodní řečí i sám ministr.
Přitom stačí tak málo… Třeba se podívat k našim polským sousedům. Jejich ministerstvo zahraničních věcí má facebookový profil v angličtině, systematicky se o něj stará a nabízí řadu audiovizuálních materiálů. Není divu, že má dvanáctkrát více příznivců, než facebook MZV ČR, který jich má jen cca tisíc. Poláci nezaostávají ani na Twitteru. Jejich MZV proto usilovně tweetuje a interaguje s cca 8,5 tisíci lidmi (naše MZV zde ani profil nemá) a stejně tak činí i jeho současný ministr, když oslovuje svých více než 166 000 followerů (náš ministr zahraničních věcí twitter nevyužívá).
Obavy či neochota?
Užití sociálních sítí pro účely e-diplomacie vyžaduje profesionální přístup otevřený novým technologiím a kreativitě. Stejně jako u dalších vyspělých demokratických států by mělo být cílem české e-diplomacie na prvním místě co nejsrozumitelnější sdílení názorů a informací s občany a mezinárodními partnery jednoduchou, levnou a dynamickou formou. Neutěšená situace novomediální přítomnosti českého MZV však ukazuje, že interaktivita, transparentnost a možnost kritické reakce nemusí být státní správě vždy po chuti, ani když jde o internet. Lidé chtějí sledovat své zvolené představitele a práci lidí, které platí ze svých daní. Ne software suše postující odkazy na web či automatické překlápění statusů z facebooku. Chtějí interagovat, hodnotit. A o tom to je. Zvedne MZV ČR hozenou rukavici nebo to dál nechá na Polácích?
