Už týden cloumá Polskem odposlechová aféra, která se ve středu večer dostala do nové fáze poté, co policie zasahovala v redakci týdeníku, jenž inkriminované odposlechy ministra vnitra a šéfa centrální banky uveřejnil. Celá kauza má dvě roviny – jedna se týká novinářské etiky a druhá svobody médií.
Foto: Varšavská restaurace Sova a přátelé, oblíbené místo schůzek polských politiků. Zdroj: Profimedia.cz
V pondělí týdeník Wprost uveřejnil tajně pořízené nahrávky, z nichž nejdůležitější byla ta zachycující rozmluvu ministra vnitra Bartłomieje Sienkiewicze a šéfa centrální banky Marka Belky, kteří byli nahráni neznámo kým během schůzky v restauraci "Sova a přátelé". Ministr z řad Občanské platformy premiéra Donalda Tuska se ptal Belky na okolnosti, za jakých by byla Polská národní banka ochotna pomoci vládě, kdyby se před parlamentními volbami dostal státní rozpočet do potíží, což by nahrávalo opoziční straně Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského. Belka místo, aby strážil z ústavy danou nezávislost centrální banky na vládě, si začal klást podmínky typu odvolání ministra financí Rostkowského. Tolik jen ve stručnosti k obsahu nahrávek. Nechme stranou obhajobu premiéra Tuska, že o schůzce nevěděl, i jeho politicky nešikovné rozhodnutí ponechat Sienkiewicze ve funkci. Stejně problematické je zachování zmíněného týdeníku.
Kdo si vodí hlídacího psa?
Nejde o to, že by zveřejnění informace o tajných piklích guvernéra Belky s vládou nebylo ve veřejném zájmu. Jde o způsob, jak Wprost materiály získal. Podle svědectví jiných polských médií neznámí lidé s kýženými odposlechy obcházeli i další redakce a nabízeli je zdarma. Evidentně tedy sledovali vlastní politický cíl. Zná ho redakce Wprostu? Ta se zcela logicky snaží na celé kauze vydělat, proto se rozhodla nahrávky publikovat postupně, druhou várku ohlásila na pondělí, kdy vychází nové číslo. Lze diskutovat, zda držení celé politické scény v napětí ve stylu „co všechno na nás mají“ se ještě vejde do role hlídacího psa demokracie. Nejspíše ano.
Děsivé však je, jak nejmodernější technika na jedné straně ulehčuje novinářům práci (není v podstatě problém kohokoliv tajně nahrát a předat to médiím) a na straně druhé destruuje právo na soukromí a mimo jiné také totálně zabíjí šanci na klasickou politiku, která se zčásti nutně odehrává v zákulisí. Jistě, bylo by fajn, kdyby politici byli ideálními bytostmi, které nelžou, neintrikují, nepomlouvají kolegy. Jenže s přetvářkou, intrikami a rozehráváním různých her se setkáváme i v běžném životě, třeba na některých pracovištích. Pokud by skutečně Tuskova vláda uzavřela nějaký tajný kšeft s nezávislou centrální bankou, bylo by to neomluvitelné a na rezignaci všech zúčastněných. Může to však doložit jedna nahrávka vytržená z kontextu? Média by měla podobné odposlechy publikovat až v momentě, kdy celé věci přijdou na kloub. Moc dobře to známe z některých českých médií, kterým někdo podstrčí (většinou policejní) odposlechy politika XY a ona je hned ochotně zveřejní, aniž si často ověří, v jakém kontextu byly pořízeny a komu to vše slouží.
Politická sebevražda, nebo bota prokuratury?
Veškerá debata o etičnosti postupu týdeníku Wprost se však stala akademickou poté, co ve středu večer zasahovali v redakci Wprostu policisté, prokurátoři a agenti tajné služby ABW, kteří zde hledali důkazy o trestné činnosti související s nelegálním pořízením odposlechů. Zásah měl tragikomický průběh a skončil spektakulárním vítězstvím redakce, když policie nakonec vycouvala, aniž se jí podařilo získat požadované materiály. K policejnímu fiasku přispěla i přítomnost mnohých novinářů z konkurenčních redakcí, kteří se rychle na místo dostavili. I díky sociálním sítím se zpráva o šťáře v redakci Wprostu šířila kosmickou rychlostí.
Stokrát se mohl premiér Tusk na čtvrteční ranní tiskové konferenci zaklínat, že prokuratura je nezávislá a že jemu osobně se zásah nelíbí. Podezření, že hlavním cílem policejní akce bylo získat zatím nepublikované nahrávky, se vyvrací těžko. Navíc, když zásah údajně iniciovalo oznámení ministra Sienkiewicze, jenž je do kauzy namočen! To se rovná politické sebevraždě. Donald Tusk nyní žádá okamžité zveřejnění všech nahrávek a zároveň volá i po vyšetření, kdo nelegální odposlechy pořídil. Jenže premiér se ocitá v těžkém podezření, že se jeho vláda pokusila umlčet nepohodlné médium. Ať už byl iniciátorem policejního zákroku kdokoliv, jedná se o nepřípustný útok na svobodu médií. Tady přece nešlo o bezprostřední ohrožení bezpečnosti státu, aby do redakce týdeníku musela vtrhnout policie. Pro pokus zabavit počítače novinářům se v tomto případě hledají slova obhajoby jen obtížně.
Svědčí o tom narychlo zorganizovaná novinářská petice odmítající zásah ve Wprostu, kterou podepsali i žurnalisté z médií, jež do té doby víceméně Tuskovu Občanskou platformu podporovala. Polské mediální scéně, která je daleko více názorově rozdělena než třeba ta česká, tato solidarita asi dlouho nevydrží. Nicméně Donalda Tuska čeká jeho doposud nejtěžší politický souboj v životě. Aby mohl získat zpět podporu, kterou dříve disponoval, bude muset nejdříve přesvědčit právě ta média, jež mu bývala nakloněna.
