Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Když před pěti lety schválilo 129 poslanců ze 161 přítomných tvz. náhubkový zákon, sklidili za to v médiích bouři nevole. Zákon kritizovali nejenom čeští novináři, ale např. i Evropská asociace vydavatelů novin. Mnoho se mluvilo o svobodě slova a demokracii. Šéfredaktoři klíčových médií poukazovali na to, že je veřejným zájmem publikovat odposlechy. A to především v souvislosti s prorůstáním korupce do státních orgánů. Zástupci médií v čele se 14 šéfredaktory dosáhli pouze částečného úspěchu u senátorů, kteří se snažili novelu zákona zvrátit. Nakonec však nebyli úspěšní a existenci zákona posvětil svým podpisem i prezident Klaus. Původně hrozilo při publikování odposlechů odpovědným osobám v médiích 5 let vězení a mnohamiliónová pokuta. Až v červnu 2011 došlo ke značnému zmírnění podmínek. Od té doby mohou být policejní odposlechy v médiích zveřejněny v případě, že se jedná o veřejný zájem.
Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?
Média objevila možnost publikování policejních odposlechů na jaře 2005, kdy bylo v plném proudu vyšetřování korupce v českém fotbalu. Zejména žižkovský bafuňář Ivan Horník či současný šéf Fotbalové asociace ČR Pelta jsou od té doby velice populární. Internetové servery a tištěná média se v průběhu několika měsíců předháněly v publikování doslovného přepisu nahrávek ze soukromí nejenom výše zmíněných pánů. Jejich neotřelou komunikaci zaznamenal i divadelní svět, který nechal díky Petru Čtvrtníčkovi vzniknout legendárnímu představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit. Byť šlo o legraci, tak už tehdy se začalo ukazovat, jak diskutabilní je zveřejňování podobných nahrávek ve jménu “veřejného blaha”.
A to byl jenom začátek. Ještě závažnější reakce vzbudila tzv. Kubiceho zpráva, kterou média získala díky tehdejšímu poslanci za KDU-ČSL Pavlu Severovi. Zpráva byla zveřejněna 29. května 2006, tedy jen několik dní před volbami. Její třaskavý obsah podle Jiřího Paroubka způsobil, že ČSSD zaostala ve volbách za ODS. Kubiceho zpráva totiž pracovala s variantou, že Františka Mrázka nechal zavraždit Václav Kočka, který patřil do širšího okruhu přátel Jiřího Paroubka. S Františkem Mrázkem souvisí i spis s názvem Krakatice, který česká média postupně zveřejňovala od poloviny roku 2008. Odposlechy byly realizovány v letech 1999 až 2003 a mapovaly styky mafiánského bosse Mrázka s politiky na všech úrovních. Nejspíš přispěly i ke konci Ivana Langera v politice a špatnému mediálnímu obrazu ODS, kterého se strana nezbavila do dnešních dní.
Těsně před zmírněním náhubkového zákona v červnu 2011 zase český veřejný prostor “bavily” publikované odposlechy ze soukromí femme fatale Věcí Veřejných Kristýny Kočí. Jejich obsah byl velmi pokleslý, ale o to víc se staly lákavým soustem pro bulvární i seriózní média.
Možná měl Marek Benda pravdu
Zkušenosti s Krakaticí a Kubiceho zprávou, ale i s kauzou korupce v českém fotbalu nejspíš vedly poslance k tomu, že i přes opakovanou kritiku z tuzemských i zahraničních médií, trvali na znění náhubkového zákona. Z dnešního pohledu je možné dát poslancům v čele s Markem Bendou částečně za pravdu. Spisy z vyšetřování a odposlechů v kauzách Rath, Nagyová a Janoušek média publikovala bez jakéhokoli uzardění. V posledních dnech se sice objevilo několik sebekritických článků prakticky ve všech médiích, ale těžko je brát vážně. Needitované odposlechy zvýšily jejich čtenost mnohonásobně a nelze věřit tomu, že by snad média tohoto kroku upřímně litovala.
Mnohem závažnější je fakt, že za podobné úniky nebyl v podstatě nikdo nikdy potrestán. Pokud tedy pomíjím oněch 25 000 Kč pokuty pro Pavla Severu. Přitom, jak mi při našem předloňském rozhovoru potvrdil bývalý zaměstnanec Ministerstva vnitra John Bok, není vůbec složité zjistit, kdo příslušné dokumenty předává médiím. Vůle ovšem chybí. Před týdnem se sice v souvislosti s úniky z vyšetřovacího spisu lobbisty Janouška objevila zmínka, že Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) tuto záležitost prověřuje. Zkušenosti se všemi dosavadními úniky odposlechů však příliš velkou naději nedávají.
Veřejný zájem nade vše
Ani Syndikát novinářů nemá žádné páky, jak by trestal pochybení šéfredaktorů, kteří zveřejňují bez souhlasu např. SMS českých politiků. Na mysli mám konkrétně publikování SMS exprezidenta Klause v době prezidentské kampaně, ve které psal Klaus v nadsázce své známé, že pokud zvítězí Karel Schwarzenberg, bude uvažovat o emigraci. Tehdejší šéfredaktor Lidových novin Balšínek obsah zprávy bez váhání zveřejnil. Podal jsem v této souvislosti stížnost na Syndikát, protože mi takový krok přišel nedůstojný tradice novin, kde působili pánové Čapek, Poláček a další novinářští bardi. Syndikát mi sice dva měsíce po sobě poslal zprávu o tom, že se pana Balšínka dotazovali, ale poté vše vyšumělo. Ve jménu vágní formulace “veřejného zájmu” si jsou totiž média schopna ospravedlnit téměř cokoli. Tato volná formulace způsobuje, že jsme prakticky denně zavaleni méně či více intimními detaily ze soukromí obětních beránků veřejného zájmu. Někdy jde jen o SMS, jindy o publikování kompletních spisů. Třeba i den poté, kdy spatřily světlo světa.
Díky našim médiím se tak stáváme nedobrovolnými účastníky reality show, která činí z každého vyšetřování nejapnou frašku. Chybí už pouze zpívající sloní muž a žonglující siamská trojčata. Zároveň se však média ke své smůle stávají prostředníky k vyřizování účtů mezi mocnými v České republice. Lhostejno, jestli jde o státní žalobce nebo mocné lobbisty. I obviněný politik má právo na soukromí. I podezřelý lobbista by neměl být vláčen médii jako lovná zvěř.
