Česká média jsou vzhledem ke kompletní generační výměně po pádu komunistického režimu unikátní. Na uvolněná místa po novinářích spjatých s komunistickým režimem nastoupili po sametu dvacetiletí nadšenci. Neměli sice žádné zkušenosti, ale ocitli se ve správný čas na správném místě.
Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Nejenom politika a byznys, ale právě i média byla zkraje 90. let vhodnou oblastí k nastartování úspěšné kariéry. Přelomová doba přála nadšení a aktivismu. Novináři se stali hlavní hnací sílou demokratického hodokvasu. Bezprostředně ovlivňovali dění v zemi a od té doby své výsostné pozice již, bohužel, neopustili. Vznikalo mnoho deníků a časopisů, kterým povětšinou šéfovali velmi mladí lidé bez zkušeností. Odcházející šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr se stal např. šéfredaktorem Českého deníku již ve svých 26 letech, po pouhých 3 letech působení v "opravdových" médiích. Bez zkušenosti s řízením lidí.
Taková praxe není na západ od našich hranic obvyklá. Když zůstaneme v anglosaském světě, tak snad nikdy v historii tiskovin, jako jsou např. The Times, The Guardian či The Washington Post, se nestalo, aby v jejich čele stál kdokoli před dovršením třiceti let. Dokonce ani třicátníci se nestávají příliš často šéfredaktory celostátních deníků, které mají moc ovlivňovat veřejné dění. V Československu a dalších postkomunistických zemích střední a východní Evropy bylo naopak něco takového běžnou praxí. Ke škodě samotných nezkušených šéfredaktorů i úrovně médií vůbec.
S nadšeným aktivismem vstříc světlým zítřkům
Pokud přece jenom měli jakés takés zkušenosti, obvykle se týkaly pouze samizdatu. V horším případě jen studentských časopisů a psaní do šuplíku. Také Pavel Šafr (nar. 1967) se jako původní profesí knihovník ještě stihl podílet na vydávání samizdatových tiskovin. Co však je a bylo dobré pro disidentskou publicistiku, to je ve standardním mediálním prostředí demokratického státu jaksi přebytečné. Na mysli mám onen "nadšený aktivismus", se kterým vrhli disidentskou publicistikou políbení mladí novináři do velkého světa médií. A často rovnou do vedoucích funkcí.
Z těchto skutečností pramení ten dnes tolik nepříjemný aktivismus, který z obyčejné novinařiny dělá politikum s cílem ovlivňovat dění v této zemi. Za každou cenu. Bez ohledu na realitu. Co bylo v hektických letech 89- 93 roztomilé a snad i pochopitelné, stává se dnes přítěží. I po 25 letech, kdy žijeme v relativně demokratickém zřízení, nestačila média ztrátu dohnat. Jako by se tehdejší mladí novináři chtěli distancovat od svých komunismem načichlých předchůdců, kteří museli být vůči režimu servilní. Když pomineme první měsíce euforie, kdy byla kritika tuzemských demokratických politiků nepřípustná, postavili se novináři vůči vládnoucí garnituře neadekvátně.
Jsem novinář a volím…
Jako by každá pozitivní zmínka o dění v zemi byla a priori špatná a připomínající snad servilitu novinářů působících před rokem 89. Jako by jakákoli podpora dané politické straně byla zradou role "hlídacích psů" demokracie, kterou se média honosí. Ve vyspělých západních médiích je přitom obvyklé, že již při samotném vyslovení názvu novin víte, koho na politické scéně podporují. Veřejně a bez uzardění. Dokonce, jak mi při našem rozhovoru říkal poradce českých politiků Tomáš Haas, před volbami doporučují svým čtenářům, koho mají volit. Záležitost v našich luzích a hájích nemyslitelná. U nás se tváříme, že máme objektivní média, která nikomu nestraní.
Jakákoli projevená sympatie vůči politické straně, byť třeba jenom mezi řádky, je ihned podrobena ostré kritice. Té se nevyhnul ani zmíněný Pavel Šafr a mnozí další. V jeho případě šlo o údajnou příchylnost k ODS. Přitom sám Šafr nikdy veřejně tuto stranu nepodpořil. Nebylo by ani příliš fér vyčítat mu, že v letech 1994 až 1997 vedl společně s Robertem Čásenským a Michalem Musilem poradenskou agenturu Penguin, mezi jejíž klienty patřila mj. právě ODS.
Pamatuji si ovšem, že i např. šéfredaktor Respektu Tabery byl při svém vystoupení v Hyde Parku (listopad 2012) některými diváky obviňován, že straní ODS. Což je zrovna v jeho případě poněkud bájivá představa. Podobné zmatky ovšem vyplývají právě z toho, že se naše média vydala „třetí“ cestou.
Osmý odchod velkého knihovníka
U většiny našich novinářů musíme číst mezi řádky, abychom se dozvěděli, koho vlastně podporují, potažmo, koho budou volit. Známe jejich jména, ale nevíme téměř nic o jejich skutečných politických preferencích. Pokud jsou náhodou demaskování, tak se až zuřivě brání tomu, že by snad mohli podporovat jistou stranu. Jako by na tom bylo něco špatného. V tomto článku tolikrát omílaná mediální značka Pavel Šafr je příkladem toho, jak složité je české novináře dešifrovat. Šafr už stihl být ve svých 47 letech osmkrát šéfredaktorem deníku či časopisu. Čím více má Šafr a jemu podobní za sebou šéfredaktorských pozic, tím méně čtenáři vědí, jaké jsou jeho názory a kým vlastně je. To rozpětí je až neuvěřitelné. Z Českého deníku, přes Denní Telegraf a Lidovky do DNES. Dále do Reflexu přes Blesk, s krátkým intermezzem v dětském magazínu ABC, opět do Reflexu a z něj… kam?
Stejně jako v případě neúspěchu projektu ECHO24 o pět let mladšího Dalibora Balšínka, také u Pavla Šafra si nedovedu představit, kam mohou jeho kroky v médiích směřovat. Protože byl šéfredaktorem doslova všude, tak si lze těžko představit, kam by na této úrovni ještě mohl zamířit.
Normalizace českým médiím neuškodí
Bohumil Doležal se ve svém posledním blogu vyjadřuje k odchodu Šafra z Reflexu a přirovnává v negativním slova smyslu situaci v tomto magazínu k "normalizaci". Jsem opačného názoru. I přesto, že jsem se Šafrem souhlasil v mnohém, považuji jeho aktivisticko-emotivní styl práce za přežitý. Aktivismus je do jisté míry prospěšný, protože reprezentuje zapálení pro správnou věc. Problém je, že když aktivismus a hraná objektivita převáží nad novinařinou. A toho jsme svědky prakticky denně.
Jistá míra normalizace by tedy dle mého názoru prospěla nejenom Reflexu, ale všem českým médiím. Kdybychom za sebou měli v minulém století standardní demokratický vývoj, nehrozilo by, že se tolik šéfredaktorů stane ještě před dovršením padesátky v médiích prakticky nezaměstnatelnými. A to je samozřejmě ještě ten nejmenší problém, který by nás měl v souvislosti s českými médii tížit. Jestli má být ovšem spásným řešením rozparcelování mediálního prostoru mezi malé české oligarchy, to už je věc jiná.
