Na obrazovku České televize se konečně dostal dlouho inzerovaný dokument Dělníci bulváru. Snímek je součástí druhé série cyklu Český žurnál. Spíš než samotný dokument nakonec upoutaly jeho recenze a kritiky v seriózních i bulvárních médiích. Nejde jen o bouři ve sklenici vody?
Foto: Vít Klusák, režisér dokumentu ČT Dělníci bulváru. Zdroj: Profimedia.cz
Pro nezasvěcené a ty šťastnější, kterým snímek Dělníci bulváru i doprovodná mediální masáž unikly, stručně shrnu, o co vlastně jde. Režisér Vít Klusák se rozhodl poodhalit svým divákům fungování zákulisí bulvárního serveru Extra.cz, který vede poměrně zajímavá osobnost Pavel Novotný. Během šedesáti minut se divák dozví, že slova Rom, Facebook a pedofil v titulku prodávají a že stejně prodává i nahota, že Pavel Novotný hodně pracuje, ovšem jeho práce ho baví (nebo se tak tváří), že má rodinu, která z jeho práce nadšená není, a že redaktorka Olga Path Štiplová je ve svém nitru asi hodný člověk, ale snaží se to skrýt přemírou líčení a drog.
Nebudu ten dokument hodnotit. Bylo o něm napsáno už hodně slov a pravděpodobně jsem ho asi ani nepochopila, protože jsem dlouho přemýšlela, proč vzbudil takový ohlas. Možná, možná je za tím celospolečenský zájem o bulvární média. Jistě, bulvární deníky v Česku čte 1,7 milionu lidí, jenže to se děje už dlouho. Je to levný tisk pro většinovou populaci, která jej přečte a poté zahodí, či s ním zatopí.
Pro mě byl ovšem fascinující zájem „elit“ o fungování bulvárních médií. Seriozní deníky i týdeníky dokument hodnotily a nikdy nezapomněly přidat i hodnocení práce bulvárních redaktorů. Když se před rokem na serveru lidovky.cz objevila analýza, proč jsou zprávy o Ivetě Bartošové pro lidi tak zajímavé, byl to jeden z nejčtenějších článků.
Před psaním tohoto článku jsem přemýšlela, co je bulvární médium a co už není. Když se online deník snaží zvyšovat si čtenost zařazením bulvárnějších témat (sex se zvířaty, vražda taxikáře, vražda politika, děti v ohrožení života atd.), jde stále o seriozní zpravodajství? Pracovala jsem rok a půl pro seriozní online deník a mé nejčtenější články byly: „Mladík ve Znojmu znásilnil berana“, „Divoký sex ve výtahu způsobil poruchu“ atd. Když šéfredaktor Pavel Novotný zmiňuje jaká slova zařadit do titulku, aby byl čtený, vzpomínám si na svoji práci. Z vlastní zkušenosti vím, že také seriózní tištěná média a online deníky se snaží o atraktivní, někdy až lehce zavádějící titulky, jen aby upoutaly čtenářovu pozornost.
Když je dělník celebritou
Nabízí se ještě odpověď, že Dělníci bulváru získali takový mediální zájem, protože ukazují fungování redakce. Můžeme spekulovat, že pokud by Klusák přišel se svojí kamerou do redakce serveru iDnes.cz a následně sledoval redaktory při práci venku, že by jej rovněž všichni zhlédli a následně dlouze komentovali. Dá se s tím souhlasit, ale ne zcela.
Bulvární redaktoři jsou v hlavách většiny lidí sami celebritami. Obchází večírky, znají ty tváře, co se na ně šklebí v trafikách na pultech a shlíží na ně z obrazovek, pravděpodobně si s nimi i tykají a sem tam jim bodnou kudlu do zad v podobě podpásového článku. Bulvár je atraktivní, protože umožňuje běžným lidem poodhalovat tajemství celebrit. Nad zprávami o ztroskotaných manželstvích herců si muž uvědomí, že denní hádky s manželkou jsou vlastně v pořádku, nad články o alkoholových excesech hvězdiček jim dojde, že nepijí zase až tak moc. Bulvár útočí na ty nejnižší pudy a vytváří pro lidi iluzi, že jejich život není tak podělaný. Pořád je pro mě ovšem problém rozlišit, co bulvární je a co už není. V tom případě by lifestylové magazíny informující o životech celebrit byly bulvární. Deník iDnes.cz, který své běžné zpravodajství obohatil o rubriky Revue, OnaDnes a Xman, kde jsou články o celebritách či rady, jak obohatit sexuální život (pro ženy a pro muže), by pak rovněž nebyl seriozní.
Zkusíme to jinak, zkusíme vymezit, co je seriozní zpravodajství. Z pouček ve škole si pamatuji, že by se mělo pokusit být objektivní (ačkoli skutečná objektivita je nedosažitelná), nestranné a vyvážené. Znamená to v článku či reportáži nikoho neupřednostňovat, dát všem stranám stejný prostor a snažit se být objektivní (uvádět pouze informace od zdrojů a v případě vlastních hypotéz předeslat, že jde o domněnku redaktora). Všechna tato pravidla jsou hezká a mohou nám pomoci odlišit bulvární médium od seriozního.
Tři přístupy k tragické události
V rámci předmětu Mediální kritika jsem srovnávala reportáže o vraždě politika Romana Housky v týdenících Reflex, Respekt a Týden. Kauza mě osobně zajímala a ještě více mě zajímalo, jak se může informování o ní lišit. Nebudu vás napínat, lišilo se velice. Redaktor týdeníku Reflex Dušan Šrámek pojmenoval svoji kauzu či své zamyšlení: „Houska zmizel, jede se dál (Podtitulek: Stal se přežitkem, zbytečnou zátěží. Přitahoval nežádoucí pozornost policie)“. V ní bez zdrojů uváděl informace, že smrt Housky byla jasná vražda na politickou objednávku, kterou vykonal profesionál. Dále uvádí, že Houska měl doma archiv, kterým ostatní vydíral. Ve zkratce Dušan Šrámek ve své „reportáži“ přišel se spoustou nových skutečností, které možná nevěděla ani policie, ale ani u jedné z nich neuvedl zdroj. Mnohem lépe na tom byl časopis Týden, kde novinář Josef Hympl zveřejnil řadu nových informací a u všech uvedl zdroj a i u většiny svých hypotéz předeslal, že jde o jeho domněnku. Ovšem z hlediska hodnot seriozního zpravodajství nejlépe pojali kauzu Housky redaktoři týdeníku Respekt Ondřej Kundra a Ivana Svobodová, kteří měli u všech informací doplněný zdroj a jen na závěr uveřejnili hypotézu jednoho z účastníků kauzy, jak se celá věc mohla vyvíjet.
Nyní se na to podívejme z druhého konce. Respekt, který v našem malém srovnání vyhrál v aspektech serióznosti, má ze všech hodnocených časopisů nejmenší náklad. Naopak nečtenější je časopis Reflex, který podle mě nesplňuje požadavky na seriózní zpravodajství. Nabízí se otázka, jestli být seriózní není na škodu.
