Slovinská média jsou považována za relativně svobodná. Například podle indexu svobody tisku, sestavovaného Novináři bez hranic, se Slovinsko loni umístilo na 35. místě ze 179 hodnocených zemí (ČR obsadila 16. místo). Dobrých výsledků dosahuje Slovinsko i ve výzkumech organizace Freedom House týkajících se svobody projevu.
Foto: ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Za svou již téměř 23-letou existenci se malé zemi u Jaderského moře podařilo poměrně rychle a úspěšně projít složitým procesem politické transformace k západnímu modelu demokracie, což pozitivně ovlivnilo i svobodu místních médií. Žádný systém však není dokonalý a chyba se vždy najde.
Budování svobody
Slovinsko se jako první z jugoslávských entit na počátku 90. let rozhodlo vyhlásit nezávislost na nedemokratické, komunisty ovládané multietnické Socialistické federativní republice Jugoslávie. Vydalo se, jako téměř všechny státy za železnou oponou, cestou západní demokracie a tržní ekonomiky. Změnu politického systému završilo na konci roku 1991 přijetí nové ústavy, která médiím garantuje svobodu projevu. Započal také rozsáhlý proces privatizace, který se nevyhnutelně dotkl i sdělovacích prostředků. Slovinskou zvláštností bylo, že na rozdíl od jiných zemí střední Evropy se privatizace mediální sféry účastnili především slovinští investoři, když zahraniční kapitál byl ve větší míře přítomný pouze v oblasti komerčního televizního vysílání. Většina médií se ocitla v soukromých rukou, stát si ale ve svém vlastnictví ponechal gigant pod názvem Radio-televize Slovinsko (RTV).
RTV vznikla již v roce 1928 (tehdy pod názvem Radio Lublaň). Spadají pod ni tři celostátní (TV SLO 1 a TV SLO 2 a kanál TV SLO 3 vyhrazený pouze pro přenosy ze slovinského Národního shromáždění) a dvě regionální televizní stanice. RTV dále zahrnuje osm radiostanic: tři jsou celonárodní (Radio Slovenija 1, 2 a 3), dvě vysílající v Koperu a Mariboru mají lokální charakter, dvě stanice jsou určeny pro italskou a maďarskou národnostní menšinu a jedna, Radio Slovenia International, má poskytovat informace zájemcům ze zahraničí.
Vláda zasahuje
Na vysílání státních médií se vztahují kvóty Evropské unie, určující poměr mezi domácí a zahraniční produkcí. Slovinský zákon o televizi a rozhlasu tuto kvótu stanovil na 25 % domácí produkce. Podle zákona je RTV také povinna vyčlenit vysílací čas pro italskou a maďarskou menšinu. Omezení týkající se domácí produkce a vysílacího času vyhrazeného menšinám nejsou v rozporu s principem svobody médií, i když do jisté míry ovlivňují jejich obsahovou stránku.
Skutečným problémem se však stala úprava zákona o RTV z roku 2005. Vedoucí funkce v mediálním konglomerátu již nemají obsazovat kandidáti vybraní občanskou společností (tedy akademici, spisovatelé, intelektuálové a podobně), ale ti, které vyberou politici. Zákon byl podroben ostré kritice doma i v zahraničí, kdy dokonce došlo k vypsání referenda o kontroverzní změně: 50,2% voličů, skoro až podezřele těsná nadpoloviční většina, se vyslovilo pro jeho nové znění. Stížnosti Rady Evropy ani jiných institucí pak už nebyly brány v potaz. Od té doby trvají spekulace o tom, do jaké míry je RTV skutečně nezávislá, což oslabilo její důvěryhodnost.
Podobný osud potkal také Slovinskou tiskovou agenturu (STA). Ta byla založena v roce 1991 a je hlavním informačním zdrojem pro slovinská i zahraniční média ohledně dění ve Slovinsku. Denně se na ni spoléhají desítky novinářů, kteří poskytnuté informace zprostředkovávají veřejnosti. Ani v jejím případě se však nedá říci, že by byla nezávislá. Od svého vzniku totiž přímo spadá pod kancelář premiéra republiky a je tak pod trvalým dohledem a vlivem vlády, která je jejím vlastníkem.
Korekce svobody
V roce 2006 došlo k další, velmi kontroverzní změně na slovinské mediální scéně. Zákon o masových médiích byl doplněn dodatkem, který zavádí možnost tzv. korekce. Pokud se v jakémkoliv slovinském médiu, státním nebo soukromém, objeví informace, která uráží osobu, jíž se týkají, ta může žádat nápravu. Korekce pak spočívá v tom, že médium musí v minimálně stejném rozsahu na stejném místě prezentovat fakta, která přinášejí odlišný pohled na věc. O nápravu přitom lze žádat i v případě, že jsou všechny informace v původním sdělení pravdivé. Korekce omezují možnost médií publikovat kriticky laděné články, což může v krajním případě vést až k autocenzuře. Zmíněný dodatek zákona limituje média i „fyzicky“, kdy určitý prostor v médiích může být okupován korekcí a neposkytuje místo pro nové události.
Situace na slovinské mediální scéně rozhodně není kritická. Několik šrámů na jinak čistém štítu však nevypadá jako náhoda. Vláda si skrz RTV a STA hlídá, jaké informace se k příjemcům dostanou a jaké ne. Není přitom podstatné, do jaké míry tuto možnost využívá, ale to, že vůbec existuje. Korekce pak mají potenciál zastrašit editory od publikování kriticky laděných článků. Velmi dobré umístění v žebříčku Novinářů bez hranic se tak může jevit jako překvapující.
