V posledním srpnovém týdnu se na stránkách polského tisku objevily vzpomínky na konec tzv. Pražského jara, když tři týdeníky, shodou okolností vycházející ve stejný den, připomněly 45. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Foto: srpen 1968, Praha, okupace sovětskou armádou, tank před Prašnou bránou, Zdroj: Profimedia.cz
Každý z listů nabídl jiný úhel pohledu na tuto událost. Týdeník wSieci (26.8.) se zaměřil především na reakci polského obyvatelstva, jehož většina prý s Čechoslováky sympatizovala a za zapojení polské armády do akce řízené Sovětským svazem se styděla. Opoziční aktivisté v Polsku šířili letáky na podporu československé snahy polidštit socialismus, objevovaly se nápisy na zdech útočící na Sovětský svaz. Své schytaly i různé pomníky, například socha rudoarmějce skončila s odpadkovým košem na hlavě. Některé známé osobnosti vystoupily kvůli okupaci Československa z polské komunistické strany, byl mezi nimi i historik a pozdější ministr zahraničí Bronisław Geremek. Nejvážnějším aktem odporu se ovšem stal čin otce čtyř dětí Ryszarda Siwce, který se na protest proti „nevyprovokované agresi vůči bratrskému Československu“ upálil na stadioně ve Varšavě během státních oslav dožínek.
Nesouhlas umělců s polskou invazí
Týdeník Do Rzecy (26.8.) osvětlil, jak se k vstupu 25 tisíc polských vojáků do Československa postavili polští umělci. Svůj nesouhlas vyjádřili mimo jiné spisovatelé Jerzy Andrzejewski, Sławomir Mrożek nebo Gustaw Herling-Grudziński. Posledně jmenovaný napsal text „Půl milionu vojáků proti 2 000 slovům“, jenž odkazoval na slavný text Ludvíka Vaculíka 2 000 slov, který se stal jedním ze symbolů Pražského jara. Do prekérní situace se dostali pořadatelé hudebního festivalu v Sopotech, kterého se v osudných srpnových dnech účastnili i čeští hudebníci v čele s Karlem Gottem. Ti bojkotovali 21.8. oficiální banket festivalu a nepřišli pak ani na slavnostní zakončení.
Násilné chování Čechů k polským ženám
Časopis Uwaźam Rze (26.8.) klade důraz na chování Čechů k Polákům v měsících následujících po 21.srpnu. Není to příjemné čtení. Jednání Čechů po vstupu oficiálně spřátelených vojsk bylo podle autora článků specifické a lze ho snad vysvětlit mentalitou odlišnou od té polské. Místo, aby povstali, snažili se Češi okupantům znepříjemňovat život. Uważam Rze se pozastavuje nad tím, že odveta za okupaci se občas proměnila v násilné akce vůči polským ženám. Některé případy uváděné autorem působí neuvěřitelným dojmem. Polky pracující v tehdejším Československu nechtěli zdejší řidiči brát do autobusů nebo je nechtěli obsloužit v českých obchodech s tím, že „brambory snědl Gomułka (Pozn.: tehdejší šéf polské komunistické strany) a jablka vaši vojáci“. Občas bylo prý polským ženám nadáváno do prostitutek, některé byly i zmláceny. Týkalo se to třeba dvou Polek vítajících příchod polské armády do Nového Města Nad Metují.
Pro poněkud nerytířské chování některých českých jedinců nabízí článek Uważam Rze jedno možné vysvětlení. Jako Poláci pohlíželi s odporem v roce 1920 na hordy bolševiků valící se z Východu, stejně tak v srpnu 1968 měli Češi právo smýšlet o Polácích jako o „nájezdnících z divokého kraje“. Podle autora byla totiž na české straně hranice daleko vyšší životní úroveň než na té polské.
