Nedávný odchod Pavla Šafra z Reflexu se stal symbolickou tečkou za loňskou „oligarchizací“ českého tisku, kdy se většina významných titulů ocitla ve vlastnictví českých velkopodnikatelů. Ačkoliv je Šafr důležitou postavou české polistopadové žurnalistiky, mediální statistiky dokládají, že mainstreamové tiskoviny přešly jeho rezignaci na šéfredaktorský post víceméně výmluvným mlčením. Informovaly o ní pouze některé internetové servery. To je pro dnešní stav českých médií příznačné.
Foto: Pavel Šafr, bývalý šéfredaktor časopisu Reflex. Zdroj: ČTK/Fotobanka ČTK/Štěrba Martin
Reflex se loni pod Šafrovým vedením hodně vymezoval vůči Andreji Babišovi, kterému vytýkal propojení mediální, politické a ekonomické moci. Poté, co Babiš v rámci Mafry převzal významné celostátní deníky a zpravodajské portály, napsal Šafr dokonce dopis mezinárodní organizaci Freedom House s tím, že je u nás ohrožena svoboda médií. Jenže na konci prosince si finančníci spjatí se skupinou J&T koupili českou mediální větev skupiny Ringier, včetně Reflexu. Možná je to náhoda, ale od té doby se tento týdeník vůči Babišovi již tolik nevymezuje. Náhoda to ale spíše nebude…
Pokud si zrekapitulujeme situaci, tak nyní při troše zjednodušení ovládají trh tištěných médií Andrej Babiš (MFD, LN, Metro atd.), Zdeněk Bakala (HN, Respekt, Ekonom atd.), Daniel Křetínský s Patrikem Tkáčem (Blesk, Aha!, Reflex, Sport atd.) a Jaromír Soukup (Týden, Instinkt atd.). Kromě Křetínského s Tkáčem se všichni nějakým způsobem alespoň na chvíli zapojili do politiky. U současného ministra financí Babiše to není třeba připomínat, u Zdeňka Bakaly coby přítele a sponzora některých politiků asi také ne. Jaromír Soukup dělal před lety náměstka na ministerstvu školství za Stranu zelených a spekuluje se o jeho podílu na pádu Topolánkovy vlády v březnu 2009 (skrze poslankyně Zubovou a Jakubkovou).
Média jako pokračování ekonomických válek jinými prostředky?
Zmínění pánové jsou však především obchodníci, kteří patří k nejbohatším lidem u nás. A svět velkých peněz se dokáže dohodnout, rozparcelovat si hřiště. Upovídanou parlamentní demokracií někteří protřelí miliardáři občas trochu pohrdají. Mnozí známí byznysmeni tudíž chválí Babišovo působení v politice, neboť mají pocit, že politiky – amatéry nahradil profík, jenž dá zemi do pořádku. Loni na podzim se objevila spekulace, že Babiš předtím, než si koupil Mafru, oslovil Bakalu s nabídkou, aby si společně pořídili český Ringier (viz článek „Svoboda slova v éře oligarchů“, Reflex 7.11.2013). Vztahy mezi oběma pány tedy pravděpodobně nebudou nejhorší. Pro svobodu tisku to není úplně dobrá zpráva. Média, která by měla velký byznys a politiku kontrolovat, jsou v rukou byznysmenů, pro něž je investice do médií prostředkem pro hraní politických a ekonomických her.
Nastalá situace samozřejmě neznamená konec svobody českých médií. Nicméně jsme se posunuli poněkud na Východ, kde například na Ukrajině drží vlivná média různí oligarchové, kteří mají různé zájmy, takže pokud si člověk chce udělat názor na tu kterou věc, musí pečlivě sledovat více zdrojů a vědět, kdo za nimi stojí. My máme samozřejmě oproti Ukrajině výhodu, že se tu média mohla 25 let svobodně rozvíjet. I v médiích přebíraných českými miliardáři působí řada novinářů, kterým člověk může důvěřovat, na druhou stranu oni redakční politiku neurčují. Nezáviděníhodná je především pozice žurnalistů v Babišových médiích. Jak mohou psát o domácí politice, když je vlastní vysoce postavený politik? Tisíckrát mohou vylepšovat vzhled deníku, zkvalitňovat svou práci, sestavovat redakční rady ze známých osobností, ale tu elementární důvěru, že nehrají v zájmu svého vlastníka s premiérskými ambicemi, prostě získat nemohou. Pro papírové noviny je to na pováženou o to více, že jim v dnešní on-line době rychle klesá prodaný náklad.
Mediální výchova v Čechách?
Pro zachování svobody slova představuje velkou výhodu internet, kde vznikají zajímavé novinářské projekty. Řadu příznivců si získalo ECHO 24, vznik nového měsíčníku ohlásil bývalý šéfredaktor MF DNES Robert Čásenský. Už přes deset let existuje internetový zápisník Bohumila Doležala, který zde originálně glosuje především domácí politiku i dění v médiích. Podobných informačních zdrojů se najde mnoho, i když se málokdy jedná o plnoformátové noviny. Tahle roztříštěnost a přehršel informací, jimiž jsme ze všech stran zahlcováni, představuje odvrácenou tvář internetu.
Lidé často čerpají své „znalosti“ z naprosto nevěrohodných webových stránek a snadno podléhají manipulaci a propagandě. Situace na Ukrajině budiž toho nejlepším příkladem. Ve chvíli, kdy se na nás valí naprosto protichůdné informace, může člověk – jenž není vzdělaný v historii, nemá trénované kritické myšlení ani povědomí, jak média fungují – snadno skočit na špek. Proto by nebylo rozhodně od věci, kdyby se na školách zavedla povinná mediální výchova, neboť roztříštěnost mediálního spektra se bezpochyby bude stále více prohlubovat. Bylo by tudíž dobré, kdyby se lidé už ve školních lavicích obecně učili, jak hledat relevantní informace, jak s nimi pracovat, analyzovat novinářské texty, zkrátka rozvíjeli by své kritické myšlení. Pak by si třeba dokázali spojit obsah daného média se zájmy jeho vlastníka. Pokud chce stát v rámci školní docházky vychovávat z dětí samostatné dospělé lidi, a nikoliv ovce, mediální výchova se zdá býti dobrý nástrojem. Teď už jen zbývá zajistit, aby ji měl kdo učit…
