Na obrazovky minulé pondělí zamířila Clona. Další z mnoha detektivních seriálů chce zaujmout spíš vizuální složkou než obsahem. V posledních letech co rok vznikne minimálně jeden detektivní seriál, aby zůstal brzy zapomenut a byl vzkříšen až v případě nutnosti zaplnění místa v programovém plánu.
Foto: Vica Kerekes, Kryštof Hádek. Zdroj: ČTK/Šimánek Vít
Začneme od počátku, tedy od roku 1968 a od rady Vacátka. Hříšní lidé města pražského byl seriál, který těžil z idealizování období první republiky a z výborného námětu Jiřího Marka. Zločinci v něm ctili určitá pravidla, vyšetřovatelé s nimi také jednali s uctivostí, a i když šlo o mord, vždycky se všechno dořešilo během jednoho dílu, takže se divák neudržoval v napětí. Mám pocit, že podobný skvost už vzniknout nemůže. Na úspěch tohoto seriálu navázal o necelých patnáct let později Antonín Moskalyk sérií Panoptikum města pražského. „Čtyřku“ už nevedl rada Vacátko, ale nastoupil místo něj rada Korejs. Jinak se případy odvíjely v podobném duchu jako za rady Vacátka ke spokojenosti diváků.
Od soudruhů k páterovi
Mezitím vznikla normalizační perla Malý pitaval z velkého města, který měl ukázat pracujícím občanům, jak nebezpečné a podlé mohou být kriminální živly. Samozřejmě některé díly nebyly tak špatné. Bohužel jak se tvůrci snažili vykreslit práci policistů skutečně do sebemenšího detailu, vznikly zdlouhavé a nudné epizody, při nichž je člověk nakonec rád za agitku, protože soudruzi to občas oživili.
Pojďme na počátek let devadesátých na Hříchy pro pátera Knoxe. Spojení námětu Josefa Škvoreckého a režie Dušan Kleina dalo vzniknout něčemu neskutečnému. Na jedné straně jsou zajímavé detektivní případy, zvýšené nároky na diváka, aby sám popřemýšlel, kdo je vrah, a Dušan Klein, který se vtělil do role průvodce a po vzoru Hitchcocka hází vodítka, na druhé straně je nepříliš povedený zpěv v podání Zlaty Adamovské a příšerná móda let devadesátých. Vzhledem k tomu, že televize tento seriál neustále reprízuje a že vždycky když mám možnost jej sledovat, tak neodolám, půjde asi nejen o moji srdeční záležitost. Smutné je, že série Hříchy pro diváky detektivek, která vznikla o tři roky později, už na první úspěchy svého předchůdce navázat nezvládla. Nevím, jestli to bylo přeobsazením hlavní hrdinky, nebo tím, že seriál už nebyl vysílán živě, ale jednalo se o sestup.
Naštěstí již o dva roky později, tedy v roce 1997, vznikly Četnické humoresky. Spojení Antonína Moskalyka, období první republiky a bodrých četníků si diváky získalo a udrželo si je i v době, kdy na režisérské židli Moskalyka vystřídala jeho dcera Pavlína. Vzhledem k tomu, že se časté reprízy seriálu v České televizi stále těší vysoké sledovanosti, není třeba o úspěších tohoto dále hovořit.
Detektivky pro 21. století?
Přesuneme se nyní do 21. století, kdy televize Nova přišla hned se dvěma esy, kterými si chtěla získat srdce milovníků detektivek. Prvním z nich je seriál Expozitura, který diváky lákal na příběhy podle skutečných událostí a na rozplétání chapadel korupce, jenže mně osobně to celé připadalo dost překombinované a nereálné, ačkoli věřím, že námět ke scénáři byl postavený na skutečných příbězích. Možná je to moje chyba, že v hlavě nezvládám udržet po šestnáct dílů jména několika desítek lidí a zároveň mi vadí nesmyslné natahování příběhu záběry z ruční kamery, které mají zaručit, že když díl skončí s hrdinkou v naprosto zoufalé a patové situaci, že si příště zapnete televizi znova. Někteří si ji však už raději nezapnou…
Druhým je Kriminálka Anděl. Vlastně bylo divné, že tvůrci dlouhou dobu opomínali úspěchy seriálů Kriminálka Las Vegas a Kriminálka Miami. Nápad vykrást úspěšný zahraniční seriál tím, že vsadím na podobně efektní střih, krásné, sympatické a hlavně všehoschopné hlavní představitele a opravdu dobrou hudbu, uspěl. K seriálu se přidávají stále další a další řady, a i když se teď na pár let přesunul Martin Stropnický na ministerstvo obrany, věřím, že až jeho angažmá ve vysoké politice skončí, zas bude vést tým kriminalistů z Anděla. Přiznám se, že jediným důvodem, proč jsem sledovala téměř celou první sérii tohoto seriálu, byl David Švehlík.
A už jsme téměř v současnosti. Cirkus Bukowsky vysílaný na ČT načerpal inspiraci v britských seriálech, proto jeho tvůrci zvolili temný styl a šest dílů. U hodnocení tohoto seriálu budu poměrně rozpolcená. Všichni z něj byli nadšení, jak se tvůrcům povedlo skvěle natočit seriál, který se vyrovná zahraničním detektivním seriálům. S tím souhlasím a za téma cirkusu a zákeřného severočeského podnikatele určitě uděluji plusové body. Ale zas mám pocit, že to bylo místy zbytečně natahované, jedinou sympatickou postavou tam byl detektiv alkoholik a já musela šest dílů čekat na rozluštění případu.
Poslední natočené seriály jsou Případy 1. oddělení a Clona. Prvně uvedenému seriálu bych dala 90 procent, protože přesně splnil to, co od detektivního seriálu očekávám. Hodnocení Clony bude bohužel o něco nižší, nedokázala jsem při ní udržet pozornost. Temné scény, kdy hlavní hrdina nacvičuje zásah v domě a balí kolegovu partnerku, bych vcelku pochopila, protože i když na nich není nic zajímavého, tak aspoň diváka lákají na drsný vizuál. Ale ve chvíli, kdy lupiči přepadnou spořitelnu a tým zpomaleně vystupuje z auta, u čehož mají všichni jeho členové tvrdé výrazy, mi došlo, že nejsem zvědavá na konec. Protože mi padesátiminutová stopáž připadala příliš dlouhá, tak seriálu dávám maximálně 50 procent, a to jen díky atraktivním záběrům a kvalitním hereckým výkonům.
