Minulý měsíc ohlásil Subcomandante Marcos, že jeho vlastní postava je mrtvá a nebude již vystupovat jménem zapatistického hnutí.
Foto: vůdce zapatistického hnutí Subcomandante Marcos. Zdroj: Profimedia.cz
Uzavírá se tak dvacetiletá éra této mediální figury, jež začala vyrojením zapatistických bojovníků z mexické džungle a voláním po sociální revoluci. Dnes jsou suvenýry inspirované zapatistickou tématikou vděčným turistickým artiklem. Marcosův odkaz nicméně nelze zjednodušeně shrnout jako revoluci, která vyšuměla.
První den platnosti Severoamerické dohody o volném obchodu, 1. ledna 1994, se stát Chiapas na jihovýchodě Mexika probudil do zapatistického povstání. 3000 zapatistických ozbrojenců obsadilo město San Cristóbal de las Casas a další v jeho okolí. Ejército Zapatista de Liberación Nacional (Zapatova armáda národního osvobození – EZLN) ten den také vydala své první prohlášení z Lakandonské džungle, ve kterém zpochybňovala legitimitu presidenta Carlose Salina a vyhlásila válku mexickému vojsku. Deklarace zároveň volala po zlepšení práv a životních podmínek domorodých obyvatel.
Profesor v džungli
Jménem hnutí promluvil Subcomandante Marcos. Fotografie, na kterých je zachycen v džungli se zbraní a vysílačkou, pokuřující dýmku, obletěly celý svět.
Marcosovu tvář, stejně jako ty ostatních zapatistů, vždy zakrývá nezbytná kukla. Tu doplňuje čepice s kšiltem dekorovaná třemi rudými hvězdami, přičemž se lze stěží ubránit asociacím s fotografiemi Che Guevary z bojů v kubánském pohoří Sierra Madre. Pravá Marcosova identita zůstává záhadou dodnes, byť podle mexické vlády se jedná o univerzitního profesora Rafaela Guilléna Vincenta.
Mexická vláda se rozhodla nepokoje řešit obvyklým, tedy vojenským způsobem. Ve světových médiích a na internetu se rychle začaly šířit fotografie postupujících vojáků a mrtvých či zraněných povstalců. Mexická burza zareagovala prudkým pádem a z Washingtonu zaznívalo značné znepokojení nad celou situací, když zapatisté ovládli zpravodajství CNN i titulní stranu New York Times. Brzy se ovšem ale ukázalo, že EZLN vedené Marcosem není typickou guerillou. Nešlo jí o ovládnutí určitého území. Marcos se předvedl jako mistr politické komunikace, který uměl jasně formulovat své cíle a velmi dobře znal, jak fungují mexická média. Obrátil se na šéfredaktora týdeníku Proceso, aby se ujal role mediátora mezi zapatisty a mexickou vládou.
Ta tak stála tváří v tvář silnějšímu soupeři, než si dokázala připustit. Už jen skutečnost, že coby mestizo, tedy příslušník většinové etnické skupiny, dokázal přesvědčit indiánské obyvatelstvo žijící v chiapaské džungli, aby se s ním vydalo cestou ozbrojené revoluce, svědčí o Marcosově charizmatu a schopnostech. Intelektuál Marcos nicméně uspěl více jako mediální persona než vojevůdce. Kvůli obavám z mezinárodní reakce tak vláda nakonec přistoupila na dialog se zapatistickými představiteli.
Nedodržená dohoda
Ti se postupně zřekli ozbrojeného boje a transformovali se spíše na sociální hnutí. Výsledkem byly dohody ze San Andrés uzavřené v roce 1996. Mexická vláda se zavázala poskytnout autonomii a posílit práva původních obyvatel (indigenas), zlepšit jejich životní podmínky a ochranu přírodních zdrojů v oblastech, kde žijí.
Dohody nicméně nebyly dodrženy. V Chiapas byla výrazně posílená vojenská přítomnost, která měla zřejmě sloužit jako varování před dalším povstáním. V průběhu let byly rozvinuty i některé vládní programy, které o něco zlepšily životní úroveň obyvatel dostupností sociálních a zdravotních služeb. Marcos nicméně čile komunikoval s národními i mezinárodními médii.V Mexiku jeho články publikoval především levicově orientovaný deník La Jornada. Rozhovory byly nicméně poskytovány jen vyvoleným novinářům a za přísných bezpečnostních podmínek, které obnášely například pochod v džungli se zavázanýma očima. Dokázal vzbudit solidaritu hnutí a aktivistů z celého světa, kteří začali region hojně navštěvovat spolu s neziskovými organizacemi věnujícími se práci se zapatisty a původními obyvateli.
V reakci na to, že nebyli zapatisté vládou vyslyšeni, začali budovat vlastní systém nezávislých komunit, tzv. caracoles (šneci), který má domorodým obyvatelům umožnit přímo participaci na jejich řízení. Zapatistické vesnice zároveň nepřijímají žádnou pomoc od mexické vlády. Hnutí také zdůrazňuje rovnost (rasovou, sociální či pohlaví) a nediskriminaci.
Rozpačitá bilance
Pokud zpětně zhodnotíme úspěchy zapatistického hnutí vzhledem k cílům, které si vytyčilo, je bilance poněkud rozpačitá. Celospolečenská sociální revoluce se ani zdaleka neuskutečnila a domorodí obyvatelé zůstávají v Mexiku nejzanedbávanější skupinou, jejíž práva jsou často přehlížena. Zapatismus inspirovaný marxismem také nedokázal nabídnout spolehlivou ekonomickou alternativu kapitalismu. Odmítání vládní pomoci a programů mělo v některých komunitách minimálně sporné dopady. Ty caracoles, které na své nezávislosti na mexické administrativě trvají, by se obtížně dokázaly uživit bez svých příznivců a neziskových organizací, které je podporují. V neposlední řadě značně klesl počet obyvatel hlásících se k hnutí (v některých regionech z 80 na 10 %).
V roce 2001 dojela kolona zapatistických vozidel až do Mexico City, kde je uvítaly tisíce mexických i zahraničních příznivců včetně prezidenta Vincenta Foxe. Marcos poté nadále komentoval mexickou politiku z chiapaské džungle. V posledních letech se ale z veřejného života spíše stáhl a jeho komunikace s médii se stala sporadičtější. Hnutí se připomnělo v roce 2012, kdy se 40 000 zapatistů vydalo mlčky na pochod městy, která v roce 1994 okupovali, se vzkazem: „Poslouchali jste?“
Zapatisté se stali modelovým příkladem politického aktivismu, když se jim podařilo využít nástupu masově dostupného internetu a nových nezávisle řízených médií jako Indymedia. Zapatistickou ideu si za svoji vzala i hudební skupina Rage Against the Machine, která jí věnovala několik písní. Marcos zdůvodnil svůj odchod vnitřními změnami v hnutí a záměrem dát prostor mladší generaci zapatistů, která mezitím vyrostla. Jeho odkaz spočívá především v tom, že dokázal, že i marginalizované a opomíjené komunity mohou být vyslyšeny, pokud je věc správně odkomunikována, a dodal tak naději podobným hnutím po celém světě.
