Jmenování Sabiny Slonkové šéfredaktorkou deníku MF Dnes a její slovní přestřelka s šéfredaktorem Reflexu Pavlem Šafrem otevřely debatu nad otázkou, zda by vedoucí pracovníci v médiích měli znát utajované zdroje informací svých podřízených.
Foto: Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Když Pavel Šafr v roce 2006 odcházel z postu šéfredaktora MF Dnes, v rozhovoru pro časopis Reflex (jenž shodou okolností vede nyní), poměrně ostře kritizoval investigativní novinářku Sabinu Slonkovou: "MF Dnes velice pomohlo, že v ní Sabina už nepracuje. Ne že by byla špatná novinářka. Ale měla přístupy postavené právě až příliš na zdrojích, které byly tajné i pro vlastní redakci. (…) Šéfredaktor nemůže vydávat noviny, kde nezná zdroje informací," řekl tehdy Šafr. Majitel vydavatelství Mafra Andrej Babiš si nyní jako novou šéfredaktorku MF Dnes vybral právě Sabinu Slonkovou. Ta více než sedm let starou Šafrovu výtku označila v rozhovoru pro zpravodajské rádio Zet za lež s tím, že Šafr se jí ani jednou na žádný zdroj nezeptal.
Novinářský kodex to nezmiňuje
Nechme pro tuto chvíli stranou hledání odpovědi, na čí straně je pravda, a zaměřme se na otázku, kvůli níž spor obou novinářů vznikl. Měli by šéfredaktoři médií znát zdroje informací svých podřízených, pokud si ony zdroje přejí zůstat v anonymitě?
Etický kodex Syndikátu novinářů v odstavci 3/b doslova uvádí: „Jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže.“ O tom, zda má utajovaný zdroj znát i jeho nadřízený, se ale již kodex nezmiňuje.
Některá vydavatelství proto otázku utajovaných zdrojů přímo upravují ve svých vlastních kodexech. Například již zmiňovaná MF Dnes ve čtvrtém bodě svého kodexu, platného rovněž pro zpravodajský portál iDnes, uvádí: „Redaktoři mají povinnost chránit své zdroje informací, pokud si to zdroje přejí. Zároveň však mají povinnost na požádání zdroj informací oznámit vedení redakce.“
Předsedkyně Komise pro etiku Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová je přesvědčena, že takové opatření má smysl. „Seriózní médium by mělo dbát na to, aby šéfredaktor znal jména utajených zdrojů. Lépe pak může svého podřízeného hájit,“ říká Osvaldová. S jejím názorem víceméně souhlasí i mediální analytik, publicista a vysokoškolský pedagog Milan Šmíd. „Mám-li vrcholovou odpovědnost šéfredaktora (šéfeditora), měl bych to vědět. Přinejmenším bych měl mít záruku od redaktora, že za svůj zdroj ručí a je ochoten – v případě, že se ukáže je zdroj je neseriózní – nést sám důsledky, které mohou dopadnout na jeho osobu a na redakci,“ míní Šmíd, který jako příklad udává aféru Watergate, jež v roce 1974 vedla k rezignaci amerického prezidenta Richarda Nixona. „O zdroji hluboké hrdlo v aféře Watergate věděli kromě reportérů jen dva lidé – vydavatelka Catherine Graham a šéfredaktor Bradley,“ říká Šmíd.
Základem je důvěra
Další mediální oborníci to ale tak jednoznačně jako Osvaldová se Šmídem nevidí. „Nechce se mi z toho dělat nějaké nepřekonatelné pravidlo. Pokud máte lidi, kterým věříte a máte je vyzkoušené, tak to nezbytně nutné určitě není. Pokud i u těchto lidí máte ale podezření, že uvedené informace mají i jiný, než ryze zpravodajský důvod, tak ano. Ostatně v konečném důsledku odpovědnost za obsah titulu nese šéfredaktor,“ myslí si mediální analytik a šéfredaktor týdeníku MarketingSalesMedia Daniel Köppl. Podobně to cítí rovněž politolog a novinář Jaroslav Šonka z Evropské akademie Berlín. „Zodpovědnost a svoboda tajit zdroj je individuální právo. Existuje i řada spolupracovníků na volné noze, kteří svá práva musí zastávat sami. Šéfredaktor ovšem má povinnost své zaměstnance či autory podpořit a opravdu nesmí jejich právo obcházet vlastní aktivitou – vydíráním informací a poskytování těchto informací z vlastní iniciativy,“ říká Šonka.
Jan Jirák, vedoucí Katedry mediálních studií Metropolitní univerzity Praha, se domnívá, že na otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Podle něj záleží na kontextu a situaci. „V zásadě by podle mého soudu mělo být samozřejmé, že novinář by před svým šéfredaktorem neměl zdroje tajit. Jsou ale i případy, kdy je pro obě strany výhodnější, když šéfredaktor zdroj nezná (například kvůli vyšetřování). Musí to ale být rozhodnutí, na kterém se oba – šéfredaktor a novinář – dohodnou,“ říká Jirák, podle nějž vše musí být zejména věcí vzájemné důvěry. „Proto také není vhodné, aby to bylo zakotvené v nějakém kodexu. Už téměř zapomínáme, že lidé v redakci si musí věřit. Obávám se však, že v českém prostředí se to stále hůře prosazuje,“ uzavírá poněkud pesimisticky Jirák.
