Češi mají pořady o vaření v oblibě. Zatímco první se na televizních obrazovkách v zástěrách objevily celebrity (Jiřina Bohdalová, Michal David, Petr Novotný, apod.), později se konečně začalo vařit i podle zkušených kuchařů. Nyní se situace paradoxně vrací zpátky: Malé i velké televizní diváky učí Láďa Hruška, jak si připravit tu největší mňamku za co nejméně peněz a s nejmenším úsilím.
Foto: Ladislav Hruška. Zdroj: MICHAL SVÁČEK / MAFRA / Profimedia.cz
Pamatuji si na vaření v podání Jiřiny Bohdalové v show My rádi jíme. Spolu s ní se za plotnou střídali Petr Novotný a Josef Alois Náhlovský. Tahle perla televizní zábavy z konce minulého milénia měla jednu výhodu – lidé si připomněli, kolik minutek a jednoduchých a chutných receptů lze vytvořit, pokud přidáte podravku, papriku, majolku či olej. Většinou šlo o chuťovky, které každý znal, občas je i sám připravoval, ale nikoho nepřekvapily, respektive žádnému žaludku se po jejich požití neulevilo.
O dva roky později zaútočily na české chuťové pohárky výtvory z pořadu Mňam aneb Prima vařečka, kde se amatérští kuchaři snažili v limitovaném čase uvařit něco chutného, coby zaujalo posuzovatele. V pozici moderátora se tehdy vystřídalo mnoho tehdejších hvězd, ať už šlo o Martina Zounara, Ivana Vodochodského či Mojmíra Maděriče. Přesto – kromě několika světlých výjimek – se do českých domácností nedostaly nové recepty, zdravé pokrmy ani speciality zahraniční kuchyně.
Kluci a Babica
Už v roce 2005 však začalo svítat na lepší zítřky. Kuchaři Filip Sajler a Ondřej Slanina během necelé půlhodiny stihli divákům ukázat, že kuřecí prsa s broskví a sýrem nejsou vrcholem gastronomie. Jejich pořad měl nečekaný úspěch, a proto se oba hlavní představitelé show Kluci v akci udrželi před televizní kamerou až do současnosti. Jedinou nevýhodou jejich vaření byla nedostupnost určitých surovin. V některých menších městech a vesnicích se například chřest sehnat nedal, stejně jako čerstvé mořské ryby či zvěřina. Navíc použití kvalitního červeného vína na dušení byla škoda. Proto vznikla skutečná hvězda v podání Jiřího Babicy.
Téměř dvoumetrový kolohnát si získal srdce nejedné hospodyňky svoji bezstarostností a schopností improvizovat. Jeho rady: „Když nemáte limetu, tak tam dejte citron, když nemáte citron, tak tam dejte ocet,“ šokovaly nejen odbornou veřejnost, ale i začínající kuchaře, kteří si mysleli, že kvalitní pokrm lze připravit jen s kvalitními potravinami. Přesto si Babica našel své publikum. Ačkoli gastronomické znalosti (Mascarpone je takovej tvaroh apod.), které před kamerou prezentoval, některé diváky odradily, Babica si udržel své dobroty na obrazovce šest let a nyní končí jen kvůli ekonomické krizi, která postihla nejsledovanější českou televizi.
Levné a chutné kuřecí kůže
A je na čase vrátit se do současnosti, i když to možná bude trošku drsné probuzení. Nejsledovanějším a nejoblíbenějším „kuchařem“ současnosti je televizní reportér Láďa Hruška. Ten ve své relaci, která je součástí nedělních Televizních novin, učí diváky vařit levně a chutné. Kdyby si toho někdo nevšiml navzdory neustálému omílání cen v průběhu několikaminutového pořadu, všeobecnému pomlaskávání si a omnipotentnímu „hmmmmm“, tak název relace je vypovídající: „Levně a chutně s Láďou Hruškou“.
V prvním díle přitom známý reportér televize Nova, který dříve strašil v obchodech a hlídal kvalitu potravin, přišel s něčím skutečně převratným. Divákům naservíroval pečené kuřecí kůže plněné játrovou nádivkou, tedy pokrm velice levný a chutný. Zatímco si jeho kolegové před kamerou pomlaskávali na pochoutce z kůže, diváci se nadchli, že něco podobně levného a mňamkózního si mohou vytvořit snadno a rychle doma. Následovala doba nebývalého zájmu o kuřecí kůže a přibyly další recepty. Po nadívaných kuřecích kůžích, následovaly kuřecí kůže s pomerančem a bramboráky z chleba.
I když se po čase bývalý inspektor televize Nova usadil (i kuřecích kůží se jednou člověk přejí), pořád jeho recepty apelují především na lidskou lenost a spořivost. U každého receptu nechybí vyčíslení surovin a propočet ceny jednoho kusu. Pomineme-li fakt, že v nákladech nejsou započítané ceny opotřebení vybavení kuchyně a nádobí, náklady obětované příležitosti (čas v kuchyni jste mohli využít k vydělávání peněz atd.) a energií, pak je zvláštní, že některé suroviny takhle levné prostě neseženete, tedy neseženete je ve chvíli, kdy jdete do nejbližšího obchodu a na první dobrou si tam vezmete produkt, který máte při vaření použít. Pokud byste skutečně chtěli jako Láďa Hruška využít při přípravě mňamky tu nejlevnější surovinu, museli byste strávit dalších několik hodin obcházením obchodů, srovnáváním cen a hledáním té nejúspornější varianty, čímž se samozřejmě zvyšují náklady ušlé příležitosti. Je třeba zmínit, že počítáme s tím, že ta nejlevnější varianta je ta nejlepší, tedy neexistuje v praxi přímá úměra, čím nižší cena, tím nižší kvalita.
Něco tu nesedí
Ještě než přejdeme k rychlému vaření (zmákneme to za minutku, takže si můžeme dovolit další rýpání), je podivuhodné, že u některých receptů suroviny nejsou vyčísleny správně. Například do ceny termixu z mísy Ládi Hrušky není započteno ani kakao, ani cukr (případně jahody, vanilka, atd.). Termix je vlastně bílá hmota polotekuté konzistence bez chuti a zápachu. To samé platí i u rozpočtu na porci „svíčkové“ pro začátečníky, kde se nepočítá ani s kořením, ani s olejem/máslem, i když se v receptu použije. Jsou to vlastně suroviny, které nám ve spíži doplňují skřítci, takže je není třeba dokupovat.
Přejděme k dalšímu bodu. Máme všechny levné suroviny nakoupené (či se nám konečně v kuchyni zjevily) a připravené pro patlání dlabance. Nyní je třeba vše co nejrychleji zpracovat, protože jsme většinu času zabili sháněním těch nejlevnějších surovin. Proto když máme nakoupené levné kuřecí maso, pojďme z něj připravit svíčkovou pro začátečníky, kterou chuťově od té pro pokročilé nerozeznáte, protože kuřecí prsa dušená v Halali chutnají vlastně stejně jako pomalu pečená hovězí svíčková na čerstvé kořenové zelenině.
Na konec je třeba zmínit, že Láďa Hruška celou vinu na prznění české kuchyně nenese. Ano, v prvních dílech atakoval závity spořivosti všech hospodyněk kuřecími kůžemi, ale kdyby mezi diváky nebyl takový zájem o lahůdky z odpadu, tak nezačnou Láďovi posílat další recepty na levné pochoutky. Už bramboráky z chleba totiž byly přejatým receptem, který mu zaslali jeho fanoušci. Smutné ovšem je, že podle receptů Ládi Hrušky se často učí vařit i děti, především protože jsou jednoduché tak, aby je i děti zvládly. Ve chvíli, kdy se následující generace bude učit náhražkové a simplifikované vaření, při kterém popravdě nejde moc zkazit, pak nelze příliš očekávat, že se někdy naučí vařit skutečně kvalitní jídla.
