Ne vždy byli Češi v Polsku oblíbeným národem. Tak trochu zapomenutou česko-polskou válku z roku 1919 připomíná týdeník Gazeta Polska. Příjemné čtení to tedy není.
Foto: Socha T.G. Masaryka v Českém Těšíně, Zdroj: Alexandr Satinský / MAFRA / Profimedia.cz
Vlastenecky laděná Gazeta Polska (16.10.) se zaměřila na jednu z nejcitlivějších kapitol česko-polských dějin. Spor o Těšínsko, který vypukl hned po skončení první světové války, kdy Poláci a Češi získali samostatnost, se podařilo vyřešit až v padesátých letech. Autor článku sice nepřímo připouští, že obsazení Záolší polskou armádou po Mnichovské dohodě v roce 1938 stálo za omluvu jižnímu sousedovi, hned ale dodává, že by se taktéž Češi měli omluvit, a to za své chování v roce 1919, kdy sporné území obsadili zase oni.
Hrubián Masaryk
Pro tehdejší české jednání Gazeta Polska nenachází žádné omluvy. Češi, kteří v roce 1918 vytvořili společný stát se Slováky, si nárokovali Těšínsko nejen kvůli velkým zásobám uhlí, ale i kvůli železniční trati spojující české a slovenské území. Poláci opírali svoje nároky o etnické složení obyvatelstva. Mírové řešení sporu prý překazil československý prezident Tomáš G. Masaryk, jenž měl podle Gazety vůči Polákům předsudky. „Polákům by neškodilo, kdyby dostali po hubě,“ cituje týdeník z Masarykova dopisu ministru zahraničí Edvardu Benešovi. Československá vojska obsadila v roce 1919 sporná území ve chvíli, kdy Poláky zaměstnával konflikt s Ukrajinou. Podle autora článku se jednalo o dýku do zad. Dále zmiňuje chování českých vojáků, kteří pobili polské zajatce bajonety a v dobytém Těšíně ničili symboly polské státnosti.
Nedodržená dohoda
Na nátlak mocností Dohody sice Češi museli přistoupit na dočasně stanovené hranice, ale o rok později využili situace, kdy Polsko válčilo s bolševickým Ruskem, a zajistili si u mocností pro sebe výhodné rozdělení Těšínska. Podle Gazety navíc později nedodrželi slib, že nebudou bránit dodávkám zbraní pro Polsko přes území Československa. K dovršení všeho zlého začali Češi v červenci 1920 organizovat ukrajinské divize zacílené proti Polsku.
Ti Poláci, kteří se ocitli na československém území, se museli smířit mimo jiné se zavíráním polských škol. Polská armáda byla v říjnu 1938 mnohými z nich vítána květy, píše Gazeta Polska. Poněkud jednostranný pohled listu, který nepatří k polskému hlavnímu proudu a staví se kriticky k současné vládě Donalda Tuska, bezpochyby mnohé české historiky zvedne ze sedadel. Nicméně občas neškodí se podívat na vlastní dějiny cizíma očima.
Slovenský komunismus
Tygodnik Solidarność, tedy týdeník se slavnou minulostí, jemuž svého času šéfoval třeba Tadeusz Mazowiecki nebo Jarosław Kaczyński, přinesl nelichotivý článek (15.10.) o Slovensku. To je zde vykresleno jako kryptokomunistická země, která se i přes rozpad Sovětského svazu nepřestala orientovat na Rusko. V komunistické straně byli v minulosti všichni tři dosavadní slovenští prezidenti i dva vlivní premiéři – Vladimír Mečiar i Robert Fico. Právě Fico, jenž se do čela vlády vrátil po loňských volbách, údajně pracuje pro Rusko nejmazaněji ze všech. Na jednu stranu otevřeně podporuje ruské akce typu války v Gruzii, na druhou stranu hraje na národní strunu uctíváním Jánošíka. Umí to i s Evropskou unií, před níž se stylizuje do role sociálního demokrata, píše Tygodnik Solidarność s odvoláním na doktora Piotra Bajdu, který napsal o slovenských elitách svou disertační práci. Bajda si aktuální stav na Slovensku vysvětluje jeho historickým vývojem. Před Sametovou revolucí 1989, jež se podle něj odehrávala především v Česku, na Slovensku neexistoval v podstatě disent, byl zde prý pouze Ján Čarnogurský. Po revoluci se slovenští komunisté rozeběhli do všech stran a udrželi si vliv i na hospodářství. Transformace Slovenska do jisté míry připomínala spíše model ukrajinský než český, myslí si Bajda.
Týdeník odborového hnutí Solidarita zkrátka zůstává antikomunisticky naladěn. K známému odborovému hnutí, které se stalo symbolem boje proti komunismu, je třeba dodat, že dnes s ním nechce mít nic společného jeho někdejší vůdce Lech Wałęsa. Současná Solidarita se často názorově shoduje s konzervativní, katolicky orientovanou opozicí a tvrdě útočí na liberální vládu, jejíž někteří představitelé se před rokem 1989 v Solidaritě angažovali.
Jsme jedna rodina
Koho vyděsili duchové středoevropské minulosti, kteří chvílemi promlouvali na předcházejících řádkách, nechť si přečte optimistickou zprávu ze současnosti, již otiskl regionální deník Gazeta Współczesna (15.10.). Ten se zaměřil na nedávné jednání premiérů Visegrádské čtyřky v Budapešti. Češi, Poláci, Maďaři a Slováci zde potvrdili vznik společné bojové jednotky, která by měla být k dispozici od roku 2016. Čtyři středoevropské země se dále rozhodly prosazovat společně v Evropské unii některé záležitosti týkající se energetické bezpečnosti včetně těžby břidlicového plynu. Podle polského premiéra Donalda Tuska má Vyšehradská skupina příznivý vliv na rozhodování EU. „Jsme jedna rodina“, konstatoval jeho maďarský protějšek Viktor Orbán.
