Chcete-li vědět, co se děje, nemusíte si ve Francii kupovat noviny, stačí si jen poslechnout v rádiu na France Inter – „revue de presse“ (přehled tisku). Novinář Ivan Levaï dovedl tento žánr k naprosté dokonalosti.
Foto: Ivan Levaï. Zdroj: Profimedia.cz
Mám rád, to jeho víkendové: „Bonjour à tous!“ (Dobrý den všem!), jímž zahajuje svůj „přehled tisku“, jemuž se ve Francii říká literárně: „revue de presse“. V případě jednoho novináře je to ale více než jen nějaký přehled. Na veřejnoprávním rádiu France Inter můžete tohoto muže slyšet každou sobotu a neděli. Nikdy ten přehled nezmeškám, mám ten pořad pro jistotu nastavený rovněž v podcastu.
Ranní káva, když se Paříž probouzí
Když v roce 1996 slavil svou 1.500 reprízu tohoto formátu, jejž od roku 1989 uváděl každé ráno, zdálo se, že je nutné i v jeho případě přijít s nějakou změnou. K té taky došlo, když pořad přešel z denní frekvence na víkendovou.
V podání Ivana Levaïe se stal přehled tisku vysloveně klasikou. Jistě, jsou i jiní veteráni, například vždy bystrý Alain Duhamel (nyní na RTL) nebo mistr interview Jean-Pierre Elkabbach (na Europe 1), jemuž kdysi přisoudil komunista George Marchais větu, jež vstoupila do dějin: „Taisez-vous, Elkabbach!“ (Zmlkněte, Elkabbachi!)…
Ale Levaï… inu to je opravdu jiná káva! Na jeho „revue de presse“ vyrostla celá jedna generace. Ivan Levaï totiž není jen novinář v tom obvyklém slova smyslu, je to svědek uplývajícího času, velký kronikář, glosátor, pilíř francouzského stylu, který dokáže neomylně odhadnout, co je, a co není podstatné… Ráno kolem páté hodiny ranní sedí Levaï ve své kanceláři, v ruce čerstvé noviny, zapnutou stolní lampu. Zatímco se Paříž probouzí („Paris s´eveille…“ jak zpívá Jacques Dutronc), novinář čte.
„Je 8. 30 hodin,´ la revue de presse´ Ivana Levaïe!“ hlásí editorka ranního bloku Patricia Martinová.
Jeho hlas je zvučný, trochu zakouřený, budí důvěru. Posluchači vědí, že Levaï s nimi nehraje žádnou hru. Když říká, co není napsáno v tisku, nezapomene to upřesnit. Činí tak osobním komentářem, úryvkem z nějakého skeče, písně – a dokonce i vlastním zpěvem.„Znáte tuto píseň, Patricie?“ obrací se na editorku. „Tu si jistě nemůžete pamatovat!“ škádlí nestor mladší kolegyni. „Trochu vám ji zanotuji…“
Zatímco televize, médium, jež vyrostlo na troskách jistého typu žurnalistiky, informace zjednodušuje a zkracuje, Ivan Levaï říká, že vede k „mělkosti a zapomnění“, on zůstává svůj: inu, stará škola, v níž myšlení zůstává na prvním místě. Připomíná to sérii tiskových fejetonů, má to svůj leitmotiv, odbočky a pointy, ano, fejeton na pokračování – v jakési vzdálené odezvě literatury velkých jmen, jakými byli Victor Hugo, Maupassant, oba Dumasové nebo téměř zapomenutý dandy Jules Barbey d´Aurevilly…
Když uplynulý týden vypukla aféra s antisemitským komikem Diedonném M´bala M´bala, pustil o víkendu žurnalista Levaï komika jiného, jednoho z největších – Pierra Desprogese. „Říkáte humor? Pustím vám, co to byl kdysi humor!“ Je to často dojemné, ale není to staromilské. Má to ten správný šmrnc…
Následoval úryvek ze skeče, v němž Desproges také žertuje o plynových komorách… až se člověku zatají dech. „Pierre byl tak laskav, že mi řekl dopředu, aby se mne to nedotklo…“ odtušil smutně Levaï. Ne, Levaï umí nejen srovnávat, umí ale i dát najevo, že vše už tu kdysi tak nějak bylo.
Němé dítě, katolický žid, ale i protestant
Narodil se v Budapešti 18. března 1937, otec Vídeňák, matka židovka. Odešli před nacisty do Paříže. Na otce si moc nepamatuje, brzy zmizel, matka onemocněla a (na cestě do transportu) zemřela, když byly Ivanovi pouhé čtyři roky. Předtím ještě stačila Ivana pokřtít. Zachránila mu tím život.
Ocitl se potom v protestantském sirotčinci, pravidelně se chodilo v neděli do templu. Ta zkušenost s holocaustem, vzpomínka na žluté hvězdy, jež musela jeho matka nosit, je hlubinně přítomná v jeho vzpomínkách – když zmíní třeba v náznaku režim Vichy. Když mluví, někdy se mi zdá, jako kdyby jeho hlasem promlouvala ta stará (ano, i ta stará střední) Evropa. Mám někdy pocit, jako bych ho osobně znal. Ta meziválečná Evropa, jež mu přichystala s nástupem nacistů krutý úděl, je přítomna v jeho intonaci. Měl to štěstí, že ji sám přežil.
Kdysi k tomu řekl: „Neměl jsem být mezi živými, logicky. Viděl jsem své malé přátele ze školy, kteří nosili žlutou hvězdu, jak mizeli jeden za druhým.“ Do šesti let nemluvil. Adoptivní rodiče si mysleli, že je němý. Němé dítě.
Slova ale brzy našel, i zálibu ve čtení. Vychován v respektu vůči laické výchově, prošel nejprve protestantskou výchovu, později i katolickou. „Židovský katolík,“ říká někdy o sobě s humorem. Vychovala ho později adoptovaná rodina katolíků na jihozápadě ve Vandée. Po válce učil v nedělní škole katechismus (pro protestantské děti).
Cestu do synagogy si také našel později, to když si vzal svou druhou ženu, slavnou televizní moderátorku Anne Sinclairovou, pocházející z rodiny židovského obchodníka a sběratele umění.
Učitel, rozhlasák a komentátor
Původně byl svým vzděláním předurčen k profesi učitele, ta se ale shodou okolností změnila koncem šedesátých let v žurnalismus, vlastně úplně náhodou. Na škole vedl radiofonní vysílání. „A ta ´revue de presse´ je žánrem, který začal dávno před válkou, ale uchoval si ryze rozhlasový rozměr,“ vzpomíná. I on měl svého učitele: Daniela Saint-Hamonda. Kdo si na něj dnes pamatuje?
A potom, jeden z těch, kteří se později proslavili v televizi, Patrick Poivre d´Arvor, také začínal s „přehledem tisku“. Mimochodem bratr Olivier Poivre d´Arvor na počátku devadesátých let vedl v Praze Francouzský institut.
Koncem šedesátých let začínal Levaï v týdenku L´Express, jejž tehdy vedla charismatická novinářka Françoise Giroudová, kde měl nejprve na starosti mládež a vzdělávání. Brzy se objevil ve veřejnoprávním rádiu France Inter. Rozvoj rádií soukromých ho přivedl na stanici Europe 1, kde se stal šéfem politického servisu počátkem sedmdesátých let, později zodpovědným právě za „revue de presse“.
Ranní fejeton chudých, právo na informace
Denní nákup tisku stojí 84 euro, upřesňuje Levaï. Před třiceti lety by to byla státem zaručená mzda: 554 franků. Tisk a informace jsou drahé, prodej novin klesá. „Je ale chybné si myslet, že lidé nemají rádi noviny. Vydavatelé novin zdarma to dobře pochopili, prohloubilo to ale jen mezi lidmi propast,“ říká.„Čím jste bohatší, tím více je pro vás snadné být bohatý i kulturně. Co se týče chudých, musejí se spokojit s televizními novinami,“ dodává.
Za těmito slovy je cítit hluboký humanismus, protože novinář ví, že přece jenom rádio má ve Francii velkou tradici, a že ho poslouchají často právě ti chudí. Což ale neznamená, že by chtěl být jenom jakýmsi hlasem charitativní veřejnoprávní organizace. Jeho hlas, tak důvěrně blízký, nezapomene vždy zmínit i aktuality, jež se zdají být nesdělitelné.
Když vystoupil na obranu Dominiqua Strausse-Kahna, bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF), jenž byl obviněn ze znásilnění černošské pokojské v New Yorku, mnohým se tehdy zastavil dech. „Říkáte znásilnění?“ odtušil,„myslel jsem, že to se děje s nožem nebo pistolí.“
Mít právo na informace, dokázat odlišit časté manipulace, taková je role novináře. Ano, patrně i Ivan Levaï se někdy spletl, ne vždy s ním člověk musí souhlasit. Zůstává ale na francouzské mediální scéně hlasem, který nepřeslechnete. Monsieur „revue de presse“.
