Od veřejnoprávních médií jako britská společnost BBC se očekává, že budou za peníze daňových poplatníků podávat vyvážené, objektivní a hlavně nezaujaté zpravodajství. Jak je ovšem známo, realita bývá často jiná.
Foto: Budova BBC v Londýně, Zdroj: Profimedia.cz
Rozhlasová a televizní společnost BBC byla první a největší veřejnoprávní zpravodajskou stanicí v Británii. Od svého vzniku v roce 1922 si díky své nezávislosti a nestrannosti vydobyla pozici velmi uznávané stanice jak v Británii, tak v zahraničí. BBC v současné době podléhá kontrole britského regulačního úřadu Ofcom (The Office of Communications) a je jako polostátní instituce financována licenčními poplatky. Právě Ofcom dohlíží na to, aby BBC splňovala určité požadavky podmiňující provozování veřejnoprávní licence. V současnosti mají tuto licenci všechny televizní i rádiové stanice BBC včetně těch digitálních.
Původní rolí BBC jako veřejnoprávního média bylo informovat, vzdělávat a bavit. Především s nástupem digitálních technologií se ale nad veřejným financováním této stanice začalo postupně smrákat. Kritici nejčastěji argumentují tím, že BBC překračuje hranice své veřejnoprávní licence a poskytuje i obsah, který by spíše náležel čistě komerčním stanicím. Jednou z hlavních zásad médií financovaných z veřejných zdrojů je samozřejmě politická nestrannost. Právě tato otázka již dlouho britskou veřejnost dráždí a vyvolává vášnivé debaty o možných politických tlacích působících na BBC.
Pravda o Iráku
V minulých letech se o politickém tlaku na BBC hovořilo hned v několika případech. Asi nejvýraznějším příkladem je spor britské vlády a BBC o způsobu, jakým stanice informovala o válce v Iráku. V roce 2003, kdy válka začala, obvinil kabinet tehdejšího ministerského předsedy Tonyho Blaira stanici BBC ze lhaní a úmyslného zkreslování role britské vlády v souvislosti s Irákem. BBC tehdy pod vedením reportéra Andrewa Gilligana odvysílala reportáž o tom, že vláda vědomě nadsazovala hrozbu iráckých zbraní hromadného ničení, aby přesvědčila parlament o nutnosti války. Tyto citlivé informace Gilligan údajně získal od tajného zdroje z britské zpravodajské agentury MI5 (oním tajným zdrojem se později ukázal být britský vědec a expert na zbraně David Kelly, jenž byl následně nalezen mrtev, pozn. aut.). Podle Downing Street však BBC pro svou reportáž použila zcela nepodložené a nevěrohodné důkazy. Přestože si Gilligan zpočátku stál za svým, a dokonce hrozil místopředsedovi Dolní sněmovny Philovi Woolasovi žalobou za výše uvedená obvinění o nedostatečných důkazech, jeho odhodlanost postupně slábla. Poté, co v roce 2004 vyšla zpráva o vyšetřování Kellyho smrti vedeném lordem Huttenem, který Gilligana zkritizoval za nepodložená tvrzení o britské vládě, Gilligan BBC opustil. Stanice se zjevně ocitla pod velmi silným tlakem britské vlády, jehož výsledkem byl ústupek ze strany BBC. Jak napsal například deník The Guardian, BBC nakonec přestala trvat na tom, že jsou všechna její tvrzení pravdivá. Stála si ale za tím, že bylo nutné přinejmenším zveřejnit takto zásadní informace získané od vysoce postaveného člena britské rozvědky. Britská média posléze Huttonovo vyšetřování odsoudila a označila je za snahu britské vlády celou záležitost zamést pod koberec.
Spor mezi Downing Street a BBC se postupně rozrostl natolik, že donutil tehdejšího generální ředitele Grega Dyka rezignovat. Ten následně ve svých memoárech obvinil Tonyho Blaira ze zastrašování a nátlaku na BBC. Dyke veřejně odhalil, že mu Blair adresoval dopis, ve kterém na něho naléhal, aby BBC změnila způsob informování o válce v Iráku. Downing Street odmítla Dykova obvinění komentovat.
Odstraňte Campbella
V odlehčenější verzi se šarvátky mezi BBC a britskou vládou promítly také v roce 2010, kdy vláda premiéra Davida Camerona odmítla BBC poskytnout svého ministra do diskuzního pořadu Question Time. Cameronovou podmínkou bylo, že BBC musí z diskuzního pořadu odstranit Alastaira Campbella a nahradit jej někým z labouristické stínové vlády. Podle Downing Street Campbell nebyl zvoleným zástupcem Labouristické strany. BBC požadavek odstranění samozřejmě odmítla a pořad nakonec odvysílala i bez přítomnosti zástupce nové vlády. Událost ovšem vyvolala otázku, nakolik mohou politici rozhodovat o tom, kdo se objeví či neobjeví na televizních obrazovkách.
Podle průzkumu veřejného mínění, který si nechal vypracovat The Guardian, v roce 2003 klesla veřejná podpora labouristů o dvě procenta. Deník tuto skutečnost podobně jako pokles popularity Tonyho Blaira přisoudil právě událostem okolo Iráku. To, zda BBC nadržuje některé z politických stran, je také předmětem častých debat. Guardian například zveřejnil výsledky ankety, podle níž si drtivá většina respondentů myslí, že BBC více straní levici než pravici. Z ankety provedené v listopadu letošního roku vyplynulo, že 41 % dotázaných věří, že BBC zaujatá je, ať už jedním, nebo druhým směrem. Ačkoliv stanici z levicové zaujatosti obvinili také toryové, studie provedená školou Cardiff School of Journalism prokázala, že BBC je naopak spíše pro-toryovská. Ostrá data tedy nasvědčují tomu, že pokud BBC skutečně straní některé z politických stran, budou to právě vládnoucí konzervativci. A to kupodivu i přesto, že strana stanici opakovaně vyhrožuje škrty a zmražením veřejnoprávní licence.
