Když jsem pro Mediainfo.cz psal o katarské satelitní televizi al-Džazíra, nazval jsem ji médiem panarabským. Stalo se tak nejen kvůli tomu, jakou tematickou agendu šíří, ale i proto, jaký nástroj k tomu využívá. Al-Džazíra totiž ve svém zpravodajství nechává zaznět tzv. moderní spisovnou arabštinu (MSA, arabsky al-fushá), jiné varianty arabštiny pracovníci al-Džazíry ve vysílání aktivně ani neužívají.
Foto: Stránka v Koránu. Zdroj: Stock.xchng
MSA je jednou z relativně mladých forem tohoto semitského jazyka. Vyvinula se z arabštiny klasické během 19. století v důsledku společenských a politických změn v arabském světě, přičemž její funkcí je dnes především komunikace na oficiální úrovni – například v úřadech, školách a samozřejmě i v části arabských médií. Na rozdíl od arabských dialektů však nemá MSA rodilé mluvčí a Arabové se ji musí učit ve škole. Je zde ale třeba dodat, že zdaleka ne každá arabská země je schopna svým obyvatelům nabídnout natolik kvalitní střední a vysokoškolské vzdělání, aby byli následně skutečně schopni MSA použít.
K čemu je MSA arabským médiím dobrá?
MSA používají například taková arabská média, která se zaměřují na arabské transnacionální publikum, jež se nachází ve více státech regionu a neovládá jen jeden dialekt arabštiny, takže je třeba použít MSA, s jistým zjednodušením, jako arabskou „lingua franca“, aby všichni diváci televizním hlasatelům porozuměli. Dalším důvodem užití MSA ve vysílání, byť i jen na národní úrovni ze strany státních médií, je zájem o udržení jistého tónu a standardu v dané komunikační situaci. Bývalý tuniský prezident Ben Ali také ve státní televizi mluvil vždy spisovně. Až při svém posledním projevu, nemaje už čím obměkčit demonstranty požadující jeho pád, přešel do místního dialektu.
Tím se dostávám ke třetímu důvodu použití MSA ve vysílání a ten je ideologický. Arabština obecně totiž není pro Araby jen prostředkem dorozumívání a mezilidské komunikace, ale i nástrojem komunikace s nadpřirozeným světem, což obzvláště platí v případě spisovné arabštiny, kterou byl napsán Korán a jejíž moderní formou, onou MSA, se mluví a píše ve většině arabských sdělovacích prostředků. Spojení arabštiny s islámem, arabskou identitou a slavnou minulostí Arabů činí dopad orálního projevu a jeho diskurzu v arabských médiích na arabské posluchače mnohem hlubším a intenzivnějším, než je tomu u nearabského publika. V důsledku proto mají arabské reportáže na publikum mnohem větší vliv, než jaký by cizí laický pozorovatel mohl očekávat.
Příčiny dopadu MSA na diváky
Důvodem vlivu MSA na publikum je schopnost „spojovat mnohost slov s jediným významem a jediné slovo s mnohostí významů [, jež] činí arabštinu mimořádně vhodným nástrojem pro náboženské vyjadřování“ (kniha „Islám – ideál a skutečnost“, str. 160). Dovolil bych si tvrdit, že to samé pak platí i na poli ideologie a politiky, která je ve formě publicistického stylu MSA zachycena v arabských médiích.
Arabista Miloš Mendel uvádí v tomto ohledu dva faktory, které přispívají k mimořádnému významu arabštiny pro její uživatele v ideologické a politické rovině. Prvním je fakt, že arabská kultura se už od předislámských dob vyznačuje tím, že klade mimořádný důraz na vyřčené slovo, jež může mít vysoce expresivní, burcující, až magický náboj, což může v moderní době dobře sloužit k mobilizaci mas, neboť „recipient ani tak nevnímá věcnou podstatu vyřčeného jako spíše jeho estetickou formu a emotivní obsah“. (Mendel, Miloš: S puškou a Koránem, str. 20.) S tím je úzce spojen druhý faktor a to skutečnost, že v soudobé ideologické rétorice má dle Mendela slovo často zároveň rozměr symbolu, protože je recipientem chápáno kontextuálně, historicky.
MSA a al-Džazíra
Pro televizi al-Džazíra jsou relevantní všechny důvody užití moderní spisovné arabštiny v médiích. MSA se zde hodí prakticky, protože al-Džazíra vysílá pro Araby mluvící rozličnými dialekty v různých státech regionu i ve světě. Spisovná arabština je navíc žádoucí i v rovině formální, protože natolik prestižní médium, jakým al-Džazíra je, si nemůže dovolit vypustit na své diváky záplavu nespisovných termínů a obratů, které by mohly zdiskreditovat, znejasnit či oslabit význam předávaných sdělení.
V neposlední řadě je zde také motiv ideologický, či, chceme-li, zahraničně-politický. Katar se snaží prezentovat jako panarabská mocnost a al-Džazíra je mu v tomto hlavní oporou. Každý správný panarabista by však měl ovládat MSA, protože idea společné arabské identity je založena především na myšlence jednoty jazykové. Jak jednou demagogicky prohlásil přední ideolog panarabismu al-Husrí: „Každý arabsky mluvící člověk je Arab.“ To, co ve výuce MSA nezvládly některé arabské školy, proto dohání vysílání al-Džazíry. Má totiž jednu výhodu: Na to, abyste mohli sledovat satelitní televizi, nemusíte být dnes ani gramotní ani bohatí, což si Katar uvědomuje.
