Kurážná spisovatelka, novinářka a aktivistka Arundhati Royová, která strávila několik měsíců s indickými farmáři bojujícími proti vládě a nadnárodním korporacím, je známá svou kritikou neoliberalismu.
Foto: Arundhati Roy. Zdroj: Profimedia.cz
Arundhati Royová se narodila v roce 1961 v indickém státě Meghalaya v rodině pěstitele čaje a aktivistky bojující za ženská práva. Když jí byly dva roky, její rodiče se rozešli, a malá Arundhati se s matkou a bratrem přestěhovala do státu Kerala, kde rodina dlouhodobě zakotvila. Arundhati začala studovat architekturu, ale záhy zjistila, že ji přitahují jiná témata; snila o tom, že se stane spisovatelkou. Podílela se na scénáři několika filmů a televizních dramat a v některých z nich sama účinkovala.
Obhajoba kontroverzní političky
Ve stejné době Royová zahájila svou novinářskou kariéru, avšak brzy narazila na přísně vytýčené hranice indického intelektuálního establishmentu. V roce 1995 internetový web Sawnet, publikující tvorbu jihoasijských autorek, otiskl dva její novinové články, v nichž Royová podrobila tvrdé kritice film indického režiséra Shekhara Kapura s názvem Bandit Queen (Královna banditů) s odůvodněním, že režisér zneužil poselství kontroverzní političky Phúlan Déví, která byla v 80. letech nejhledanější kriminálnicí v Indii a zároveň hrdinkou v očích utlačovaných Indů. Podle Royové režisér ve snímku vzývá pravdu coby nejvyšší princip a svévolně ji aplikuje na osobnost „banditky“ Déví. Ta však byla znásilněna, aniž by to režisér ve filmu zdůraznil, a její činy je dle Royové nutné posuzovat v tomto kontextu. Kapura se s Phúlan ani nesetkal, aby si vyslechl její vlastní verzi událostí, načež vytvořil pouhou fikci na hony vzdálenou pravdě, vyčetla mu Royová. Známého režiséra jednoduše nařkla z toho, že zneužil těžkého postavení této kontroverzní osobnosti a ignoroval motivaci jejích činů, které indické soudy klasifikovaly jako zločinné. Tyto dva texty vzbudily na veřejnosti poprask, autorce kvůli obhajobě kontroverzní političky hrozila žaloba, proto se stáhla z veřejné sféry do ústraní a vrátila se k práci na nedokončeném románu.
Bůh maličkostí
Royová je autorkou řady pozoruhodných románů a novel, namátkou velice poutavého románu o neblahém a bolestném dědictví britské kolonizace s názvem Bůh maličkostí, za který autorka obdržela prestižní ocenění pro anglicky píšící autory Man Booker Prize for Fiction, dále pak napsala sbírku esejů pojednávajících o lokálních a globálních tématech, mezi něž patří i zneužití atomové zbraně pro politické cíle s názvem Algebra nekonečné nespravedlnosti. Poslední kniha, již Royová nedávno dokončila, nese nekompromisní název Kapitalismus: strašidelný příběh.
Royová nadále píše novinářské texty například pro listy Guardian, The Hindu a Times of India či publikuje na stránkách webového magazínu Countercurrents. Ve svých článcích analyzuje kontroverzní aktivity, ba přímo zločiny indické vlády a nadnárodních koncernů, které dle očitého svědectví Royové v „srdci“ Indie vedou válku proti vesničanům, aby získaly přístup k rozsáhlému nerostnému bohatství: panenským lesům a obrovským nalezištím cenných surovin. Autorka se rovněž detailně zaobírá negativy indické okupace Kašmíru, o jejíchž okolnostech svět příliš neví ani se o ně zvlášť nezajímá, podporuje kašmírské separatisty, zajímá se o izraelsko-palestinský konflikt, jejímu břitkému peru neujdou děsivé dopady neoliberalismu na globální Jih ani zahraniční politika Spojených států; Arundhati se soustředila zejména na invazi do Afghánistánu a Iráku, věnuje se environmentálním katastrofám, jejich příčinám a souvislostem atd. Její novinářská činnost jde zkrátka ruku v ruce s jejím politickým aktivismem, cestováním a pořádáním přednášek po celém světě.
Putování se soudruhy
Arundhati Royová se v roce 2010 na několik měsíců ponořila do hlubokých lesů centrální Indie, aby se sama na vlastní oči přesvědčila, jak „krvežízniví maoisté“ – jak je indická vláda líčí ve velkých médiích – ve skutečnosti hlavně chudí farmáři odolávají vojenskému tlaku indické armády a jakým způsobem vůbec v této napjaté atmosféře dokážou přežívat. Své investigativní poznatky Royová shrnula v eseji s názvem Putování se soudruhy, která byla otištěna na stránkách indického internetového týdeníku Outlookindia. Autorka se podrobně rozepisuje o nesmiřitelném postoji indické vlády, polovojenských jednotek a těžebních společností na jedné straně a maoistů či přesněji hnutí Naxalitů na straně druhé. Drtivá početní a vojenská převaha indické vlády a hlad těžebních koncernů po nerostech nacházejících se shodou okolností na půdě Naxalitů (zejména bauxit) vedly k vykořenění celých skupin obyvatel v rámci operace „Zelený hon“, jimž nezbývalo nic jiného, než se chopit zbraní a bránit svá území a domovy. Tyto střety probíhají za téměř hanebného mlčení indických a světových sdělovacích prostředků. Indická vláda proti vlastním obyvatelům vede válku v intencích doktríny boje s „terorismem“, ačkoliv „teroristé“, s nimiž válčí, v indických městech nevyhazují ve velkém kavárny nebo autobusy do vzduchu, pouze brání svá útočiště.
Autorka čtenáře uvádí přímo do „neviditelné“ přední linie probíhajících bojů, dokumentuje měsíce strávené s protivládními povstalci v jejich přirozeném habitatu – v rozsáhlých lesních porostech centrální Indie, sdílí jejich každodenní starosti a problémy. Royová nastoluje otázku přesahující stávající konflikt, jenž se odehrává v samotném srdci této obrovské země – pokládá otázku, zda je možné, aby globální kapitalismus toleroval existenci libovolného společenství mimo jeho obrovskou kontrolu.
Příkoří z koloniálních dob rozbuškou dnešních konfliktů
Před jedenácti lety Arundhati Royová poskytla rozhovor deníku Právo, v němž mimo jiné pranýřovala hinduistické násilí, o němž tuzemská média příliš neinformují, i když se s ním v současnosti lze setkat v Barmě nebo v různých částech Indie, kde žije početná muslimská menšina. Royová násilnosti různého druhu připisuje chování a konání elit a vlád, či privatizátorům státního majetku. Tyto násilnosti pramení z falešného vzývání „svatých krav“, jež slouží jako balamutící lep: národní pýcha, národ či náboženství; v případě Indie jde hlavně o hinduismus. Arundhati nevnímá kořeny zla a z něho vyplývající příkoří ve fanatických ideologiích dneška, jako je islámský fundamentalismus, ale pátrá hlouběji, noří se až do koloniálního období, kdy velmoci proti sobě postavily místní kmeny. Odkazuje příkladně na soužití Tutsiů a Hutuů ve Rwandě, které znepřátelila belgická koloniální správa tak, že menšinové Tutsie mocensky postavila nad většinové Hutuy, a nakonec tato vzájemná nevole skončila tragickou genocidou.
Royová ale přes všechny negativní historické zkušenosti zůstává půvabnou a pozitivně naladěnou osobností; stále píše články a vydává knížky, cestuje po celém světě, neúnavně oslovuje čím dál tím početnější publikum, a svým životním příběhem dokazuje, že není žádný důvod k tomu, abychom složili ruce do klína a přestali se zajímat o dění okolo nás, nehledě na to, o jakou vzdálenost běží.
Arundhati Royová byla předurčena k životu v „kontroverzi“. Nesmiřitelnost vůči moci a nezaslouženým privilegiím, zkrátka establishmentu, se stala její hnací silou, ať už se promítala do jejích křehkým stylem psaných prozaických děl, „pobuřujících“ novinových článků nebo horoucích veřejných projevů; to vše jí bylo vlastní už na úsvitu její kariéry.
