Francouzský prezident Francois Hollande v posledních týdnech zakusil sílu médií v úplně jiné oblasti, než je zvyklý. Pod palbu se tentokrát dostalo jeho soukromí.
Foto: časopis Closer. Zdroj: Profimedia.cz
I šéf Elysejského paláce je jenom člověk, radosti a strasti řadových Francouzů tak potkaly i jeho. Reportéři bulvárního časopisu Closer uveřejnili začátkem letošního roku fotografie prezidenta, jak si to na skútru uhání za svou údajnou milenkou – francouzskou herečkou – a rázem se rozjel kolotoč spekulací, jak to má Hollande s intimním životem, když jeho oficiální partnerkou je novinářka Valerie Trierweilerová.
Hollande nejdříve uvedl, že bulvární novináři zasáhli nevybíravě do jeho soukromí a že zvažuje žalobu. „Hluboce lituji útoků na zásady ochrany soukromí, na kterou mám právo jako každý občan,“ citoval Elysejský palác slova prezidenta. Hollande pomíjí jednu zásadní věc, a to že ač je Francouz, tak je natolik známou osobností, že musí počítat s tím, že z podstaty jeho veřejné funkce bude jeho soukromí podrobeno kritice. Současná aférka přišla v době, kdy levicový politik zastává funkci nejvyšší a jeho popularita strmě klesá. I to může být důvod, proč se nakonec prezident rozhodl nepropírat celou věc před soudy, na rozdíl od své údajné milenky.
Francouzská média k podobným „úletům“ vždy přistupovala velice diplomaticky a milostné aféry svých státníků držela pod pokličkou. Dlouhodobě tak fungovalo jakési tajné spojenectví mezi významnými politiky a médii – krásným příkladem je třeba úspěšně utajovaná nemanželská dcera bývalého prezidenta Françoise Mitteranda.
Obrat v New Yorku
Obrat ale nastal v roce 2011, kdy se provalil sexuální skandál jednoho z horkých favoritů na křeslo v Elysejském paláci Dominique Strausse-Kahna. Aféra vedla k přehodnocení přístupu Francouzů k soukromí národních politiků. Svůj podíl na tom má i fakt, že Strauss-Kahn byl zatčen v New Yorku, a urputná americká média v prvních dnech měla oproti francouzským mílový náskok. Záhy začala fungovat premisa, že i francouzští politici média potřebují, ať už o nich píšou jakkoliv, a dlouholetá benevolence šla stranou.
Francouzský legislativní rámec pro ochranu soukromí a osobnosti je přitom všeobecně považován za jeden z nejpřísnějších v Evropě. Právo každého na soukromí je zakotvené ve francouzské ústavě a vzhledem ke korektním vztahům médií s politiky docházelo k jeho porušování málokdy a stalo-li se tak, tresty byly vysoké. S hladem novinářů se ale musela vypořádat i francouzská soudní praxe. Podobně jako je tomu v českém právu, začalo se na soukromí politiků nahlížet jako na soubor informací, který si zaslouží publikování, je-li to ve veřejném zájmu, nebo má-li to vliv na výkon veřejné funkce. K podobnému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva, když ve sporu monacké princezny von Hannover proti Německu rozhodl, že publikování fotografií státníků z jejich soukromého života je možné, pokud to přispěje k diskuzi o obecném zájmu.
Pod sousloví veřejný, případně obecný, zájem se toho dá schovat vskutku mnoho, dost možná i Hollandovy zálety. To moc dobře vědí i média, a tak na první místo nestaví kritiku promiskuity prezidenta, ale to, že jeho románek má vliv na bezpečnost hlavy státu, protože si za láskou vyrazil pouze s jedním bodyguardem v patách. A ve veřejném zájmu je přece absolutní ochrana prezidenta.
