V polském Dolním Slezsku existují vesnice, kde na některých staveních spatříte kalich. I když jich rychle ubývá, stále zde žijí Češi uchovávající odkaz Jana Husa. Reportáž pod názvem „Naši husité z Husince“ (4.10.) přinesla Polska Gazeta Wrocławska.
Foto: Jaromír Nohavica, Zdroj: Petr Lemberk / MAFRA /Profimedia.cz.
Čeští evangelíci hlásící se k husitské tradici se na území dnešního polského Slezska přemístili v 18. století. Vznikly tu dvě české vesnice – Husinec (dnes Gęsinec) a Poděbrady (Gościęcice). Dnes už tady na mnoho krajanů nenarazíte, i když ještě v roce 1956 existovala v „Poděbradech“ česko-polská škola. Část českého obyvatelstva se po válce vrátila do Československa, někteří se přestěhovali do Německa. Ti, co zůstali, se dnes často už považují za Poláky, jejich děti vyznávají katolickou víru. Česká klubovna po většinu dní zeje prázdnotou, občas se zde sejde pět – šest lidí na evangelickou bohoslužbu. Dříve zde bývalo veseleji. „Češi se vždy uměli bavit,“ vzpomíná jeden z pamětníků. Těch však ubývá, což potvrzují slova 82-leté ženy: „Nevím, kdo jsem. Mám polské srdce a českou duši“.
Konzistentní Václav Klaus
Minulý pátek očekávali českého exprezidenta Václava Klause v polské Toruni, kde měl vystoupit na půdě zdejší Univerzity Mikuláše Koperníka. Nakonec se však pro nemoc omluvil, takže případní zájemci si museli nechat zajít chuť na „živou otevřenou diskusi“, kterou avizoval polský historik Marcin Czyżniewski. Ten napsal o Václavu Klausovi knihu a při příležitosti jeho nakonec neuskutečněné návštěvy poskytl rozhovor toruňskému listu Nowości (1.10.). Podle Marcina Czyżniewského český exprezident zmíněnou knihu četl a poté souhlasil s osobním setkáním. Zlomyslnému pozorovateli české politiky se hned na mysl dere podezření, že dílo polského historika asi ke Klausovi dvakrát kritické není. Nasvědčují tomu i Czyżniewského slova pro Nowości. Klause líčí jako muže pevných názorů. Kdybychom prý porovnali jeho výroky z roku 1992 s těmi současnými, těžko bychom nalezli nějaké rozdíly.
Czyżniewski brání Klause před nařčením z euroskepticismu. Není prý protivníkem EU, pouze chce chránit svobodu jednotlivce před bruselskými byrokraty a vrátit EU do podoby před Maastrichtskou smlouvou. Czyżniewski neskrývá, že Klaus se v politice často choval pragmaticky. Kritizoval Lisabonskou smlouvu, aby ji nakonec podepsal, protože mu prezidentské pravomoci nedovolovaly jinak. Zde ovšem polský historik zapomíná dodat, že Klaus podepsal smlouvu jako poslední ze všech evropských představitelů, přičemž si kladl podmínky. Teď když už není prezidentem, může si dovolit být ve svých názorech ještě ostřejší. Jako by se zbavil politického korzetu, pochvaluje si Czyżniewski.
Polská hvězda jménem Jarek
Výše zmínění potomci vyznavačů kalicha možná znají písničku "Husita", jejímž autorem je Jaromír Nohavica . A právě Nohavicův portrét otiskla v den jeho koncertu ve Vratislavi zdejší regionální mutace Gazety Wyborcza (28.9.). Ne že by měl Nohavica mnoho společného s husitstvím, v jeho písních rezonuje mnoho témat. Ostatně autor článku tvrdí, že není věci, jež by podle českého písničkáře nestála za písničku. Nohavica, který platí v Polsku za hvězdu, se prý u našich severních sousedů cítí jako doma. Má svůj oblíbený hudební obchod ve Varšavě, jako velký fotbalový fanoušek pobýval během loňského mistrovství Evropy ve Vratislavi. V tomto městě ostatně v roce 1997 odstartovala jeho polská kariéra, tudíž se sem rád vrací. Jeho zářijový koncert se uskutečnil na oslavu desky „Kometa. The best of“, která je určena polským fanouškům. Ti mohou slyšet písničky svého oblíbence na živo i ve dnech, kdy Nohavica není zrovna v Polsku. Jeho skladby totiž převzalo do svého repertoáru hned několik polských hudebníků.
Polsko našel v knihách
Gazeta Wyborcza popisuje písničkářovy složité osudy za minulého režimu, kdy ho stíhaly zákazy vystupování. Po roce 1989 se ukázalo, že zřejmě tři roky spolupracoval s komunistickou tajnou bezpečností. Tou bezpečností, která cenzurovala jeho texty, zdůraznila Gazeta. Ještě za minulého režimu se přestěhoval do Českého Těšína, do Polska to tak sice měl, coby kamenem dohodil, leč hranice tehdy bohužel nebyly žádné korzo. „Ze vzdoru jsem tehdy začal více číst polské knihy. Měl jsem to ulehčené tím, že jsem pracoval v knihovně“. Podle Gazety Wyborcza pronesl Nohavica tato slova „samozřejmě v plynné polštině“.
